Novákoviny

Zdálo by se, že kletby, prokletí a podobné věci už dnes nefungují – ale zřejmě to není tak docela pravda. Psychika je mocná zbraň a ten, kdo s ní umí zacházet, může i zabít. To platilo za časů Koziny a Lomikara s jejich Božím soudem, stejně jako v moderní době. Bylo by asi chybou před tím zavírat oči.

Příběh zlého feudála Lomikara a statečného Choda Koziny zná asi každý, kdo chodil do školy: po prohrané vzpouře rebel Jan Sladký řečený Kozina cestou k šibenici vyzval majitele panství pošlapávajícího domnělá chodská práva "do roka a do dne" na Boží soud - a Lomikar poslušně vypustil duši ve stanoveném termínu. V pověsti nechybí ani Kozinův duch, který feudálovi jeho lhůtu přišel pro všechny případy ještě připomenout. Ve skutečnosti sice rebelův výrok pod šibenicí není nijak historicky doložen, jisté ale je, že ho oběsili v Plzni 28. listopadu 1695 a Maxmiliána Lamingera ranila mrtvice po bohaté snídaní 2. listopadu 1696. Kletba a boží soud tedy mohou být jen dodatečně přibásněnou historkou pracující s časovou blízkostí úmrtí obou protagonistů, ale…

V historii od antiky až po dnešek je zaznamenána dlouhá případů kdy oběť zločinu nebo justiční vraždy z posledních sil ještě proklela viníka své smrti a kletba se skutečně vyplnila. K nejzámějším patří vyzvání na Boží soud vyřčené na hořící hranici velmistrem řádu templářů Jakubem de Molayem. Mocný a bohatý řád vadil moci církevní i světské a tak ho francouzský král Filip IV. Sličný ruku v ruce s papežem Klementem V. na základě mučení zajatých templářů řád falešně obvinili z celé řady těžkých zločinů , zakázali a majetek samozřejmě zabavili. Molaye pak společně s dalšími templáři 18. března 1314 poručili plamenům. Na rozdíl od Kozinovy popravy jsou Molayova poslední slova doložena soudobými kronikáři: papeži určil smrt do 40 dnů, králi do sedmkrát 40 dnů. Tak se i stalo.

Může to být náhoda, ale i moderní věda připouští, že v případě některých kleteb kombinace sugesce a strachu zabíjí. Český psychiatr Vladimír Vondráček ve své knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie líčí případ dvou žen ležících v nemocnici na sousedních lůžkách. Jedna byla smrtelně nemocná, druhá měla slušnou šanci na uzdravení. Postupně se mezi nimi vyvinula silná antipatie - a když první žena umírala, slíbila, že se pro svou sousedku do 24 hodin vrátí. Ta opravdu druhého dne zemřela se slovy: "Ježíšmarjá, už si pro mě jde!".

Jan A. Novák

You have no rights to post comments