Novákoviny

Pátek třináctého je dost dobrý důvod proč neopouštět postel - kdybychom ovšem nevěděli, že právě to je místo, kde se umírá nejčastěji. Takže o tomto datu nezbývá než zvýšit ostražitost a doufat, že nešťastný den přežijeme ve zdraví A přitom vzpomenout těch, kteří takové štěstí neměli. Na prvním místě Jakuba (Jacquese) de Molay a další příslušníky tajemného řádu templářů, kteří byli zrovna v takový den (konkrétně v pátek 13. října 1307) zatčeni, aby mohli být později upáleni. Právě jejich krutý a tak trochu i záhadný konec bývá někdy považován za důvod vzniku pověry o nešťastném dni.

 

 

 

Tajná bratrstva vždy vzrušovala obrazotvornost běžných smrtelníků představami podivných rituálů, pokladů a temné moci. Zatímco mnohá z nich ve skutečnosti nikdy ani neexistovala a jiná byla jen spolek neškodných podivínů, blízko ke skutečnosti mají tyto představy právě u středověkého řádu templářů. Se vším, co k tomu patří, včetně ukrytých pokladů, tajných aktivit, násilné likvidace a ilegálních pokračovatelů...

Templářský řád vznikl na počátku 12. století v Jeruzalémě na úpatí Chrámové hory, tedy v místech, která hýbou dějinami od starověku až po dnešní časy. Zpočátku si jeho příslušníci říkali Chudí vojáci Ježíše Krista a Šalamounova templu - právě podle místa vzniku. Z toho později vzniklo označení, z něhož nikdy nevyvanul nádech tajemna: templáři.

 

Zrození bratrstva

Muslimská a křesťanská kultura vznikly na území někdejší římské říše a od počátku o toto teritorium sváděly nelítostný boj. Dnes se objevují vážně míněné úvahy o tom, že současný arabský terorismus je důsledkem traumatu mírumilovných muslimů z křižáckých výprav, jenže ty byly zase (mimo jiné) důsledkem evropského traumatu z arabského dobytí Pyrenejského poloostrova.

Buď jak buď, okolo roku 1100 se Evropanům podařilo obsadit Svatou zemi (tj. přibližně území dnešního Izraele) a založit tu pět křesťanských knížectví.

 

obr: Templářský rytíř v Palestině. Prvotním posláním řádu bylo chránit křesťanské poutníky ke Svatému hrobu.

 

 

Oficiálním cílem křížových výprav bylo osvobození Kristova hrobu - a většina prostých křižáků to tak i cítila. Proto se po dosažení cíle výpravy spokojeně vrátili domů s představou věčného odpuštění hříchů a posmrtného ráje.

Vládci nových území (v Evropě tehdy souhrnně nazývaných Zámoří) tak měli problém, který mimochodem o tisíc let později řešil i Izrael: jak s nepočetnými silami uprostřed moře nepřátel své území neztratit.

Roku 1119 proto hrabě Hugo de Champagne navrhl vytvoření rytířského spolku, který by žil podle pravidel běžných v mnišských řádech, především by ale ve Svaté zemi chránil křesťany před útoky "lupičů a násilníků".

Sotva se lze divit, že takto pojaté společenství si získalo všestrannou podporu jak církve, tak i světských feudálů. Nenároční bojovníci z nich snímali břímě bojů a ještě za to téměř nic nechtěli. Svatou zemi sice křesťané nakonec zase ztratili, jenže mezitím zvítězili na druhé frontě: reconquista vyhnala muslimy z Pyrenejského poloostrova. I tam se templáři po počátečním váhání silně angažovali.

 

Bohatství, moc a sodomie

Tou dobou ale už řád rozhodně nebyl spolkem nemajetných idealistů. I když jeho členové se dál řídili zásadami mnišského života, současně se stali obratnými bankéři, schopnými organizátory a špičkovými politiky, v jejichž rukách se sbíhalo stále více mocenských nitek. Templáři na vrcholu moci sice už neměli své komendy ve Svaté zemi, jinak jim ale u nohou ležela celá Evropa. Kontinent protkala do té doby nevídaná síť dokonalé nadnárodní organizace usilující skrytě a nezřídka pomocí tajných šifer o cíle, které dodnes zůstávají hádankou.

Své nemalé majetky měli templáři i v Českém království. Například na pražském Anenském náměstí existovala templářská komenda Jeruzalém a v Uhříněvsi dokonce sídlil komtur, který spravoval templářské záležitosti na území Čech, Moravy a Rakouska.

 

obr: Symbol templářů - dva rytíři na jednom koni - přispěl k obvinění ze sodomie

 

 "Chudí rytíři Ježíše Krista" půjčovali králům, diktovali šlechticům a respekt před nimi měli i papežové. Nebyli první ani poslední, kdo si bohatstvím a mocí vysloužili nenávist.

Poznenáhlu se po Evropě začaly šířit pomluvy obviňující templáře z nejrůznějších smrtelných hříchů. Zvlášť oblíbená byla sodomie, což v té době kromě obcování se zvířaty znamenalo i jiné méně obvyklé sexuální praktiky. Templáři této pomluvě mimoděk napomohli tím, že si do znaku dali dva jezdce na jednom koni. Oficiálně to sice znázorňovalo myšlenku, že bratr v Kristu pomohl spolubojovníkovi, pod nímž v boji padl kůň, nicméně obecný lid v tom viděl symbol homosexuality. Mezi templáři však nebyla o nic rozšířenější, než v ostatních mnišských řádech - a ostatně ve všech organizacích otevřených pouze pro příslušníky jednoho pohlaví.

 

Konec plný otazníků

Ve 14. století už mocní a nezávislí templáři nepředstavovali pro světskou i církevní vrchnost spásu, ale problém. Zlomit jejich moc se nakonec odhodlal francouzský král Filip IV. Sličný (1268-1314). K jeho svatému odhodlání zlikvidovat nemravné bezbožníky přispělo i to, že templářům dlužil nemalou částku peněz a celkem logicky usoudil, že příjemnější než vracet, je vzít jim vše co mají.

Úder přišel symbolicky uprostřed noci v pátek třináctého - přesněji 13. října 1307. S papežovým požehnáním vtrhli žoldnéři do templářských držav, všechny pozatýkali včetně velmistra Jakuba de Molaye a vsadili do mučidel.

 

obr.: Upálení Jakuba de Molay a jeho druhů 13. října 1307. Velmistr proklíná papěže a francouzského krále

 

Francouzského příkladu následovali i ostatní evropští panovníci, u nás se například na "chudých bojovnících" finančně zahojil Jan Lucemburský.

Konec řádu je první velká záhada templářů. Většina historiků nedokáže dodnes přesvědčivě vysvětlit, proč tak mocná a dobře informovaná organizace trpně čekala na zdrcující úder.

S tím souvisí i další otázka: v templářských sídlech se nenašly žádné poklady, přestože řád vlastnil tuny cenností. Feudální panovníci se museli spokojit převážně s nemovitostmi, kterých ostatně také nebylo málo.

 

 

 

Někteří templáři se na mučení přiznali k hříchům, které jim byly přisuzovány, později však přiznání odvolali. Jakub de Molay byl veřejně upálen 13. března 1314 (podle jiných zdrojů 18. března ), ale ještě z plamenů proklel papeže Klementa, krále Filipa i celý jeho rod.

 

obr: Jakub (Jacques) de Molay

 

Kletba se naplnila už téhož roku: papež jej přežil pouze o měsíc, král zemřel krátce poté, jeho rod vyhynul o generaci později.

Tak se zrodila legenda o vozech, které za nocí před očekávaným pogromem odvážely poklady do neznáma a o templářských pokladech zakopaných na jejich bývalých sídlech. Dodnes se ale žádný nenašel.

Je tady ale ještě jedna legenda, která je mnohem zajímavější. Mnozí věří, že rozsáhlé organizační aktivity templářů měly svůj smysl. Řád se měl v Orientu seznámit s poklady vědění, které se snažil ochraňovat a rozvíjet. Když se pak začalo schylovat ke katastrofě, přilákali čelní představitelé pohromu sami na sebe, aby zbytek organizace mohl přejít do ilegality i s materiální základnou.

V zušlechťování lidstva, rozmnožování vědomostí a ovlivňování dějin k lepšímu prý pokračují stále - jako zednáři, rosenkruciáni, či jiné podobné bratrstvo.

 

Jan A. Novák

You have no rights to post comments