Novákoviny

Pokud vám ve středověku chyběly prostředky na hladomornu, nic se nedělo: mohli jste nepřátele, nevěrné manželky, neposlušné dcery a další osoby, odstraňovat ze světa i způsobem méně náročným na hradní prostor. Stačilo je zazdít. Odvrácenou stránkou tohoto způsobu likvidace bylo, že zazděná osoba později často na hradě strašila. Ale ani nešťastnic, kterým se podařilo opustit zeď v podobě ducha, se prý nemusíme bát; dokonce prý občas pomáhají opilcům.

Pověstí o hradních paních zazděných kvůli nevěře je u nás tolik, že to vzbuzuje vážné pochybnosti o poctivosti středověkých šlechtičen nebo o duševním zdraví jejich manželů – nebo o pravdivosti pověstí. Jeden příklad za všechny: na hradě Lipnici u Havlíčkova Brodu měla manželka pána hradu milence, jenže manžel na to přišel. Milence probodl, připoutal k živé ženě a takto upravenou dvojici nechal zazdít. Takže se paní nemůžeme ani moc divit, že od té doby straší (její milý kupodivu ne).

Historka dokonce vypadá jako ověřená, protože při stavebních úpravách hradu na začátku 18. století se tu prý ve zdi kaple opravdu našla dvojice koster. Problém je, že nález dnes už není ověřitelný, takže může jít jen o novodobé pokrčování staré pověsti. To platí i o objevech kostí v hradních zdech na jiných místech.

Hříšné Kateřiny

Na lipnické historce o strašení zazděné manželky je zajímavé, že se jmenovala Kateřina – stejně jako zazděná paní na Svojanově, nebo další nešťastnice na jihočeském hradě Šelmberk, i jako manželky hradních pánů, které se staly součástmi hradního zdiva jinde. Vnucuje se podezření, že křestní jméno Kateřina nějak zvyšuje vlohy k nevěře, sexuologové ale nic takového nepotvrzují. Nedá se však vyloučit, že se jménem to přece jen něco společného mít může.

Jméno Kateřina je sice v církevním kalendáři mezi svatými, ale historická existence této světice je dost pochybná - a nejen to, v realitě bylo všechno přesně naopak. Podle životopisů svatých byla Kateřina alexandrijská princezna z 10. století, která se stala křesťankou a svou horlivostí ve víře vynikala nad ostatní.

Dokonce vyhrávala i teologické diskuse s pohanskými filosofy, kteří se následkem toho houfně stávali horlivými vyznavači nové víry, což se panujícím pohanům jevilo jako ideologicky poněkud nevhodné. Domlouvat Kateřině po dobrém nepomáhalo, a tak museli nevěřící nakonec sáhnout k argumentu pádnějšímu: prostě ji umučili.

Skutečná předloha této smyšlené postavy ale měla přesně obrácený osud: Hypatia z Alexandrie (350 - 416 našeho letopočtu) byla vynikající helénistická vědkyně, astronomka, matematička a novoplatonská filosofka umučená fanatickou křesťanskou lůzou.

Církevní propaganda jejím "obrácením" ve svatou Kateřinu sice odvedla kus dobré propagandistické práce, nedá se ale vyloučit, že povědomí o jejím mimokřesťanském, tedy "pohanském" původu přetrvává v pověsti o padlých ženách hradních pánů. Všimněte si, kolik čarodějnic (nebo spíš údajných čarodějnic) nese jméno Kateřina.

Ochrana mrtvými

Už jsme viděli, že starší historky o nálezech zazděných kostí nejde dokázat, tomuto pravidlu se ale vymyká hrad v Ronově nad Sázavou, kde se roku 2004 vysypaly lidské kosti za kamenem uvolněným z hradby. Nejdříve přijeli kriminalisté, kteří však zjistili, že stáří ostatků vyžaduje spíš přivolání archeologů a antropologů.

obr: Podle pověstí bylo zazdívání nevěrných žen ve středověku častým trestem

Další výzkum ukázal, že skelet patřil dospělému muži vysokému okolo 170 centimetrů, ale je dost neúplný. Navíc se nacházel v tak těsné dutině zdi, že celé tělo se tam vejít ani nemohlo. Patrně sem někdo umístil kosti z jiného hrobu, otázkou
ale je proč.

Nálezové okolnosti naznačují, že se tak stalo už při stavbě hradu, je proto možné, že lidské ostatky měly stavbu mysticky chránit. Zazdívání zvířecích ostatků a později alespoň mincí (odborníci tomu říkají stavební obětiny), které měly stavbě dodat pevnost a přinést štěstí, je známý zvyk, a ve starších dobách posloužili i lidé. V případě Ronova sice už nejspíš nějaký čas mrtví, ale tak to nemuselo být všude.

Není bez zajímavosti, že Ronova se týká historka, kterou ve svém díle vypráví expert na hrady August Sedláček. Je o opilci, který se vracel z hospody domů ve značně labilním stavu a cestou kolem hradu ho napadlo, že by mohl tamní strašidla přimět k vydání pokladu:

"Posadiv se před jednu díru sklepovou, napřed po způsobu opilců svou žádost o peníze duchům vykládal, znenáhla slova s větším důrazem pronášel a konečně duchy tak hrozně zaklínal, že se toho až zhrozili. Hodili mu tedy do klína šest stříbrných talířů s tím, že pokud by po druhé přišel, krkem mu zakroutí."

Jestli byl mezi duchy vyděšenými opilcem i majitel kostí z dutiny pod zdí, nevíme, ale vzhledem k tomu, že Sedláček mluví o "díře sklepové" nemůžeme to vyloučit.

Pás cudnosti jako zbraň

Zatímco někteří páni nevěru krutě trestali až po jejím odhalení, jiní dávali přednost prevenci. Nikoliv ovšem zdokonalováním vztahu, jak doporučují dnešní předmanželské a manželské poradny, ale pomocí takzvaných pásů cudnosti, které nevěře bránily jaksi fyzicky. Nejde o žádnou moderní pomluvu středověku, jak by se dnes mohlo leckomu zdát, ty věci opravdu existovaly. Zábavné je, že jejich nákresy najdeme i ve středověkých spisech o zbraních a vojenství, například v Keyserově Bellifortis sepsané na hradě Žebráku ve 14. století.. Klid v duši pána opouštějícího hrad do války, byl zřejmě považován za stejně účinnou zbraň jako dobrý meč či brnění.

- - -

UPOZORNĚNÍ

Text je ukázkou z knihyTajemství našich hradů, pevností a tvrzí, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Můžete si ji se slevou objednat zde

- - -

Pro úplnost je třeba dodat, že se - alespoň podle pověstí - nezazdívaly jen manželky; někdy prý tento smutný osud postihoval i dcery. Nejčastějším důvodem bylo, že si nechtěly vzít za muže toho, koho otec z majetkových, rodových nebo politických důvodů určil. To se mělo stát třeba na Landštejně, kde mocný Vilém z Landštejna slíbil svou dceru Markétu neméně mocnému sousedovi, Jindřichovi II. z Jindřichova Hradce. Pro oba rody by to bylo výhodné, jenže pánové se nějak pohádali, ke sňatku nedošlo a Markéta se mezitím zamilovala do jakéhosi Buzka z Lásenic. Ten ji z otcova hradu unesl, ale milenci byli dopadeni a únosce skončil v hladomorně. O tom, co potkalo Markétu, existuje několik verzí příběhu, jeden z nich mluví i o zazdění a následném strašení.

Legendy proti skutečnosti

Odborníci jsou k historkám o zazdívání nehodných manželek a dcer podobně nedůvěřiví, jako k existenci hladomoren a tajných chodeb. Pravdou ovšem je, že postavení středověké ženy mělo do dnešní rovnoprávnosti dost daleko, takže v některých rodinách se mohlo stát ledacos, aniž by to vedlo k vyšetřování a trestům. Pravdou ale také je, že šikovná žena se i tehdy za určitých podmínek mohla domoci nejen samostatnosti, ale i politického vlivu. .

Někdy prý byla příčina kruté smrti zazděných dcer jiná. Tak třeba na Novém Herštýně u Kdyně se vypráví, jak se pan Jan Herštejnský bál Bavorů, kteří táhli krajem, a tak nechal své tři dcery i s rodinnými poklady zavřít do věže a vchod zazdít. Bavoři hrad dobyli, posádku včetně majitele nemovitosti pobili, ale vchod do věže byl zazděný tak poctivě, že na nej nepřišli. A tak tam dcery mezi penězi a šperky zahynuly hladem. Je ovšem otázka, jestli by se jim v rukách vojáků vedlo lépe.

Ani pravdivosti tohoto případu ale odborníci moc nevěří. U středověkých historek se dnes už těžko odlišuje pravda od legend.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments