Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Templářské záhady vzrušují i po staletích

templar0

Ukryté poklady nevýslovné ceny, tajné společnosti, záhadné rituály, temná zákoutí moci i podivný a krutý konec... to vše v sobě obsahuje legenda o templářích - záhadném řádu bojujících bankéřů zrozeném ve Svaté zemi. Co z toho je pravda a co jen mýtus, nepřestává ani dnes vzrušovat badatele i laiky.

 

 

"Nejzajímavějším rysem templářů je jejich obyčejnost," tvrdí britský novinář a specialista problematiku arabského středověku Peter Partner. "Jejich řád zanikl v důsledku průměrnosti a nedostatku drzosti... Víru v mimořádnou moc a bohatství řádu vymysleli šarlatáni pro oklamání hlupáků."

Naproti tomu český historik a bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý o nich napsal: "Tajemství obestírající řád je umocněno nedostatkem archivních dokladů o jejich činnosti... Kam zmizely drahé kultovní předměty z templářských kaplí, písemné dokumenty řádu, peníze a šperky?"

Máme tedy před sebou dva obrazy templářů. První ukazuje bandu budižkničemů, která zanikla, když se nedokázala ubránit směšným obviněním ze strany krále a papeže. Druhý předvádí mocné společenství, které několik staletí vládlo velkou mocí i majetkem, aby nakonec rafinovaným manévrem zmizelo v podzemí, aby dál sledovalo své nezbadatelné cíle.

Který z těch obrazů je pravý?

 

 

Chudí vojáci Ježíše Krista

Templářský řád vznikl na počátku 12. století v Jeruzalémě na úpatí Chrámové hory, tedy v místech, která hýbou dějinami od starověku až po dnešní časy. Zpočátku si jeho příslušníci říkali Chudí vojáci Ježíše Krista a Šalamounova templu - právě podle místa vzniku. Z toho později vzniklo označení, z něhož nikdy nevyvanul nádech tajemna: templáři.

templar1

 

obr: Templáři původně měli ochraňovat křesťanské poutníky na cestě do Svaté země, kterou tehdy dobyli křižáci. Na obrázku křesťanští bojovníci oslavují získání Jeruzaléma (jenž mimochodem proběhlo poněkud nekřesťanským způsobem...)

 

 

Bezprostředním podnětem k založení templářského řádu byly křížové výpravy a následný vznik pěti křesťanských knížectví v Palestině okolo roku 1100. Dnes bývají kruciáty některými propagandisty vydávány za prvotní příčinu muslimské nenávisti ke křesťanům, ale je to poněkud nepřesné: už předtím se muslimové tlačili do Evropy přes Pyrenejský poloostrov a Středomoří, zatímco na východě jim zatím ještě stála v cestě Byzanc...

Oficiálním cílem křížových výprav bylo osvobození Kristova hrobu - a většina prostých křižáků to tak i cítila. Proto se po dosažení cíle výpravy spokojeně vrátili domů s představou věčného odpuštění hříchů.

Vládci nových území (v Evropě tehdy souhrnně nazývaných Zámoří) tak museli řešit situaci ne nepodobnou dnešnímu postavení Izraele: jak s nepočetnými silami uprostřed moře nepřátel své území neztratit.

Roku 1119 proto hrabě Hugo de Champagne navrhl vytvoření rytířského spolku, který by žil podle pravidel běžných v mnišských řádech, především by ale ve Svaté zemi chránil křesťany před útoky "lupičů a násilníků".

Společenství si rychle získalo všestrannou podporu jak církve, tak i světských feudálů. Nenároční bojovníci z nich snímali břímě bojů a ještě za to téměř nic nechtěli.

templar4

 

obr: Symboly temlářů. Dva jezdci na jednom koni měli vyjadřovat vzájemnou pomoc v boji. Později ale znak posloužil jako záminka pro obvinění ze "sodomie" čímž byla tehdy myšlena homosexualita 

 

 

Svatou zemi sice křesťané nakonec zase ztratili, jenže mezitím zvítězili na druhé frontě: reconquista vyhnala muslimy z Pyrenejského poloostrova. I tam se templáři po počátečním váhání silně angažovali.

Mnozí autoři (včetně Umberta Ecca v jeho nejlepším románu Foucaltovo kyvadlo) naznačují, že templáři se během kontaktu s arabským světem zhlédli v jeho přepychu a vzdělanosti a začali polevovat ve víře.

Jiní dokonce tvrdí, že tam přišli k vědomostem alchymistů a začali provozovat esoterické praktiky nebo přímo uctívat pohanská božstva. To jim mělo nejdřív přinést pohádkové bohatství - a později krutý pád.

 

 

Pátek třináctého a prokletí z plamenů

Templářské služby se totiž neomezovaly jen na ozbrojenou ochranu. Chudí vojáci Ježíše Krista nabídli křižákům i službu, o níž byl možná ještě větší zájem. Před cestou do Svaté země vzali do úschovy jejich hotovost a za to jim předali šifrovanou směnku nebo - chcete-li - cosi na způsob PIN dnešních bankomatových karet. Když se tím poutník v cíli vykázal tamním templářům, dostal finance ve stejné výši. Mohl tak cestovat bez zlata a bez strachu z loupežníků.

templar3

 

obr.: Templářský řád se postupně ze společenství chudých bojovníků přerodil na sofistikovanou nadnárodní organizaci bankéřů. Co všechno se ukrývalo za vnější fasádou bohabojných řádových bratří, je dodnes předmětem dohadů a pří.

 

 

Řád se tak postupně vypracoval na společnost obratných finančníků, schopných organizátorů a špičkových politiků. Vedli vlastní statky, které byly dvakrát výnosnější než konkurenční šlechtické i církevní majetky. Evropou a zčásti i Orientem se rozrostla do té doby nevídaná síť hradů, klášterů a komend (velitelství), za nimiž byla sofistikovaná nadnárodní organizace usilující skrytě a nezřídka pomocí tajných šifer o cíle, které dodnes zůstávají hádankou.

Na vrcholu svého rozkvětu byl řád silou, s níž se muselo počítat - a také věřitelem mnoha mocných, panovníky nevyjímaje. "Chudí rytíři Ježíše Krista" půjčovali králům, diktovali šlechticům a respekt před nimi měli i papežové. Nebyli první ani poslední, kdo si bohatstvím a mocí vysloužili nenávist. Ve 14. století už mocní a nezávislí templáři nepředstavovali pro světskou i církevní vrchnost spásu, ale problém. Bylo by divné, kdyby si to neuvědomovali.

templar2

 

obr: Templářský rytíř na dobové fresce

 

 

Motorem úderu proti templářům se stal francouzský král Filip IV. Sličný (1268-1314). K jeho svatému odhodlání zlikvidovat řád přispělo i to, že jim dlužil nemalou částku peněz. Úder přišel symbolicky uprostřed noci v pátek třináctého - přesněji 13. října 1307. S papežovým požehnáním vtrhli žoldnéři do templářských držav, všechny pozatýkali včetně velmistra Jakuba de Molaye a vsadili do mučidel.

Francouzského příkladu následovali i ostatní evropští panovníci, u nás se například na "chudých bojovnících" finančně zahojil Jan Lucemburský.

Někteří templáři se na mučení přiznali k hříchům, které jim byly přisuzovány - nejčastěji "sodomii" (což tehdy souhrnně znamenalo všechny méně obvyklé sexuální praktiky, především homosexualitu) a herezi spočívající uctívání jakési hlavy jménem Bafomet, později však přiznání odvolali. Jakub de Molay byl veřejně upálen 18. března 1314, ale ještě z plamenů proklel papeže Klementa, krále Filipa i celý jeho rod. Molayova poslední slova jsou spolehlivě doložena soudobými kronikáři: papeži určil smrt do 40 dnů, králi do sedmkrát 40 dnů.

Tak se i stalo.

 

 

Byl Kolumbus templář?

Lehkost, s jakou mocný řád podlehl, představuje patrně největší tajemství templářů - hned po skutečnosti, že jejich soudci se místo očekávaných hor zlata museli spokojit jen s templářskými nemovitostmi. Zlato a další poklady i většina písemností řádu zmizela. Což nutně vyvolává dojem, že Jakub de Molay a další rytíři se obětovali, aby pronásledovatele svedli na falešnou stopu a umožnili jádru templářů i s majetkem zmizet.

Ale kam? A co se s nimi stalo potom?

Tak se zrodila legenda o vozech, které za nocí před očekávaným pogromem odvážely poklady do neznáma a o templářských pokladech zakopaných na jejich bývalých sídlech. Dodnes se ale žádný nenašel. Nebo se tím nikdo nepochlubil.

Jedna verze templářských mýtů tvrdí, že z ilegálního jádra (a majetku) řádu později v Anglii vykrystalizovala organizace svobodných zednářů. Ti pokračují v jimi započatém díle při ovlivňování dějin, zušlechťování lidstva a rozšiřování jeho vědomostí.

templar35

Ještě fantastičtějí legendy říkají, že se templáři nespokojili se Starým světem, ale vydali se za oceán na kontinent, o němž věděli už před Kolumbem.

 

obr: S templářskými symboly na plachtách vyplouvaly i po rozprášení řádu mnohé lodě - včetně pirátských. Kříže řádu nechyběly ani na velitelském plavidle Kryštofa Kolumba

 

 

Existují pro to i sice nepřímé, ale přesto zajímavé indicie. Některé se mají nacházet v netradičně pojaté kapli v britském Rosslynu založené roku 1446, o níž mnozí věří, že je ve skutečnosti templářským nebo zednářským chrámem.

Mezi podivnou výzdobou kaple s mnoha pohanskými prvky nechybí ani motivy rostlin, které ze všeho nejvíc připomínají kukuřici. Ta ovšem v době vzniku stavby ještě nebyla v Evopě známá, protože Kolumbus se na svou slavnou cestu vydal až o půl století později.

Zvláštní shodou okolností přitom vlajková loď jeho flotily Santa Maria nesla na plachtách stejné kříže, jakými své pláště a štíty zdobili také templáři. Odpůrci příliš odvážných hypotéz (včetně církevních otců) ale raděj tvrdí, že jde o stylizovanou vinnou révu...

Roslinskou kaplí (zmiňuje ji i Dan Brown v Da Vinciho kódu), podivné indicie zdaleka nekončí. Na ostrůvku Oak Island u pobřeží kanadského Nového Skotska je podivný úkryt zvaný Money Pit, jehož nástrahy se zatím nepodařilo překonat ani s nejmodernější technikou. Rafinované důlní dílo propojené s mořem má být podle některých autorů místem posledního odpočinku templářských pokladů.

Nemusí to ale být jen tam. Podobně rafinovaný úkryt se údajně nachází i na druhém konci světa, uprostřed Indického oceánu na seychelském ostrově Mahé. Existují také zprávy o pirátech, kteří používali templářské symboly při označování svých lodí i míst, kam ukryli poklady.

Odlišit pravdu od legend, které jdou dobře na odbyt, je ale v případě templářů obzvlášť těžké.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

obr: Vysvěcení Jacquese Molaye...

 

 

obr: ... a upálení Jacquese Molaye...

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Free Joomla Templates: by JoomlaShack