Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Inkvizice bránila čarodějnickým procesům

čarodějnice, inkvizice, Jan A. Novák, Novákoviny    V obecné představě je církevní inkvizice ztělesněním krutosti nejtemnějšího středověku. Ve skutečnosti vyvrcholení jejího působení spadá až do novověku - a její metody byly obvykle méně kruté než u tehdejších orgánů světské moci. 

 

    "Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením."

    Jistě pravdivá slova. Nenapsal je však žádný osvícenec, ale nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567-1639). Nečekalo ho za to ani vězení, ani smrt na hranici. Jak je to možné?

 

    Jedním z důvodů je, že existovalo několik druhů církevní inkvizice. Ale i ta nejhorší - španělská - obvykle poskytovala svým obětem víc práv a slušnější zacházení, než bylo v oné době obvyklé u světské moci. Naproti tomu neblaze proslulé čarodějnické procesy většinou probíhaly nezávisle na inkvizici a často přímo proti jejím směrnicím.

 

     Proti odpadlíkům

    Základní organizační principy západního křesťanství nevytvořil kněz, ale "pohan": roku 325 svolal císař Konstantin do svého letního sídla v Niceji církevní hodnostáře, aby si pod jeho dohledem jednou pro vždy vyřešili své neustálé spory. Teprve tak se nová víra mohla stát jednotícím prvkem říše. Za státní náboženství ji prohlásil až císař Theodosius roku 380. Církev si pak některé mechanismy udržující jednotu poněkud nesametovými prostředky ponechala i po zániku Impéria.

    Začaly se hodit ve 12. století, kdy začaly církev vnitřně rozkládat masová kacířská hnutí, zejména albigenských a valdenských. Zejména albigenští by asi byli považováni za destabilizující prvek i v dnešní společnosti - zakazovali dokonce i jakýkoliv sexuální styk. Roku 1184 papež Lucius III reagoval bulou Ad Abolendam, která mimo jiné doporučovala biskupům zakládat orgány vyšetřující odpadlictví od víry. A protože "vyšetřování" se latinsky řekne "inquisitio", dostala nová instituce název inkvizice.

    Tato biskupská inkvizice se příliš neosvědčila, proto přešla pod přímý papežský vliv. Často se uvádí, že právě v této fázi papež Inocenc IV v bule Ad extirpanda (1252) inkvizitorům povolil mučení.

Zamlčuje se ale, že ho spíš vymezil: byly zakázány postupy, při nichž byla prolita krev, nebo dokonce způsobena smrt. Cílem nebylo obžalovaného zabít, ale přimět k pokání. K popravě upálením byl nebožák vydán světské moci teprve když projevil zatvrzelost nebo se provinil opakovaně.

 

     Ulejvák Bernardo Gui

    I nejvýkonnější inkvizitoři středověku posílali na smrt méně než deset procent vyšetřovaných osob. Například neblaze proslulý francouzský dominikán Bernardo Gui (1261-1331) nechal během své patnáctileté inkvizitorské kariéry z přibližně šesti stovek obviněných usmrtit 42 údajných kacířů, tedy asi 2 až 3 lidi ročně. Kdyby takto pracoval v komunistickém nebo nacistickém vyhlazovacím aparátu, nadřízení by ho sotva pochválili.

    Navzdory rozšířené představě se církev se také stavěla kriticky k trestání čarodějnic. Považovala víru v ně za politováníhodnou pověru venkovských lidí a zajímala se o ně nanejvýš v případě, kdy mohly být spojovány s kacířstvím. V 11. století dokonce papež Řehoř VII. pohrozil exkomunikací dánskému králi Haraldovi za organizaci honů na čarodějnice.

     Skutečně masového jevu nabyly čarodějnické procesy až v novověku. Většinou ale i pak probíhaly v režii světské moci a to jak v zemích katolických, tak protestantských. Počet obětí šel do statisíců - s inkvizicí to však nemělo nic společného. Například zlopověstnou knihu Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) sice napsali členové dominikánského řádu, právě inkvizice ale toto dílo odsoudila a zakázala. Zejména římská inkvizice čarodějnickým procesům bránila, ne všude se jí to ale proti světské moci dařilo. Proti čarodějnickým procesům ale vystupovala i inkvizice španělská, která v jiných ohledech byla o poznání drsnější.

 

     Holokaust na pyrenejský způsob

    Nejtemnější kapitolu v dějinách inkvizice přinesl paradoxně až novověk - a to v podobě inkvizice španělské. Vytvořili si ji pyrenejští panovníci v podstatě papežovi navzdory. Jejím hlavním cílem bylo zmocnit se majetku španělských židů.

    Když Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský v rámci reconquisty očistili Španělsko od muslimů, museli odejít i židé, kteří odmítli přestoupit na křesťanství. Kdo konvertoval, mohl zůstat - jenže majetek konvertitů představoval příliš lákavé sousto. Byli nařčeni z náboženského pokrytectví a přípravy zrady, a vytvořena instituce, která měla opravdovost jejich víry prověřit. Papežská inkvizice připadala Jejich Nejkatoličtějším Veličenstvům změkčilá a tak si roku 1478 vytvořili vlastní. O tři roky později poprvé vzplála na náměstí v Sevile hranice a od té doby se hrůzné divadlo v několika španělských městech opakovalo téměř pravidelně. Oficiálně tamnější odnož inkvizice skončila svou činnost až roku 1834, hranice ale uhasly mnohem dřív. Drtivou většinu obětí (podle některých údajů přes 90 procent) tvořili lidé židovského původu, zbytek byli heretici, bigamisté, protestanté a pár čarodějnic. Posledním mužem obviněným z tajného provozování judaismu byl roku 1818 jakýsi Manuel Santiago Vivar z Cordoby.

 

      Spor o mrtvé

    Ještě donedávna se o inkvizici mluvilo jako o instituci, za jejíž smrtící výkonnost by se nemusel stydět ani Himmler nebo Berija. Bylo možné se dočíst o stovkách tisíc upálených, o podzemních kobkách, kde probíhalo mučení téměř velkosériovým způsobem. Dnes se má za to, že na počátku tohoto tvrzení byla brožura A Discovery and playne Declaration of sundry and subtill practices of the Holy Inquisition of Spain, kterou roku 1567 v Anglii vydal jakýsi Montanus. Později se sice ukázalo, že autor ve Španělsku ani nebyl - ale proč dílko nepoužít, když Anglie pyrenejsou velmocí nikdy neměla moc dobré vztahy.

    Pravda o španělské inkvizici byla sice také krutá, ale přece jen o něco méně ďábelská. Obvinění na tom byli opravdu špatně, nicméně přesto lépe než ve vězeních světské moci. Cílem tentokrát nebyla duše, jako v případě papežské inkvizice, ale majetek. A tak většina zatčených sice vyvázla životem, ale oškubaní o všechno.

    Moderní historikové připouštějí, že za tři a půl století stálo před tribunály španělské inkvizice asi 50 až 60 tisíc osob, z toho k nejvyšším trestům bylo odsouzeno asi 3000 až 5000 obviněných. Nepochybně strašlivé číslo. Pokud to však přepočteme na roční bilanci, pak nám vychází v průměru deset poprav ročně. Přitom průměrný roční počet poprav za dobu trvání samostatného Československa (1919-1939, 1945-1989) se pohyboval okolo 18. Když si k tomu ještě vybavíme "výkonnost" totalitních režimů 20. století, kde se roční počet zavražděných pohyboval v tisících až milionech, pak je právo moderní doby soudit inkvizici velmi diskutabilní.

    Ano, bylo to hrozné. Ale něco mnohem horšího mělo teprve přijít.

 

 Jan A. Novák  

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend 

Komentáře   

#1 Vít 2014-03-24 16:50
Ačkoli jsem zastáncem toho, že některá historická tvrzení, považovaná za "jasnou pravdu" (např. "zlí Habsburkové" za jejichž panování ovšem vznikl český průmysl, či potřeba omluvy za vyhnání Němců z Česka ad.), je třeba neustále vyvracet.
Nejde mi ovšem do hlavy, jak je možné, že tolik lidí i tvůrců podlehlo představě, že za všechny hony na čarodějnice může církev (viz např. Jáma a kyvadlo, již zmíněné Kladivo na čarodějnice a další). Lze to nějak rozumně vysvětlit?

You have no rights to post comments

 
Joomla Templates: by JoomlaShack