Novákoviny

Sladkosti jsou nejspíš staré jako lidstvo samo, ale řepný cukr je překvapivě mladý. Přišel na svět zásluhou napoleonských válek, kdy kontinentální blokáda způsobila nedostatek sladidla z třtiny. Vynálezce výroby cukru z cukrové řepy se narodil přesně před 260 lety.

Sladká může být láska, pomsta, odměna, mámení, vzpomínky, zahálka... a jaksi mimochodem i cukr. Už jen množství přirovnání, v nichž se tato chuť vyskytuje, naznačuje, že pochází z těch největších hlubin lidské existence. Vjem sladkosti je nejdůležitější ze čtyř chutí, které umíme rozeznávat (sladké, slané, kyselé, hořké). Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o analýzu potravy - a sladké chuťovým pohárkům signalizuje, že se v ní nacházejí organické látky, tedy zdroj energie. Mozek proto svého majitele za dodávku sladkostí odměňuje produkcí serotoninu, který bývá výstižně označován jako hormon štěstí. Tak nějak vzniká závislost na sladkém...

Mozek jde snadno oklamat, protože pocit sladkosti umí vyvolat celá řada látek, které žádnou energii neobsahují. Ten "správný" pocit energetického štěstí ale umí vyvolat jen organické látky zvané sacharidy, přesněji řečeno, sacharidy rozpustné ve vodě. Především sacharóza (řepný cukr), fruktóza (ovocný cukr) a glukóza (hroznový cukr).

Luxus sladké trávy

Lidé si nejspíš oslazovali život odjakživa - zpočátku především ovocem a medem, což těm chudším zůstalo až do doby poměrně nedávné. Nejstarší zmínka o cukrové třtině pochází z 8. století př. n. l., kdy jakési království Fuman platilo čínskému císaři daně touto rostlinou. Původně rostla divoce v povodí Indu, staré civilizace ji ale rychle rozšířily po celé Asii a na Blízký východ. Do Evropy ji přivezl Alexandr Veliký.

obr: Cukrová řepa. Řepa ze v minulosti používala jen jako krmivo pro hospodářská zvířata, v časech nedostatku třtiny však i jakoi zdroj sladidla. Nejdřív však bylo nutné vyšlechtit odrůdy s vyšším obsahem cukru

Postup výroby cukru ze sladké třtinové šťávy zřejmě objevili staří Egypťané. Arabové mu později říkali sukkar, což díky křížovým válkám v různých obměnách přejaly skoro všechny evropské jazyky. V českých zemích je třtinový cukr poprvé zmiňován roku 1344, tedy za časů císaře Karla IV.

V Evropě se ovšem třtině dařilo pouze v nejjižnějších oblastech. Zato po objevu Nového světa se její pěstování rychle ujalo v Mexiku a na karibských ostrovech. Dovoz sladké suroviny do rafinérií na starém kontinentu tvořil významnou součást zámořského obchodu a zisku koloniálních mocností.

Cukr tak zůstával luxusním zbožím, které si většina populace nemohla dopřát. Právě tehdy se mu začalo říkat bílé zlato.

Snahy najít nějaký jiný zdroj sladké suroviny pro tehdejší cukrovary proto nechyběly a zkoušelo se ledacos. Dodnes populární je v některých částech světa javorový cukr. Hodně cukru je také v březové šťávě, v mrkvi, čiroku a dalších rostlinách - ale ne tolik, aby mohly konkurovat třtině.

Roku 1590 se podařilo francouzskému botanikovi Olivieru de Serres získat sladkou šťávu z kořene cukrové řepy, která se už předtím pěstovala jako krmivo pro hospodářská zvířata. Roku 1747 vyrobil pruský chemik Andreas Sigismund Marggraf řepný cukr pomocí alkoholu a upozornil na možnosti průmyslové výroby. Konkurence třtiny ale pořád ještě byla příliš silná.

Chemik vyvážený zlatem

Největší ránu třtinovému cukru zasadil Napoleon. Když na přelomu 18. a 19. století vypukly napoleonské války, rozhodl se francouzský císař srazit na kolena britskou ekonomiku zákazem přijímání jejích obchodních lodí v evropských přístavech. Jedním z produktů, které na kontinentální blokádu doplatily nejvíc, byl právě třtinový cukr. Evropské rafinerie se ocitly bez suroviny a přitom chuti na sladké se válčení nijak nedotklo.

Marggrafova metoda výroby cukru najednou začala být zajímavá. Tou dobou už Marggraf nežil (zemřel roku 1782), jeho objev měl ale v dobré paměti jeden z jeho žáků Franz Achard. A rozhodl se, že jej dotáhne do prakticky použitelné podoby.

obr: Franz Karl Achard vynalezl metodu, jak z cukrovky levně získat cukr

Franz Karl Achard se narodil v Berlíně 28. dubna 1753, od jeho narození tedy včera uplynulo přesně 260 let. Vystudoval a chemii a ve věku 20 let se setkal s Maggrafem v berlínském Kruhu přátel přírodních věd. Zpočátku měl velmi široké zájmy od meteorologie až po elektřinu .

Jedním z jeho obdivovatelů se stal i pruský král Fridrich II., který si pravidelně nechával přinášet jeho publikace. Dokonce prohlásil, že Achardův význam by bylo možné ocenit jen vyvážením jeho hmotnosti zlatem. Pro začátek mu aspoň věnoval doživotní penzi za aklimatizaci tabáku v Prusku.

O výrobu cukru se zajímal od roku 1789, kdy začal testovat jeho obsah v různých plodinách. Brzy se zaměřil na cukrovou řepu a šlechtil ji, aby zvýšil obsah cukru v bulvách. Znal sice Maggrafovu metodu, pochopil ale, že se pro průmyslové využití jr komplikovaná a drahá. Po mnoha experimentech se mu podařilo vyvinout metodu, při níž cukr získával pomocí vápna.

Angličanům se to moc nelíbilo, a jejich agenti se údajně pokoušeli Acharda podplatit, aby  experimentů zanechal. Ten ale zůstal věrný králi a pokusil se zahájit průmyslovou výrobu. Fridrich II. finančně podpořil vybudování prvního cukrovaru na řepný cukr, přesto podnik zkrachoval - dobrý chemik nemusí být dobrým podnikatelem. Jiní ale měli větší úspěch a po počátečních těžkostech řepný cukr ten třtinový dokonale nahradil. .

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments