Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Po stopách pálení čarodějnic


carod03

Máme za sebou magickou noc – Valpuržinu noc, filipojakubskou noc, pálení čarodějnic, noc, kterou považovaly za mystickou mnohé předkřesťanské kultury. Ozvukem jejich rituálů je pálení čarodějnic, při němž už naštěstí nehoří skuteční lidé. Přesto je to téma stále živé - a nejen proto, že tento krutý trest (nikoliv ve středověku, jak se často tvrdí, ale převážně v novověku) pořád ještě budí emoce. V některých částech světa jsou „čarodějnice“ zabíjeny stále, zatímco v Evropě a Americe prožívají renesanci v hnutí wicca. Opravdu mají tajemnou moc?

 

Tak jako každý rok i letošní poslední dubnovou noc vzplanou ohně na kopcích a v nevázaném veselí u nich mnozí oslaví svátek čarodějnic, nebo také pálení čarodějnic, což - ač významově tragicky protichůdné - dnes už naštěstí splynulo v jedno, vyjadřujíc smířlivé vyhasnutí dávných náboženských vášní.

 

První české čarodějnice

Čarodějnice u nás mají předlouhou tradici - a dá se říci, že tradici téměř státotvornou, protože by se tímto slovem dala označit už kněžna Libuše, nebo alespoň některá z jejích dvou sester. Ctihodný otec Kosmas ve své slavné kronice sepsané ve 12. století o nich doslova napsal: "Mezitím (Libuše) povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním rovněž jako svým vlastním šálila lid ve všem; bylať Libuše sama, jak jsme výše zmínili, prorokyní jako Cumská Sibyla, druhá sestra byla kouzelnicí jako Medea z Kolchidy a třetí čarodějkou jako Kirke Aiatská..."

Kazi musela v čarodějnictví obzvlášť vynikat, protože na jiném místě své kroniky o Libušině sestře ještě jednou říká: "Z nichž nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medei z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb, ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se sudičky vzdaly své práce a přiměla kouzlem i Osud, aby se její vůlí řídil."

carod01Romantické éra národního obrození viděla v Kosmově kronice ozvěny dávných vzpomínek na předkřesťanské časy v české kotlině.

 

obr: Pravzor čarodějnic - kolchidská Medea z báje o Argonautech. Jejím oblíbeným prostředkem byl létající vůz tažený draky 

 

Odtud pochází i představa o úloze věštkyň a čarodějnic v životě starých Slovanů, jak se objevuje v literatuře i ve výtvarném umění té doby - včetně třeba Alšových obrazů, lunet Národního divadla nebo Muchovy Slovanské epopeje. To je ale zřejmě jen pohádka, která má s realitou pramálo společného.

Moderní badatelé totiž soudí, že Kosmova inspirace je geograficky vzdálenější. Naznačují to již i uvedené citáty o Libuši a Kazi: vzpomínaná Medea z Kolchidy byla mocná čarodějnice z báje o Argonautech, jíž se stala osudná láska k Jasonovi. Kosmas byl na svou dobu mimořádně vzdělaný ctitel antické kultury a pro svou kroniku si z ní hodně vypůjčoval, což zřejmě platí i o Kazi, Tetě a Libuši.

 

Houbo v moři zrozená...

Ve skutečnosti o čarodějnicích v předkřesťanských časech na našem území nevíme jistého prakticky nic. Můžeme jen předpokládat, že to byly ženy, které vzbuzovaly úctu i strach: uměly léčit, věštit a zaříkávat zlé síly, vyvolávat lásku, nebo vášeň naopak hasit, za určitých okolností i škodily. Archeologické důkazy ale neexistují (na rozdíl od tzv. upírských pohřbů, což je ale trochu jiná historie). A písemné pochopitelně také ne.

carod-circePoněkud odlišná byla situace v antickém světě, kde znalost písma, přišla už před nástupem křesťanství, v časech, kdy bylo čarování a věštění ještě běžnou součástí každodenního života. V některých oblastech byly ženy ovládající čáry obzvlášť hojné - platilo to například o Thesalii, což je dnešní centrální Řecko jižně od Makedonie.

 

obr: Kirké z Homérovy Odysei měnila námořníky ve vepře a Odysea přiměla, aby s ní rok žil v jeskyni

 

Čarodějnické praktiky zachycuje řada antických děl, k nejznámějším patří kniha Zlatý osel. "Dokáže snížit oblohu a pozvednout zemi, nechat ztuhnout prameny a roztéci hory, povýšit podsvětní stíny a ponížit bohy, uhasit hvězdy a osvítit Tartaros," říká tu o thesalské čarodějnici jménem Meroé autor knihy Lucius Apuleius (125-180 n. l.). Jeho hrdinka, své umění však většinou používala sice méně okázale, zato praktičtěji: "Jeden z jejích milenců se dopustil nerozvážnosti a byl jí nevěrný s jinou. Ona ho za to jediným slovem proměnila v bobra, protože když má to zvíře strach, že bude chyceno, zbavuje se svých pronásledovatelů tím, že si ukousne varlata..."

A že pomsta opuštěných žen obvykle nezná slitování, o tom svědčí i osud dalšího z milenců této Meroé: "Zleva mu vrazí dýku až po jílec do krku a zajela pravou rukou do oné rány. Hledala hluboko ve vnitřnostech, až nahmatala srdce a vytáhla je ven. Ránu ucpala houbou a mumlala při tom - Houbo v moři zrozená, voda je ti souzená." Nešťastník sice kupodivu přežil tento chirurgický zákrok (mimochodem, nápadně podobný náboženským obřadům jihoamerických kultur), zemřel však po prvním napití.

 

Jeskyně kúmské sibbyly

Ve starověkém světě byl předěl mezi čarodějnicí a kněžkou velmi nezřetelný, v každém případě ženy obdařené těmito schopnostmi často mívaly nezastupitelnou účast v oficiálních kultech. Známá je kněžka pýthie z delfské věštírny, což nebyla jedna konkrétní žena, ale spíš název funkce. Měla dokonce náhradnice, protože se nedalo tak docela vyloučit, že seanci nepřežije. V podzemní svatyni údajně seděla na trojnožce nad trhlinou vedoucí do podzemí a omámena jedovatými výpary ucházejícími z hlubin vykřikovala nesrozumitelné věty. Delfští kněží jí přednesli dotaz návštěvníka, počkali, co to s ní udělá, poté zapisovali její výroky a přeložili do srozumitelné řeči. A samozřejmě si k tomu také přidali, co uznali za vhodné. Za tento informační výstup pak zájemce štědře zaplatil.

carod02Méně známá, ale možná ještě tajemnější je kúmská sibylla zmiňovaná i ve Vergiliově eposu Aeneis. Fungovala podobně jako její kolegyně v Delfách: každého pozorně vyslechla a poté mu udělila více či méně mnohoznačné rady a pokyny.

 

obr: Medea a Jason na obraze od Johna W. Waterhouseho 

 

Stejně jako v Delfách, i zde ústy věštkyně promlouval sluneční bůh Apollón, a stejně jako tam i tady šlo o zvláštní "zpravodajskou a vlivovou agenturu", která v duchu doby decentně, ale důrazně ovlivňovala veškeré dění ve své "spádové oblasti".

Není na tom nic zvláštního: Kúmy založili řečtí osadníci. Podivuhodné ale je jak se popis jejího sídla v Aeneis shoduje s dodnes neobjasněným archeologickým nálezem. Vergilius (70 př. n. l.-19 n. l.) říká že šlo o dlouhou a hlubokou jeskyni či umělou chodbu, která byla opatřena tisíci dveřmi a otvory, z nichž promlouval boží hlas. Před tyto dveře také věštkyně kladla palmové listy popsané věštbami a poté je nechávala promíchat průvanem v chodbách - údajně proto, aby lidé neznali své příští osudy příliš podrobně.

Vergiliovo dílo se stalo slavným, a tak není divu, že v kúmském kraji bylo hned několik údajných Sibylliných jeskyní. Vždy však šlo o díla, která pocházela z pozdější doby klasického Říma, a jejich skutečný původ archeologové dobře znali.

V roce 1932 však přišla bomba: badatel Amadeo Mauri tu objevil podzemní objekt, který Vergiliovu popisu jakoby z oka vypadl, jehož provedení se však nepodobalo ničemu známému z klasické antické doby. Po vyklizení sutě z dutiny se ukázalo, že jde o uměle vykopanou chodbu s lichoběžníkovým průřezem, který se směrem ke stropu zužoval. Hlavní chodba bylo vysoká asi pět metrů, přímá a dlouhá 132 metrů, občas opatřená bočními okny, jimiž sem kdysi proudilo světlo. Další odbočky vybíhající do stran končily slepě. Na konci hlavního koridoru se nacházel jakýsi klenutý dóm s dalšími odbočkami, výklenky a komorami, které snad mohly sloužit jako sklady, vodní cisterny či zásobárny - ale také jako cokoliv jiného. Chodba i tyto odbočky byly poznamenány mnoha důlky ve skále, které s největší pravděpodobností sloužily pro uchycení pantů jakýchsi dveří. Zde skutečně kdysi bylo oněch "tisíc dveří" popisovaných nesmrtelným básníkem.

 

Tři stupně čarodějnictví

To, čemu se ve středověku a na počátku novověku říkalo čarodějnictví, bylo zřejmě pozůstatkem přírodní víry z dob před nástupem křesťanství - jakési lidová směsi šamanismu, okultismu a léčitelství. Během středověku, kdy bylo postavení jednotné církve dominantní a nezpochybnitelné, takzvaných čarodějnic si nikdo moc nevšímal. Přežívaly převážně na nejzapadlejším venkově, mezi nejchudšími vrstvami obyvatelstva na okraji společnosti, kde často zastupovaly to, čemu se dnes říká zdravotní péče. Většinou pomáhaly, nicméně přesto budily pověrčivý strach - tím spíš, že lidové léčitelství (na rozdíl od moderní medicíny) pracuje s léčivou silou psychiky, což se tehdy neobešlo bez zaříkávání a podobných praktik. Snad se některé psychicky vyšinuté nebo hodně staré ženy snažily touto cestou i škodit. Obvykle nebyly nebezpečné: stačil na ně krucifix nebo trocha svěcené vody; moderní skeptik by řekl "psychika proti psychice". A pokud se opravdu pletly do věcí náležejících církevní vrchnosti, daly se obžalovat z kacířství.

carod04S nástupem novověku se ale doba změnila. Vznikly nové církve, které mezi sebou vedly bratrovražedný boj, postavení křesťanství upadalo, vzrůstal zájem o "barbarský" antický svět.

 

obr: Kněz vyhání ďábla z čarodějnice. Freska v Rilském monastýru

 

Města rostla na úkor venkova a někdejší rolníci se do nich masově stěhovali. Společně s nimi přicházely i šamanské praktiky - a lidé nejistí ve zpochybnělé víře se jich začali bát. Čarodějnické procesy, podobně jako vznik inkvizice (což jsou ovšem dvě zcela rozdílné věci, které nelze směšovat) byly do značné míry reakcí na tento vývoj.

Proto je při hodnocením honů na čarodějnice třeba si uvědomit také to, že některé z obviněných žen jimi skutečně byly. Opravdu se snažily provozovat magii, svým čarodějnickým prožitkům upřímně věřily (zřejmě nejen v důsledku autosugesce, ale také požívání drog nebo jiných postupů ovlivňujících smyslové vnímání) a nejspíš tak činily s nečistými úmysly. Už v tehdejší době proto existovala snaha odlišit to, čemu někteří říkají bílá magie od magie černé: léčitelské a mimosmyslové schopnosti některých jedinců pocházejí od Boha, zatímco škodící čarodějnice jsou v moci ďábla, jemuž se vědomě upsaly.

carod06I někteří moderní etnografové proto rozlišují tři druhy čarodějnic. Na první místě to byla vědma, která většinou spíš pomáhala, ale zahrávat si s ní se také nedoporučovala. Horší byla takzvaná černá čarodějnice - ta už většinou škodila, obvykle ale teprve proto, že ji vyobcovala její komunita. Třetí stupeň přestavovala satanistická čarodějnice, bytost z principu zlá, která byla ve spojení s ďáblem.

 

obr: Čarodějnice letí na sabat. Kresba od Francisca Goyi 

 

Ano, drtivá většina obětí čarodějnických procesů opravdu byli nevinní lidé, kteří se přiznali na mučidlech - často lidé výjimeční nebo aspoň svému okolí nějak nepohodlní. Bylo by ale chybou se domnívat, že tento děsivý fenomén, kterému padly za oběť tisíce nevinných nešťastníků, vznikl z ničeho.

Starověk bral čarodějnice tak jak byly: s jejich existencí byl smířený stejně jako se vším, co svět plný záhad a nedotčený vědou nabízel i čím hrozil. S příchodem křesťanství se ale tento pohled začal měnit.

 

Zrození inkvizice

Křesťanství nikdy nebylo jednolitým proudem. Už římské císaře unavovaly věroučné rozpory biskupů tak, že někteří se snažili tyto pře mocensky usměrňovat. Proto také základní organizační principy západního křesťanství nevytvořil kněz, ale "pohan": roku 325 svolal císař Konstantin významné církevní hodnostáře, aby si pod jeho přísným dohledem spory jednou pro vždy vyřešili. Teprve tak se nová víra mohla stát jednotícím prvkem říše. Za státní náboženství ji přesto prohlásil až císař Theodosius roku 380. Církevní organizační struktura si pak některé mechanismy udržující jednotu poněkud nesametovými prostředky ponechala i po zániku Impéria.

Přišly vhod ve 12. století, kdy církev začaly vnitřně rozkládat masová kacířská hnutí, zejména albigenských a valdenských. V rámci spravedlnosti je třeba říci, že by asi byli považováni za destabilizující prvek i v dnešní společnosti, albigenští dokonce zakazovali i jakýkoliv sexuální styk. Roku 1184 papež Lucius III reagoval bulou Ad Abolendam, která mimo jiné doporučovala biskupům zakládat orgány vyšetřující odpadlictví od víry. A protože "vyšetřování" se latinsky řekne "inquisitio", dostala nová instituce název inkvizice.

carod09Tato první forma inkvizice se příliš neosvědčila, proto postupně přešla pod přímý papežský vliv.

 

obr: Upalování čarodějnic. Norimberská kronika

 

Často se uvádí, že právě v této fázi papež Inocenc IV v bule Ad extirpanda (1252) inkvizitorům povolil mučení. Zamlčuje se ale, že jej spíš vymezil: byly zakázány postupy, při nichž byla prolita krev, nebo dokonce způsobena smrt. Cílem nebylo obžalovaného zabít, ale přimět k pokání. K popravě upálením byl nebožák vydán světské moci teprve když projevil zatvrzelost nebo se provinil opakovaně. I "nejvýkonnější" inkvizitoři středověku posílali na smrt méně než deset procent vyšetřovaných osob. Například neblaze proslulý francouzský dominikán Bernardo Gui (1261-1331) nechal během své patnáctileté inkvizitorské kariéry z přibližně šesti stovek obviněných usmrtit 42 údajných kacířů, tedy asi 2 až 3 lidi ročně. Kdyby takto pracoval v komunistickém nebo nacistickém vyhlazovacím aparátu, nadřízení by ho sotva pochválili. Církev ale fungovala jinak.

"Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením."

Tato slova nenapsal žádný osvícenec, ale nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567-1639). Nečekalo ho za to ani vězení, ani smrt na hranici.

carod12Navzdory rozšířené představě se církev se stavěla velmi rezervovaně právě k trestání čarodějnic.

 

obr: Topení čarodějnice

 

Považovala víru v ně za politováníhodnou pověru venkovských lidí a zajímala se o ně nanejvýš v případě, kdy mohly být spojovány s kacířstvím. V 11. století dokonce papež Řehoř VII. pohrozil exkomunikací dánskému králi Haraldovi za organizaci honů na čarodějnice.

Skutečně masového jevu nabyly čarodějnické procesy až v novověku. Většinou ale i pak probíhaly především v režii světské moci a to jak v zemích katolických, tak protestantských. Počet obětí šel do statisíců a někde řádění soudců vylidnilo celé oblasti - s inkvizicí to však nemělo nic společného. Například zlopověstnou knihu Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) sice napsali členové dominikánského řádu, právě inkvizice ale toto dílo odsoudila a zakázala. Zejména římská inkvizice čarodějnickým procesům bránila, ne všude se jí to ale proti světské moci dařilo.

Nejtemnější kapitolu v dějinách inkvizice přinesl paradoxně až novověk - a to v podobě inkvizice španělské. Jak už název naznačuje, nevznikla v papežském Římě, ale vytvořili si ji pyrenejští panovníci v podstatě papežovi navzdory. A k účelům, které byly pramálo bohulibé. Jejím hlavním cílem bylo zlikvidovat ekonomickou moc španělských židů a zmocnit se jejich majetků. To už ale je trochu jiný příběh.

 

Kladivo na čarodějnice

Klasickou ukázkou složitosti problému je i jeden z nejznámějších případů ve střední Evropě: "epidemie" čarodějnických procesů na moravských Losinách a Šumperku. Heinrich Boblig, osnovatel této masové vraždy, byl laický soudce, s nedokončeným právnickým vzděláním a nejasnou minulostí. V jeho činnosti jej podporovala především místní šlechta, snad v naději na získání majetku odsouzených, snad z pověrčivosti. Jeho nejvýznamnější obětí byl katolický duchovní Kryštof Alois Lautner (1622-1685), který se snažil jeho zločinné řádění zastavit. Případ se stal námětem filmu Kladivo na čarodějnice. Je sice dokonalým uměleckým ztvárněním soudcovské zvůle, méně zřetelné tu ale je společenské a historické pozadí ostudného procesu a mimořádná osobnost humanisty Lautnera..

carod1Největší podíl na honech na čarodějnice měly zřejmě lidové pověry, kterým vycházely vstříc místní světské soudy - v protestantských zemích patrně ještě víc než v katolických, jak dokazují statistiky poprav.

 

obr: Čarodějnické procesy na Šumpersku. Scéna z filmu Kladivo na čarodějnice

 

Nejčastěji se udává, že v letech 1484 až 1728 si v Evropě toto šílenství vyžádalo nejméně 300 tisíc životů, ve skutečnosti však nejspíš ještě mnohem víc.

Hromadné popravy měly místy stejný dopad jako mor a vládnoucí vrstvy si postupně začaly uvědomovat, že se jim situace vymyká z rukou. Rakouský zákoník Marie Terezie Constitutio criminalis Theresiana z roku 1769 sice čarodějnictví stále ještě trestá smrtí, zdůvodňuje to však tím, že čarodějnice se dopouštějí podvodu předstíráním, že mají nadpřirozenou moc. Docela jistá si však komise zákon sestavující nebyla, protože dodává: "Zvlášť nevysvětlitelné a záhadné případy čarodějnictví buďtež postupovány nejvyššímu soudu". Josef II. pak roku 1787 čarodějnické procesy definitivně zakázal.

Za poslední čarodějnici popravenou v Evropě je považována služebná Anna Göldiová za švýcarského kantonu Glarus, kterou převzal kat 13. června 1782. Byla nařčena z toho, že svým pánům přičarovala do mléka špendlíky. Soud však nakonec změnil obvinění z čarodějnictví na pokus o travičství, což v praxi znamenalo, že místo upálení byla sťata.

Jinde ve světě ale procesy pokračují i dnes. Nejen v Africe nebo Indii - případy umučení osob podezřelých z čarodějnictví (většinou provedené jejich příbuznými) jsou bohužel známé i z Evropy.

 

Wicca: moderní čarodějky

S úpadkem tradiční víry a růstem ideové rozvolněnosti v moderní době roste mezi některými lidmi i zájem o čarodějnice, o přírodní předkřesťanské kulty a jejich obřady. Nejrozšířenější formou je takzvané hnutí wicca.

Co je vlastně wicca - sekta, nebezpečný kult, opovrženíhodné tmářství, předstupeň k satanismu? Až na výjimky nejspíš ani jedno z toho. Její kořeny se dají vysledovat v Anglii přelomu 19. a 20. století, kde tehdy měly velký ohlas pseudovědecké knihy romanticky (a mimochodem zcela smyšleně) líčící obřady a víru předkřesťanského keltského obyvatelstva i jeho "posledních odnoží" v podobě středověkých čarodějnic. Několik autorů instinktivně vycítilo, že přírodní mystika má co říct také modernímu člověku; roku 1929 Aleister Crowley vydal knihu "Magic in Theory a Practice" a roku 1954 Gerard Gardner napsal "The Witcraft Today". Oba se tak stali neformálními otci-zakladateli wiccy, přestože někteří členové hnutí je raději považují za zvěstovatele kultu starého desetitisíce let...

carod07Wicca nemá žádnou organizační strukturu, ústředí ani posvátné knihy, snahy zformovat církev se povětšinou minuly s úspěchem - už proto nejde o sektu. Wiccan rede, jakýsi neformální a dost variabilní etický kodex, jednoznačně říká jen, že wiccan může dělat cokoliv, co neškodí jiným.

 

obr: Čarodějnice na dřevořezu Hanse Baldunga Griena z roku 1508 

 

Zjevně to tedy není ani satanismus, obecné čarodějnictví, gothic style a další dnes rovněž oblíbená hnutí s prvky "středověké" mystiky. Naopak je tu zřetelně cítit vliv antických náboženských představ, ale i budhismu a jiných východních proudů. Wiccané ovšem zdůrazňují, že nejsou ani v rozporu s křesťanstvím. Wiccan rede často bývá vykládán v ekologickém duchu; kdyby nic jiného, tak novopohané alespoň neznečišťují ovzduší jinak pohříchu obvyklým pálením pneumatik ve filipojakubských ohních.

Volnost výkladu vede i k volnosti forem. Coven vede velekněžka či velekněz, ale není to podmínkou a ani osamělý wiccan nedělá nic špatně. Většina covenů je smíšených, nechybí ale ani pouze ženské, které se občas přechýlí do militantního feminismu. Obvykle je to však považováno spíš za úchylku, která škodí v očích veřejnosti - představa zlých jedubab křepčících s košťaty se tomto případě vybavuje zbytečně snadno. Zdá se, že podobný názor je v hnutí i na čistě mužské coveny; ostatně tlupa nahých chlapů poskakujících ve křoví vypadá přece jen divně. Webové stránky členů hnutí důrazně varují před zneužitím myšlenek wiccy sexuálními devianty.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Fikce a napětí

Komentáře   

-9 #1 simona 2013-10-17 15:07
čarodějky se zrodily z popela dračího tak požádej dabla samotného jenž umři!kdo si to přečet tak do 5 dnů umře musela jsem to napsat jinak bych umřela do 5 dnů kdo si to přečet tak to napište do jinýho blogu nebo umřete do 5 dnů a to fakt!!!!! do kelu..
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack