Novákoviny

Sněžka je nepochybně nejvelkolepější české hora - a to i navzdory tomu, že ve skutečnosti výlučně česká nebyla v minulosti nikdy a česko-polská je jen něco málo přes půl století. Jde prakticky o jediný skutečně vysokohorský štít, kterým se naše země může pochlubit. Její bezprostřední okolí umí v zimě nabídnout dokonalou představu toho, co je Arktida. Jak při sněhových bouřích, kdy se země ztratí v proudu ledových krystalů hnaných větrem, laviny se řítí do kotlů a jde opravdu o život, tak v nádherných dnech, kdy hory září jak diamanty a tyrkysově modrý vesmír je skoro na dosah... Je to zkrátka úžasný kus krajiny - úplně jiný, než zbytek Čech, Moravy i Slezska. A pověsti i tajemství, které jej obklopují, mají tomu odpovídající sílu.

Nejstarší známé jméno hory zaznamenal významný renesanční učenec a báňský odborník Georgius Agricola (1494-1555) roku 1546: v jeho časech se jí říkalo Riesenberg, tedy Hora obrů, nebo Obří hora.

Němci Krkonoším dodnes říkají Riesengebirge, Obří hory. Také české pojmenování Obřího dolu je památkou na nadpřirozené bytosti poněkud nadstandardního vzrůstu, které tu prý kdysi přebývaly. Nebo spíš bytost, protože většina pověstí se shoduje v tom, že obr byl jen jeden. Liší se jen představy o tom, jak vypadal.

Pán hory

Učený jezuita Bohuslav Balbín ve svých Miscelaneiích z druhé poloviny 17. století popisuje strašidlo, které sedávalo na Sněžce, klátilo nohama v Obřím dole a křičelo. Jmenovalo se Ribenzall, což je zjevně jedna z modifikací klasického krkonošského Rýbrcoula. Obrovi se prý ale tohle jméno nelíbilo a kdo ho tak oslovil, obyčejně se se zlou potázal.

Poutníkům, kteří by ho potkali, se proto doporučovalo oslovovat ho lichotivějšími přízvisky. Obzvlášť si potrpěl na jméno Strážce pokladů, což zřejmě souvisí s vzácnými kovy, které Sněžka ukrývala, jak ještě uvidíme. Ale když jste mu řekli Pán hory, Pán Jan z Hory nebo Pan Johannes, taky jste nic nezkazili.

obr: Rýbrcoulovo panství

Foto: Jan A. Novák

Rýbrcoul zřejmě v jádru nebyl zlý, jen trochu prchlivý a vztahovačný. Měl i vlastivědné a přírodopisné sklony a rád si o svých zálibách povídal. Protože ale v horách neměl s kým, proměňoval se občas v mnicha, poustevníka, myslivce nebo horníka a připojoval se k osamělým pocestným. Někdy jim dělal různá naschvály, když ale věděli jak s ním jednat, mohli se od něj o Obřích horách dovědět spoustu zajímavých věcí.

Jen ho nesměli urazit, což ale bohužel bylo dost snadné. Pak se proměnil v běsnícího démona a rozpoutal v horách pravé peklo: metal blesky, zasypal kraj lijáky a krupobitím, nebo způsobil, že i v létě napadl sníh. Jeho nejsilněší zbraní ovšem byl vítr ve všech podobách, jehož skučení nahánělo husí kůži a nevěstilo nic dobrého všem, kdo horami právě procházeli. Rýbrcoul se také uměl proměnit v ptáka, zvíře nebo rostlinu, aby nepozorovaně sledoval pocestné. Špatně dopadl každý, kdo by v horách zabíjel a ničil jen tak pro zábavu.

Rýbrcoul je klasická ochranitelská legenda: vystihuje podstatu hor, jejich ducha, ukazuje, jak se v nich chovat a co od nich čekat. Pokud je budeme podceňovat a škodit jim, zle se nám povede. Když se je ale naučíme respektovat a naslouchat jim, můžeme s nimi v dobrém vyjít a třeba i něco získat. Pradávná moudrost, z níž moderní doba bohužel udělala přežité pověry a babské povídačky. Podle toho dnes hory vypadají.

Tajemný obřad

Rýbrcoulův původ se ztrácí v dávné minulosti, ledacos ale naznačuje, že jde o pozůstatek velmi starého kultu - zřejmě staršího nejen než křesťanství, ale i než slovanské a germánské osídlení této krajiny. Publikace sepsaná učeným šlechticem a jedním z prvních archeologů v Čechách Karlem Josephem rytířem z Bienenbergu (1731-1798) tvrdí, že polabský lid odedávna ze svých nížin putuje k pramenům Labe, a tam Rýbrcoulovi obětuje černé kohouty a slepice. Kohouti z toho vyšli, celkem dobře, lidé je jen pustili do kraje. Slepice ale dopadly hůř, protože byly hozeny do vody pramene.

obr: Sněžka s nejbližším okolím je unikátní kus české krajiny - Arktida zasazená do střední Evropy

Foto: Jan A. Novák

Slavnost, která zjevně měla do křesťanských poutí hodně daleko, trvala tři dny. Archeolog Josef Krolmus, s nímž se na stránkách této knihy setkáváme často, potvrdil, že svéráznou horskou túru venkovanů s černými kury na vlastní oči viděl ještě roku 1814.

Proč to měli být kohouti a slepice, proč zrovna černí a proč končili, jak končili, není jasné, ale nejspíš by nemělo překvapit, kdyby se tato symbolika objevila při pátrání v předkřesťanských mýtech. Kohout v pověstech často vystupuje jako převtělení ďábla, možná ale jde jen o křesťanskou snahu potlačit starší kulty. Kohout totiž také plaší tmu, ohlašuje nový den a v pověstech mnoha starých národů má cosi společného s vejcem, z něhož se vylíhl náš svět...

Pokud byl Pán Hory s dary spokojen, zařídil, aby vody z jeho hor teklo do Polabí právě tak akorát - ani málo, aby sucho nezničilo úrodu, ani moc, aby velké voda neodnesla pole a stavení. A dokonce nabídl bonusy: zpátky si venkované odnášeli léčivé byliny i vodu, která měla nejen léčit, ale i zvyšovat plodnost a přírůstky hospodářských zvířat.

O původu podivného slepičího kultu by snad mohl něco prozradil rozbor obrova jména. Neusnadňuje to ale skutečnost, že se ve starých pramenech objevuje v mnoha variantách: Ribrcoul, Ribenzall, Librcoul, Rýbrcál, Rubizal... Snaha vysvětlit ho sice nechyběla, badatelé se ale k ničemu přesvědčivému nedopracovali. V některých německých pověstech a pohádkách obr své hosty vyplácí řepou, takže vysvětlení se nabízí skoro samo: "Rübe - zahlen" nebo "zählen", tedy "platí řepou" nebo "počítá řepu".

Čeští vlastenci v časech národního obrození se dokonce kvůli tomu pokoušeli pro Rýbrcoula prosadit pojmenování Řepočet. Na první pohled to sice vypadá docela přesvědčivě, jenže, kde by se na hřebenech Krkonoš vzala řepa... Takže to nejspíš bylo přesně obráceně: pohádky se snažily tomuto výkladu podivného jména vyjít vstříc. Nebo během věků došlo k nějakému sémantickému nedorozumění a řepa byla původně něčím jiným.

Nechybí ale ani tvrzení, že Rýbrcoul se vyvinul z biblického Lucifera. Nezní to příliš pravděpodobně, protože obětování slepic horskému démonovi na první pohled nemá s Biblí nic společného, spíš naopak. Stejně jako charakteristika samotného Rýbrcoula nemá nic společného se starozákonným vůdcem padlých andělů.

Podobně je tomu i s hypotézou podle níž zdánlivě německé jméno vzniklo z českého slova rubat, protože obr v horách při vichřicích vyvrací a láme stromy. Jenže zalesnění se Krkonoše dočkaly až v době poměrně nedávné. A podobně bychom se mohli zpochybňovat jednu teorii za druhou, takže bude jednodušší si prostě přiznat, že to nevíme.

- - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text ke ukázkou z knihy Hory a kopce opředené tajemstvím (Horské svatyně, obětiště a sídla bohů v České republice), kterou vydalo nakladatelství Alpress 

- - - - - - - - - - - - - - -

Podobně nejasná je představa o tom, kde se vzalo dnešní pojmenování Krkonoše a s tím spojená česká verze Rýbrcoula - Krakonoš. Podle jedněch je jméno odvozené z prastarého indoevropského slova gorgan označujícího kamenitá úbočí, podle jiných za ním stojí keltský kmen Korchontů, jehož přítomnost v někde této části střední Evropy zmiňuje ve 2. století našeho letopočtu antický geograf Ptolemaios. Toto vysvětlení prosazoval už otec moderní češtiny Josef Jungmann 1773-1847).

Jiným obrozencům se ale ještě víc líbila hypotéza, podle níž stál na počátku staroslovanský termín pro kosodřevinu "krak". Krkonoše tedy jsou místem, které nese (plodí) kosodřevinu. Poprvé se toto geografické označení připomíná roku 1492, tehdy ale ještě jen pro jeden z vrcholků, což předešlé výklady poněkud zpochybňuje. Sám Krakonoš je pak výsledkem novodobé vlastenecké snahy postavit proti německému Rýbrcoulovi něco působivějšího než byl poněkud nepovedený Řepočet. Poprvé jméno Krakonoš zaznívá až v Klicperově hře Krkonošská kleč z roku 1824.

Záhada Růženčiny zahrádky

Krakonoš nám toho tedy o dávné minulosti a podivných kultech na horských hřebenech moc neřekne, vraťme se tedy k Rýbrcoulovi. Jeho nejstarší vyobrazení najdeme na mapě Slezska, kterou roku 1561 nakreslil německý kartograf Martin Helwig (1516-1574). Horský duch obývající "Rissenberg" je tu vyveden jen jako malá černá figurka několika tahy štětce a nejspíš bychom ji přehlédli, přestože ji autor opatřil i popiskem "Rübenzal".

obr: Kresba Ríbrcoula na Helwigově mapě z 16. století (vpravo) se nápadně podobá slavné pravěké skalní malbě staré mnoho tisíc let z francouzské jeskyně Les Trois Feres. Podobnost čistě náhodná?

Kdo se ale trochu zabýval pravěkým uměním, tak při bližším pohledu asi strne: Helwigův Ríbrcoul má ocas a velkolepé parohy, takže se nápadně podobá známé skalní kresbě čaroděje z francouzské jeskyně Les Trois Feres. Přímá souvislost tu být může jen stěží, protože obě figury od sebe dělí více než 14 tisíciletí, ale... Lidová tradice někdy může mít překvapivě dlouho paměť, jak o tom svědčí třeba název moravské jeskyně Býčí skála, kde níž byla v moderní době nalezena souška související s pravěkým kultem býka. Nebo evropský kult plnoštíhlých žen, který se v čase táhne od magdalenienských lovců mamutů až ke kněžkám domorodých Guančů na Kanárských ostrovech, tedy více než 20 tisíc let.

Podivný vztah mezi Rýbrcoulem, kohoutím rituálem a pravěkem možná podtrhuje i existence objektu známého jako Růženčina zahrádka. Jde o zvláštní kamenný val ve výšce asi 1370 metrů nad mořem na úbočí hory Kotel poměrně nedaleko od pramenu Labe. Má tvar jakéhosi obrovského nepravidelného kruhu o průměru asi 30 metrů a místní pověsti o něm mluví jako o "Rýbrcálově zahrádce" nebo o "Rýbrcálově žertvišti", tedy místu, kde se obětovalo Rýbrcoulovi. Právě tady se měly odehrávat tajemné obřady s černými kohouty a slepicemi.

Podezření, že se jedná o jakési prehistorické kultovní místo ještě zesílilo na počátku 70. let minulého století, když se z depozitáře libereckého muzea vynořily keramické střepy, u nichž byla jako místo původu uvedena Růženčina zahrádka. Zlomky patřily kultuře lidu popelnicových polí, který na našem území žil mezi 14. a 5. stoletím př. n. l. Pokud je označení správné, tak by se jednalo o nejvýše položené archeologické naleziště u nás. O několik let později proto archeologové Jiří Sigl a Vít Vokolek z královéhradeckého muzea lokalitu důkladně prozkoumali - a nenašli vůbec nic. Oficiální věda proto tvrdí, že val je novodobého původu, i když logika tohoto tvrzení je poněkud chatrná: nepřítomnost důkazu přece ještě neznamená důkaz nepřítomnosti.

Přesto by nebylo poctivé tuto skeptickou hypotézu vynechat. Podle ní tu hrabě Bedřich Harrach nechal upravovat louky a vybírat z nich kamení. Když roku 1743 místo navštívil se svou manželkou Rosou, nechal na její počest z balvanů vytvořit obří kamennou růži. Důkazem má být to, že od té doby se Růženčina zahrádka vyskytuje na mapách Krkonoš. Lze to ale vysvětlit i tak, že do té doby o valu věděli jen místní a hraběti jej při jeho návštěvě ukázali. Ten pak objekt na počest své ženy pouze pojmenoval.

Jan A. Novák

obr: Krkonoše jsou hory nejen krásné, ale také mystické. Foto: Jan A. Novák

You have no rights to post comments