Novákoviny

Zatímco nerozřešené záhady způsobují příjemné mrazení v zádech, rozřešené mohou zabíjet. Spisovatel Ludvík Souček (1926-1978) byl nejen jednou z nejvýraznějších postav české poválečné sci-fi literatury, ale on sám se stal velkou záhadou a nakonec i hrdinou tohoto žánru - především díky nejasnostem doprovázejícím jeho úmrtí a osudy rukopisu poslední knihy.

Do legend se tak podařilo vstoupit nejen Součkovu dílu, ale i jemu samotnému. Mimo jiné i proto, že podivně zmizel posledního díl jeho trilogie, v němž měl odhalit pravdu o největších záhadách minulosti. A také díky úmrtí, které po ztrátě rukopisu následovalo. Dnes je tedy Ludvík Souček nejen dobře prodávaný autor, ale stále častěji i ústřední postava děl autorů jiných.

Něco tu nehraje

V souvislosti se záhadami na sebe Ludvík Souček poprvé upozornil roku 1964 knihou Cesta slepých ptáků. Šlo o román, jehož hrdinové v podzemí Islandu narazí na stopy působení mimozemské civilizace - jenže román tak obratně prokládaný fakty, že jej mnozí čtenáři považovali za soubor reportáží. Navazující díly (Runa Rider a Sluneční jezero) už takový ohlas neměly, stejně jako jiné fantastické povídky a romány, nicméně představovaly sci-fi solidní úrovně.

obr: Součkův asi největší bestseller, Tušení stínu. Kniha svého času představovala zjevení na zdejším trhu a dodnes je opakovaně vydávána

V souvislosti se záhadami je ale důležité něco úplně jiného: faktografické dodatky obsahovaly celou řadu skutečných indicií mluvících (ať už skutečně nebo domněle) ve prospěch působení mimozemšťanů na naší planetě. Přitom Cesta slepých ptáků o několik let předešla legendární Vzpomínky na budoucnost od Ericha von Dänikena. Součka je tedy možno bez přehánění nazvat jedním ze zakladatelů archeoastronautiky - oboru snažícího se dokázat někdejší pobyt cizích astronautů na Zemi.

Druhá bomba přišla roku 1974 v podobě knihy Tušení stínu. Uprostřed normalizační nudy se objevilo obratně napsané dílo, z tehdy nové oblasti, které se dnes říká spekulativní literatura. Autor tu - zjednodušeně řečeno - dokazoval, že v dávné minulosti lidstva cosi nehraje. Pro mnohé to byla faktografie plná záhad. Úspěch byl velký a pokračování pod názvem Tušení souvislostí první díl ještě předčilo.

Na mimořádně úspěšné Tušení stínu navázalo snad ještě propracovanější Tušení souvislostí a Souček naznačil že chystá třetí, v níž se pokusí tyto záhady vysvětlit. Rukopis se však za nejasných okolností ztratil - a krátce na to zemřel i jeho autor.

Příliš psavý marxista

"Psal až trestuhodně lehce," vystihl jeden ze zdrojů Součkova úspěchu publicista Ondřej Neff. Druhá část nevšední popularity ale spočívala v něčem jiném: dokázal klást znepokojující otázky, které zpochybňovaly jistoty historie nalinkované podle dialektického materialismu. Už ne přímá cesta od barbarství k světlým zítřkům, ale záhadné znalosti v dávné minulosti, podivné artefakty, zmizelé vyspělé civilizace, návštěvníci z vesmíru.

- - - - - - - - - - -

POZNÁMKA:

Text je upravenou ukázkou kapitoly z knihy Tajemné Česko, kterou vydalo nakladatelství XYZ Pokud ji nenajdete u Vašeho knihkupce, lze ji objednat zde.

- - - - - - - - - - -

Na rozdíl od Dänikena nebyly Součkovy argumenty přímočaře hloupé a nedaly se tak snadno smést ze stolu. S Dänikenem však měl i něco významně společného: nikdy se neuchýlil k mystickým blábolům, ale vždy se držel vědeckého pojetí světa. A přinejmenším stejně jako on, uměl i dobře psát.

"Ač se oháněl marxistickými průpovídkami, byl systémově nebezpečný, protože čtenáře učil novému způsobu hledání a nahlížení pod povrch věcí, protože učil, jak se zbavit povinné úcty vůči autoritám," říká František Novotný v pozoruhodné eseji Tlustý muž, který se smál.

O to neuvěřitelnější je, že Souček měl do disidenta velmi daleko. Právě naopak - jako armádní lékař působil v Severní Koreji, podle Novotného byl do roku 1968 členem ÚV KSČ, jeho manželka pracovala na cizích ambasádách. Sotva se dá předpokládat, že by nepřišel do styku s komunistickými tajnými službami. A přesto (či snad právě proto?) vycházely jeho knihy plné znepokojujících úvah...

Tušení ztraceného světla

Po úspěchu obou Tušení se Souček nijak netajil s tím, že trilogii završí Tušení světla, kde nadhozené záhady vysvětlí, nebo alespoň přinese ucelenou hypotézu, která by se o to pokusila.

Knihu také napsal a dal rukopis přepsat. Jediný exemplář se však v prosinci 1978 (pravděpodobně v nakladatelství Albatros) ztratil. O několik dní později dostal Ludvík Souček svůj devátý a poslední infarkt.

obr: Ilustrace ze Součkova sci-fi románu Runa Rider (poslední díl trilogie Cesta slepých ptáků)

Mnoho lidí dodnes věří, že ztráta rukopisu nebyla náhodná - a že zloděj obeznámený se spisovatelovým zdravotním stavem věděl, že autor ji nepřežije. Motivů mohla být řada, od přisvojení si materiálu pro lukrativní publikování (třeba po malých částech), přes dlouhé prsty mocenských struktur, pro něž představoval zvědavý, s praxí režimu obeznámený a extrémně psavý soudruh stálé nebezpečí, až po tajné společnosti všeho druhu, k jejichž nezveřejnitelným tajemstvím se fanatický lovec záhad často a rád nebezpečně přibližoval.

Podle spisovatelovy manželky v roce 1983 kdosi jejich byt důkladně zpřeházel, aniž by se ztratilo cokoliv cenného. Událost pak údajně přišlo vyšetřit neuvěřitelné množství policistů: dostavilo se prý rovných třináct příslušníků.

Buď jak buď, Tušení světla dodnes nevyšlo - a těch několik málo lidí, kteří mohli do rukopisu nahlédnout, o jeho obsahu mlčí nebo jej bagatelizuje. Stejný osud prý ostatně potkal i obsáhlý archiv lovce záhad, nebo alespoň jeho podstatnou a zajímavější část.

Dnes už se ale dá tušit alespoň část původu tohoto archivu. Jako vysoký stranický funkcionář měl Souček přístup k mnoha informačním zdrojům komunistické strany. Z titulu svého členství v ÚV si patrně nechával zasílat překlady článků v zahraničním tisku s vybranou tématikou. To vysvětluje, proč (na rozdíl od Dänikena) jen málokdy cituje zdroje svých informací, stejně jako skutečnost, že leckdy nepříliš kriticky přebíral údaje přinejmenším pochybného původu. Od něj je pak dodnes opisují jeho nekritičtí příznivci, přestože od té doby byly už mnohokrát vyvráceny…

Stejně možné proto je, že smrt dlouholetého kardiaka s více než běžnou nadváhou opravdu nemá na svědomí nic jiného než těžká nemoc. V každém případě ale Ludvík Souček odešel zcela v duchu svého díla: v oparu tajemství, nedořčených tušení a případů, které se nevyplácí dotáhnout až do konce.

Jan A. Novák

obr: Působivá ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Velké otazníky

You have no rights to post comments