Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Propast sebevrahů

macprPodobně jako Nuselský most v Praze vyznačuje se i Macocha temnou přitažlivostí pro sebevrahy. Krasový badatel Karel Absolon o tom napsal: "Předlouhá jest řada těch, kteří skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení za strastí tohoto slzavého údolí."

 

První z nich, kterého známe jménem, byl brněnský úředník Josef Pfaunder. Roku 1829 došel k závěru, že jeho kariéra je příliš pomalá, nadřízení ho nemají rádi a jeho život tedy postrádá smysl. Vylezl na nejvyšší útes nad Macochu, a z místa, kde dnes stojí horní vyhlídkový můstek, skočil dolů. Na rozdíl od svého dosavadního pomalého služebního vzestupu proletěl posledních sto třicet metrů své životní dráhy velmi rychle a jeho kariéra rázem nabrala jiný směr: stal se prvním historicky doloženým sebevrahem v Macoše.

Tři dny po tragédii se to dověděl majitel zdejšího panství starohrabě Hugo Salm. Nechal dolů spustit několik horníků, kteří v písčitém návrší nad Dolním jezírkem vykopali hrob a označili ho nízkým masivním křížem.

 

Poslední cesta

Neštastný Pfaundler zřejmě nebyl první a zcela jistě ani poslední, kdo cestoval k Macoše s vědomím, že je to cesta bez návratu. Jícen ve skalách přitahoval vedle odvážných badatelů a zvědavých turistů i lidi neúspěšné a nevyrovnané, kteří dobrovolně podléhali jeho smrtícímu vlivu a skokem přes zábradlí horního můstku zanechávali za sebou svůj nepodařený život. Znalci místních poměrů tvrdí, že většinou dopadají na jeden kámen porostlý mechem, kterému se tu říká Kámen sebevrahů.

macpr1

 

 

obr: Jícen Macochy s Dolním můstkem. Sebevrazi skáčí z Horního můstku o několik desítek metrů výš

Foto: Jan A. Novák

 

 

Ale ne vždy je propast tak milosrdná. Někdy tělo narazilo na skály už po krátkém letu a pak ještě mnohokrát ostré zuby vápencových skal zaťaly svá ostří, než strašné pozůstatky člověka skončily na dně. Tělo bohatého továrníka Vojtěcha Lassera bylo v takovém stavu, že ho museli před vyproštěním z propasti svázat do balíku z látky.

Přesto další a další sebevrazi nelitovali často ani dlouhé cesty, aby zakončili svou životní pouť pravě v Macoše. Byli mezi nimi lidé nejrůznějšího druhu: nešťastné služky zklamané v lásce, zkrachovalí podnikatele a továrníci, prostí lidé, kterým problémy přerostly přes hlavu, i duševně nemocní nešťastníci.

Jen od roku 1933 do současnosti je historicky doloženo okolo šesti desítek sebevrahů - od studenta, který se bál maturity, až po důchodce. Je ale téměř jisté, že v dávnějších dobách končili lidé na jejím dně přinejmenším stejně často, takže celkový počet nešťastných duší, jež tu opustily svá těla, nepochybně jde do stovek.

Některé z těchto případů jsou dost podivné. V Macoše bylo v říjnu 1981 nalezeno tělo studenta Pavla Švandy, chartisty a člena opozičního křesťanského hnutí, který se krátce předtím v Římě za ne zcela jasných okolností setkal se svým strýcem kardinálem Tomášem Špidlíkem. Ostatky disidenta nepohodlného komunistickému režimu ležely v místech, kam by se volným pádem dostat nemohly.

Vyšetřování případu tehdy od policie obratem převzala přímo StB, a oficiální závěr zněl "sebevražda" - což je u praktikujícího křesťana přinejmenším podivné. Tím spíš, že Pavel Švanda měl krátce před svatbou. Ve stejné době byl v Brně ve svém zdemolovaném bytě nalezen i další člen opozičního církevního hnutí. Případy, které spolu možná souvisely, se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

 

0-Podzemi

 

- - - - - - - - - - - - - - - - 

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tajemné podzemí na našem území, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - 

 

 

Na jaře 1924 se přímými svědky jednoho sebevražedného skoku stali turisté na dně Macochy. Nešťastná žena, která se z dnes už neznámých důvodů rozhodla ukončit svůj život, přelezla zábradlí horního můstku a vrhla se do hlubin. Na dno propasti zrovna vycházela skupina návštěvníků. Lidé s hrůzou pozorovali strašlivý pád ukončený zlověstným dutým úderem. Seběhli k břehu Dolního jezírka, ale roztříštěné tělo nenalezli. Jen několik krvavých skvrn na příkrých skalách vedlo k vodní hladině, do míst, kde se voda ztrácela do skal...

 

Smrtící vábení

V jednom případě se sebevražda dokonce sešla s vraždou. Roku 1996 jistý rozvádějící se muž z Blanska pozval na oběd desetiletého syna, který žil s matkou. Aby se jí pomstil, chlapce uškrtil, napsal dopis na rozloučenou - a zmizel. Krátce na to se našlo jeho auto zaparkované poblíž Macochy a v něm láhev od vína a sedativa. Pak už šli policisté na jisto. Matka chlapce skončila v péči psychiatrů...

macpr0

 

 

obr: Dno Macochy. Do těchto míst nešťastníci dopadají

Foto: Jan A. Novák

 

 

V některých obdobích jakoby smrtící vábení propasti sílilo: v devadesátých letech 19. století a pak ve třicátých letech 20. století byly zaznamenány série až šesti sebevražd po sobě. Roku 2014 tu zemřeli čtyři lidé. Jeden z nich až na druhý pokus, protože poprvé mu skok do hlubiny rozmluvil policejní vyjednavač.

Občas šlo jen těžko rozeznat zda se jednalo o sebevraždu, nerozvážnost nebo o nešťastnou náhodu. Někteří lidé se tu předváděli stojkami na zábradlí horního můstku a podobnými kousky. Horolezec Hynek Pulcher roku 1904 zahynul při pokusu o slezení stěny propasti bez horolezeckých pomůcek. Očitý svědek o tom tehdy napsal: "Krev mi stydla v těle, když dospěl ke kolmému místu srázu. Věděl jsem, že se musí zřítit dolů tam, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil keříku, ten ale povolil a nešťastník se řítil šílenou rychlostí do propasti".

Obyvatelé okolních vesnic tímto způsobem propast nepřitahovala. Pouze bylo-li třeba vyprostit z Macochy oběť neštěstí, dobrovolně sestupovali na dno a s roztříštěnými mrtvými těly přivázanými k sobě opět vystupovali po žebřících a lanech nahoru. Mezi těmito odvážlivci se proslavili zejména dva občané z Vilémovic: Martin Kala a Josef Nejezchleb. Kala byl v propasti třikrát, Nejezchleb dokonce šestkrát, naposledy právě pro tělo Hynka Pulchera. Jejich zážitky z této ponuré a nebezpečné práce se na dlouhou dobu staly součástí místního folklóru.

"Přivazovali si mrtvá těla k sobě," popsal jednu z takových akcí očitý svědek. "Mrtvý v objetí živého, točící se a houpající na tenkém skoro neviditelném laně, připadali mi jak pavouk s lapenou kořistí..."

 

Jan A. Novák

foto: autor

You have no rights to post comments

 
Joomla Templates by JoomlaShack