Novákoviny

Šálek kávy nebo čaje - porcelán je často to první, co po ránu držíme v ruce. Hmota zdánlivě všední, samozřejmá a všudypřítomná. O tajemství její výroby se ale kdysi vedl krutý boj. Nedávno uplynulo 294 let od smrti muže, který je považován za vynálezce porcelánu.

"Na severu ve městě Tingui vyrábějí nádherné mísy a talíře. Vezmou jakousi zvláštní hlínu z jednoho dolu, udělají z ní hromadu a nechají jí na dešti, větru a slunci 40 let. Po tuto dobu se jí vůbec nedotknou. Za tu dobu hlína tak zjemní, že z ní mohou vyrábět mísy, na které nanášejí barvy, jak chtějí, a pak je vypalují v peci. A tak vždycky ti, kteří hlínu kopou, jí připravují pro své děti nebo vnuky..."

To napsal někdy okolo roku 1298 Benátčan Marco Polo v knize Milion popisující jeho cestu do Číny. Podle některých zdrojů to byl právě on, kdo tyto výrobky do Evropy také poprvé dovezl, podle jiných se sem dostaly s křižáky. V každém případě pochází dnešní název materiálu právě z italštiny. "Porcellino" znamená sice především "prasátko" - říkalo se tak ale také mořskému plži zavinutci s krásnou ulitou, která se porcelánu podobá.

Za Velkou zdí

Mnoho lidí nerozlišuje mezi porcelánem a běžnou keramikou, ve skutečnosti však mezi nimi jsou podstatné rozdíly. Porcelán je průsvitný, jemný a i na lomu bílý - což středověcí Evropané uměli ocenit tak, že výrobky z něj byly výsadou králů a vysokých šlechticů. Také proto, že ho sami vyrobit neuměli. To dokázali jen Číňané a ti si své výnosné tajemství dobře střežili.

První nádoby z hmoty podobné porcelánu se v Číně objevily už několik století před počátkem našeho letopočtu. Vynálezu tohoto takzvaného protoporcelánu nebo také celadonu zřejmě nahrálo i příznivé složení místních surovin.

obr: Staří Číňané si tajemství svého porcelánu dobře střežili. Přesto nakonec monopol na jeho lukrativní výrobu a vývoz ztratili

Technologie se postupně zdokonalovala až někdy mezi 7. a 10. stoletím našeho letopočtu vznikl v severní Číně první bílý porcelán, který už se podobal dnešnímu.

Po dalším vylepšování se stal tak žádaným vývozním artiklem, že se Číně přestalo říkat "země hedvábí" a začala být známá pod přízviskem "země porcelánu".

Největšího rozmachu dosáhla výroba za vlády dynastie Ming (14.-17. stol.). Ke konci tohoto období začali porcelán vyrábět a exportovat také Japonci, kteří se tajemství výroby zmocnili roku 1598. Neprodávali ho však o nic levněji než Číňané.

Evropané nemohli dělat nic než jen draze nakupovat - a to se jim nelíbilo. Snahy o nalezení výrobního postupu ale dlouho nikam nevedly. Zvládali nanejvýš fajáns známý už Egypťanům v časech faraónů. Ten se sice porcelánu navenek podobal, na lomu však byl střep neprůhledný a hrubý.

Jen o trochu blíž skutečnému porcelánu se dostal Ital Antonio di Simeone a skupina experimentátorů, kterou financoval vévoda Francesco Maria di Medici ze slavného medicejského rodu. Roku 1671 si dokonce Angličan John Dwigh podal patent na výrobu "asijského porcelánu". Ve skutečnosti se ale jejich výrobky od originálu lišily nízkou pevností. Tajemství porcelánu odhalil až německý alchymista, lékárník, dobrodruh a šarlatán Johann Böttger - a ne tak úplně dobrovolně.

Vězeň Jeho Veličenstva

Johann Friedrich Böttger se narodil 4. února 1682 ve Schleizu v rodině raziče mincí. Kladný vztah k drahým kovům zřejmě zdědil, protože po vyučení lékárníkem začal koketovat s alchymií a transmutací obyčejných kovů ve zlato. To se mu údajně v Berlíně podařilo - nebo to aspoň dokázal před svědky zdařile předstírat. Zájem projevil i pruský vládce Friedrich I. (1657-1713) a tak Böttger pro jistotu změnil působiště. Pověst o jeho schopnostech ho ale předešla a v Dráždanech jej polapil saský panovník August Silný (1670-1733). Taky chtěl zlato - a Böttger se opět skromně vytratil. Chytili ho až v Hradci Králové roku 1703 a dopravili zpět do Dráždan. Pak už si ho August zavřel na míšenský hrad Albrechtsburg a nechal dobře hlídat, protože pochopil, že alchymista je slepice, která by mohla snášet zlatá vejce. Nemusí být ani zlatá, stačila by porcelánová: finančně by to vyšlo úplně nastejno.

Myšlenkou vyrábět vlastní porcelán se August Silný zabýval už dlouho. Zaměstnával kvůli tomu významného fyzika, matematika a filosofa Ehrenfrieda Walthera von Tschirnhause (1651-1708) a výsledky byly nadějné. Tschirnhaus po dlouhé řadě pokusů zjistil, že když smíchá některé jinak špatně tavitelné jílové hlíny se snadněji tavitelnou substancí, dostane střep, který už má některé vlastnosti porcelánu. Jen s tím rozdílem, že zatím pořád ještě není bílý a průsvitný. Panovník mu přidělil Böttgera jako asistenta, jenže Tschirnhaus zemřel dřív, než stačili vývoj dotáhnout do konce.

Tou dobou už ale od něj Böttger věděl dost, aby pochopil jak dál. Stačilo jen místo jílu najít vhodnou základní surovinu, která by střepu dala průhlednost a jemnost. Jak už to tak u významných objevů bývá, i tentokrát pomohla náhoda a okamžik šťastného osvícení. Nebo se to tak aspoň říká: Böttger čekal další z nepříjemných inspekcí netrpělivého panovníka a nervózně mezi prsty žmoulal kaolin jímž se tehdy pudrovaly paruky. Najednou zjistil, že se mu z něj udělala kulička - a pochopil, že tohle je přesně ten materiál, který hledá.

obr: Objevitel postupu výroby porcelánu, alchymista Johann Friedrich Böttger na dobové rytině

Od nápadu ke skutečnému porcelánu ještě vedla dlouhá cesta, právě tehdy ale Böttger ukázal, že je víc vědec než podvodný alchymista. Trpělivě experimentoval, až mohl 28. března 1709 svému pánovi a vězniteli konečně oficiálně předvést výrobky, které byly od asijských k nerozeznání.

Tajemství bylo poměrně prosté: vraž do směsi jeden díl kaolinu a po půl dílu živce a křemene. Dobře rozdrť, promíchej a vysuš, pak nech třikrát projít žárem při přesně stanovených teplotách...

Albrechtův sen o vlastní výrobě čínského porcelánu se rychle zhmotnil do podoby míšenské manufaktury, která ovšem pro Böttgera byla i nadále také vězením. A nejen pro něj - z obavy před prozrazením postupu také pro všechny dělníky. Nikdo s tím neměl problém: stále ještě fungovalo nevolnictví.

Dobře se pojistil ale i sám vynálezce. Celé tajemství znal pouze on a jeden jeho důvěrník. Ostatní pracovníci byli poučeni pouze o té části procesu, kterou měli vykonávat. Pracoviště byla od sebe dokonale oddělená a všechno se odehrávalo pod přísným dozorem Albrechtových vojáků.

Vděku v podobě šlechtického titulu a osobní svobody se Johann Böttger nakonec přece jen dočkal, dlouho si to ale neužil. Zemřel 13. března 1719, údajně na otravu chemikáliemi s nimiž dělal pokusy.

Navzdory přísnému střežení Albrechtovi jeho tajemství nevydrželo. Roku 1719 uprchl z Míšně do Vídně jakýsi Samuel Stölzel a krátce na tom tam už fungovala císařská manufaktura. Koncem 18. století vzikly díky ložiskům kvalitního kaolinu četné výrobny i u nás. Porcelán je dodnes nenahraditelný - a nejen díky estetickým kvalitám. Žádný jiný materiál není tak hygienický a současně vhodný pro použití v mikrovlnných troubách a myčkách nádobí. Nezastupitelnou úlohu má i v elektrotechnice pro své izolační vlastnosti.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

, Walt

You have no rights to post comments