Novákoviny

Tajné vědomosti bývají často spojovány s tajnými společnostmi, což má svou logiku: nikdo jiný se nedokáže postarat o poklady ducha lépe, než organizace schopná skrytě přežívat dějinné otřesy. Tajné společnosti proto mají být mostem mezi dávnou minulostí, v níž se podivuhodné znalosti zrodily, s naší současností. Je tomu tak doopravdy? Otázka je tím aktuálnější,  čím  víc lidí věří, že jsou hybatelem i dnešního dění.

Osamělý myslitel, vynálezce či vědec to vždycky měl docela těžké. Bylo by divné, kdyby někdo nepřipadl na myšlenku, aby se takoví lidé sdružovali do tajných bratrstev? Aby se dokázali rozpoznat pomocí tajných znamení, vyměňovat si zkušenosti a v případě potřeby se i navzájem vytáhnout ze šlamastyk, do nichž je jejich výjimečnost přivedla? Aby pracně dosažené vědění ukládali, rozhojňovali, ochraňovali před nepovolanými a předávali svým následovníkům jako dědictví pro lepší budoucnost?

Jinými slovy: tajná společnost mohl být ještě lepší a ještě trvalejší úkryt pro myšlenky, než tajemná Jáma pokladů. Byla by to pokladnice vědění ukrytá ve stále se obnovující diaspoře - ne náhodou je symbolika těchto organizací tak často spojována s Šalamounovým chrámem a judaismem obecně.

Tajných společností v historii existovalo velké množství - více či méně úctyhodných - ale většina z nich měla zcela jiné cíle, převážně mocenské, náboženské, nebo vůbec žádné, protože mnoha lidem jen dělá dobře být členem nějakého exkluzivního spolku. V souvislosti s tajným věděním jsou jmenovány nejčastěji jen čtyři: templáři, svobodní zednáři, ilumináti a rosenkruciáni. Přitom templáři vlastně ani tajnou společností nebyli, jen se nakonec jaksi ocitli v ilegalitě přičiněním nikoliv vlastním.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Záhadné vynálezy, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Už to samo o sobě říká, že organizované získávání a uchovávání vědomostí, které nebyly pro každého, mohlo mít nejrůznější podobu. Zabývaly se jím ostatně do určité míry i některé mnišské řády, benediktini, snad i františkáni, určitě ale u nás neprávem odsuzovaní jezuité.

Umberto Ecco dokonce tvrdí, že jezuité tajné spolky sami zakládali: "Pochopili, že nejlepší způsob, jak vyvést protivníka z rovnováhy, je zakládat tajné sekty, počkat až se do nich nahrnou nebezpeční nadšenci, a pak je všechny pozatýkat. Obáváš-li se komplotu, sám si ho zorganizuj a budeš mít pod palcem všechny, kteří by se jej mohli zúčastnit..."

Možná, koneckonců obávaná StB to dělala také tak. V případě jezuitů to ale nemusel být skutečný, nebo alespoň jediný důvod. Víc než o přístup k lidem, mohlo jít o přístup k vědomostem. Svým způsobem ostatně je takovou tajnou společností i samotná katolická církev, o jejíchž tajných vatikánských archivech se vypráví ledacos.

Jisté je jen jedno: pokud existuje společnost stále ještě střežící odkaz dávných vědomostí, je opravdu tajná – a „pravdy“ o ní šířené internetem i jinak, jsou směšné bláboly. Nejsa ani členem žádného takového spolku ani vázán jakoukoliv přísahou, mohu si tu dovolit několik obecných úvah o tom, jak taková organizace střežící nebo skrytě oživující odkaz dávných vědomostí může (a nemusí) fungovat doopravdy.

Mosty přes temné časy

Skutečná tajná společnost se od hry na ni liší nikoliv formami (i když těmi jistě také) ale především cíli. Dodatečně silný cíl nebo ideál je krystalizačním jádrem, kolem kterého se takové společenství vytváří. Představuje obvykle i důvod, proč volí utajení - je v rozporu s momentálně panujícími hodnotami a tužbami většinové společnosti nebo vládnoucí skupiny, která touto většinou manipuluje (což zdaleka nemusí znamenat, že je v rozporu s obecně lidskými hodnotami).

Veřejné směřování k takovému cíli by tedy nejen ohrozilo nositele tohoto snažení, ale znemožnilo by i dosažení samotného cíle. Zničí-li establishment knihy, lze je tajně napsat znova a ukrýt. Budou-li ale fyzicky či jinak zlikvidováni i učenci, zmizí s nimi jejich vědomosti i možnost vychovat nástupce a dějiny se vrátí o několik století zpět. Tomu chce společenství zabránit - a současně umožnit, aby vědomosti nezemřely s generací svých nositelů. Nepochybně cíl velmi silný.

Naopak, v době upadajícího zájmu o poznání, protivědeckých nálad, ovládnutí společnosti náboženskými či jinými fanatiky atd. může tajná společnost zakonzervovat a ochránit dosažený stupeň vědomostí, podpořit ty, kteří jdou z jejího hlediska správným směrem a připravovat půdu pro návrat rozumu. Pochopitelně je pak předmětem nenávisti a pronásledování vládnoucími špičkami.

Je tu ale i jiný důvod k utajení: vědění je cenné, ale v nevhodných rukou i smrtelně nebezpečné. Tak jako si dítě nesmí hrát se sirkami, nemohou mocichtiví lidé znát tajemství, která by mohli zneužít proti jiným lidem. Nesmějí tedy vědět o knihách, které tato tajemství obsahují, ani o učencích, kteří je znají.

Každý takový spolek musí vyřešit samozřejmě především problém utajení a likvidace případných úniků informací. Představa, že se tak děje hlavně pomocí přísných konspiračních řádů, tajných šifer, zednářských prstenů a podobných poznávacích znamení, je stejně naivní, jako fingovaná sebevražda vyhozením těla skrz zavřené okno. Jsou mnohem lepší metody utajení, například diskreditace pravdivého jádra naprosto zjevnými smyšlenkami a bláboly - nikoliv popřením, ale zmnožením informací. Je to jako šifrování pomocí mřížky: vzniká zdánlivý chaos, v němž se orientuje jen ten, kdo k němu zná klíč. Kdo se někdy pokoušel studovat alchymistické spisy, ví, o čem mluvím.

Stejně tak je možné do cesty všem nepovolaným hledačům tajemství nastavit falešná rozcestí - třeba i "tajné společnosti", které jsou ve skutečnosti jen jejich karikaturami. V nich neškodně skončí všichni obtížní pátrači, jimž není pravé poznání určeno. Hra na tajemno, dodržování rituálů a postup v hierarchii řádu je obvykle uspokojí natolik, že nepřekážejí a nezlobí...

Struktura skutečné tajné společnosti ostatně nejspíš může být velmi volná. Kdo pracuje z přesvědčení pro dobrou věc, nepotřebuje skládat přísahy, mumlat zaříkávadla, oblékat si směšné hábity ani dodržovat vynucená pravidla. Pokud je natolik moudrý a inteligentní, aby se mohl Velkého Díla zúčastnit, ví také nejlépe co dělat a co nedělat, aby je neohrozil. Jediné co opravdu potřebuje, je vědět o svých spolubratřích (většinou vzdálených a rozptýlených po celém světě) a o jejich práci. A být připraven v případě potřeby jim pomoci.

I proto taková struktura ve skutečnosti nemůže být zcela tajná. Musí mít svou veřejnou (profánní) a neveřejnou (esoterní) tvář, podobně jako šifrování pomocí velkých prvočísel má veřejný a neveřejný šifrovací klíč. Lze si snadno představit, že ve vzdálené minulosti představovaly profánní část těchto společenství věštírny, svatyně, chrámová společenství. A - i když to vypadá šíleně - později to při troše fantazie mohly být stejně dobře některé cechovní spolky jako některé církevní struktury. V moderní době může tuto roli plnit cokoliv, od spolku akvaristů až po politickou stranu. Existují ostatně radikální politická hnutí (i když se zcela odlišnými cíli), které na to jdou stejně: "profánní" složku představuje legální, nezřídka parlamentní politická strana, "esoterní" tajná teroristická organizace...

Labyrintem k zasvěcení

Další, možná ještě větší potíž tajného společenstva ale představuje oddělení bezpečné profánního od esoterního, tj. umožnění průniku touto hranicí jen povolaným. Jde o to, aby rozhraní nepropustilo nic, co se dovnitř dostat nemá, ale přitom umožnilo komunikaci, udržení kontinuity, a tedy především získávání nových vhodných členů. Důležitým prvkem každé takové společnosti je tedy výběr lidí pro vyšší a nejvyšší stupně zasvěcení a eliminace lidí nevhodných.

Mechanismus "náboru" může být zcela automatický a fungovat na principu, který si můžeme představit třeba jako internetový hypertext. Na počátku stojí zcela veřejný text sestavený tak, aby zaujal okruh lidí s určitými předpoklady a zájmy. V něm mohou být odkazy (narážky, bibliografické údaje, v moderní době hyperlinky atd.) na další texty, kterými se už správným směrem prokouší jen ti, jejichž zájem je opravdu hluboký, vzdělání přiměřené a trpělivost odpovídající velikosti Díla. A také lidé s požadovanými morálními předpoklady. Už samotná komplikovanost takového textu, "nečtivost" a nepoplatnost době odradí nevhodné.

Takových filtrovacích stupňů samozřejmě může být mnoho. Na konci cesty pak je připravený a prověřený adept, který na sebe upozorní už třeba jen tím, že na "filtrovací texty" určitým předpokládaným způsobem zareaguje.

Může se dokonce stát součástí společenství, aniž to v první chvíli tuší. Dá se ostatně předpokládat, že skutečně svobodný a tvůrčí duch netouží být součástí přísně organizované hierarchie, vykonávání nesmyslných rituálů a podřizování se jiným autoritám než morálním.

Mimochodem, takový mechanismus není zas tak úplně vzdálený od toho, jak funguje vědecké společenství, nebo jak vzniká internetová Wikipedie či jiné projekty. Lze si představit, že v případě ohrožení svobody poznání začnou stejně spontánně krystalizovat bratrstva, která jej budou ochraňovat. Chcete-li si vychutnat tuto myšlenku rozpracovanou do detailů mnohem lepším vypravěčem, než jsem já, přečtěte si slavný román Raye Bradburyho 451 stupňů fahrenheita.

K situaci, kdy bylo třeba uklidit do ilegality cenné vědomosti, v minulosti zřejmě došlo mnohokrát. Jen namátkou: po vypálení alexandrijského Músea, při nástupu křesťanství v římské říši, po pádu svobodomyslných panovníků arabského světa, po nástupu inkvizice - a nelze vyloučit, že se to nebude opakovat. Pokud bude současný odliv zájmu o vědu, techniku a výzkum směrem zpět k pověrám pokračovat, bude časem možná nutné pro nějakou lepší budoucnost zachraňovat i ty znalosti, kterými disponujeme dnes.

Na vrcholu věků

Začalo to renesancí a vyvrcholilo koncem 18. století: svět se začal měnit jako nikdy předtím. Přišel nový řád, který přinesl svobodu - nejen lidí, ale i myšlenek. Postupně mizela většina důvodů, proč by mělo být vědění tajné; z vynálezů se stal kapitál, z vědy motor dalšího zrychlování pokroku. Sny řeckých atomistů, arabských učenců, Rogera Bacona, Leonarda da Vinciho, Jana Amose Komenského i mnoha jiných velkých osamělých duchů se splnily: člověk létá výš než pták, řídí povozy bez koní, pluje hlubinami oceánu, prodlužuje svůj život, zkoumá vesmír i nitro hmoty. Poznání se stalo smyslem existence, Velké Dílo bylo svým způsobem završeno.

Jenže nic není definitivní - ledacos nasvědčuje tomu, že doba se obrací. Věda a vzdělání je pro stále víc lidí moc složité, pracné a obtížně pochopitelné, pavědy a jednoduché pseudopravdy jsou mnohem dostupnější. Pro politiky je výhodnější veřejné prostředky rozdat (a ukrást), než věnovat na vědu a školy. Kosmický výzkum se zastavil, vědecká odvětví, která neslibují rychlý zisk, skomírají. Na vítězném vzestupu jsou hnutí, která se už ani netají tím, že jdou proti vědeckému poznávání světa, protože ho považují za škodlivé. Čím dál víc se ukazuje, že vědění a vláda davu nejdou dohromady…

Čas tajných společností se možná zase vrací.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments