Novákoviny

Císař římský a král český Karel (1316-1378), toho jména v pořadí čtvrtý, byl jak známo osvícený a na svou dobu mimořádně vzdělaný panovník, rozmnožitel království a stavitel chrámů, zkrátka Otec vlasti jak má být. Skoro nikdo ale neví, že tato nestandardní osobnost jasných světel a hlubokých stínů měla také další a poněkud nečekaný rozměr. Karel IV. byl mimo jiné také tím, čemu se dnes říká senzibil, médium či dokonce svým způsobem jasnovidec.

 

 

Karel IV. měl i temné stránky – ale to teď nechme stranou (víc o tom třeba zde). To už k panovníkům a politikům vůbec zřejmě bohužel tak nějak patří. Co je ale skutečně neobvyklé, to jsou jeho zážitky z oblasti, kterou dnes nazýváme mimosmyslové vnímání.

 Média vyhledávající obcování s duchy a jinými záhrobními silami obvykle bývají vnímána jako osobnosti krajně nedůvěryhodné a spíše potrhlé. Pokud se podobné věci přihodí normálním lidem, většinou o tom proto raději nemluví. Císař ale žil v jiné době a naštěstí si svá setkání s podivnými jevy pro sebe nenechal - i navzdory skutečnosti, že jako panovník a obratný politik, který prakticky bez válek dokázal ze zpustlého království udělat říši evropského významu, musel být především mužem stojícím oběma nohama na zemi.

- - - - - - - - - - - - - - 

UPOZORNĚNÍ:

Text je mírně upravenou ukázkou z knihy Tajemné Česko, kterou vydalo nakladatelství XYZ/Albatros Media

- - - - - - - - - - - - - - -

Ale tak jako mnoho jiných opravdu velkých osobností, ani Karel nebyl člověk jednoduchý a neuzavíral se ani mystice, nábožnému rozjímání a záhadám. Toto vzácné spojení vykazuje i jeho vlastnoručně napsaný životopis Vita Caroli (Karlův život), v němž najdeme vedle věcného popisu státnických činů mimo jiné i neméně věcný popis snu předvídajícího budoucnost či setkání s duchem. Je to vyprávění bez emocí, domněnek a snahy o laciné upoutání pozornosti (to císař jako jeden z nejmocnějších mužů Evropy opravdu neměl zapotřebí) - a nutně vyvolává dojem téměř vědeckého popisu. S trochou nadsázky tak můžeme Karla nazvat i prvním zdejším psychotronikem.

 

Trestající anděl věští smrt

První příběh s mimosmyslovou zápletkou se měl podle Karlova líčení odehrát během jeho tažení do Itálie proti tamním odbojným šlechticům. Mladý kralevic na této výpravě doprovázel svého otce Jana Lucemburského. Cestou k Parmě se jednoho letního dne král s doprovodem utábořil u vsi Terenzo. Tam pak měl Karel v noci sen, v němž anděl velmi nepříjemným způsobem usmrtil viennského vévodu Guiga - vzdáleného příbuzného a jednoho ze spojenců Jana Lucemburského v boji proti savojským. Právě jemu táhl český král na pomoc. Anděl ve snu vévodovi jedoucímu na koni mečem uťal pohlavní úd a posléze to zdůvodnil tím, že nešťastník zhřešil.

 

 

 

obr: Mimosmyslové zážitky Karla IV. začaly už v mládí věšteckým snem os smrti vévody Cuiga, který měl během italského tažení 

 

 

"A hle, jiný anděl sestoupil s nebe a drže ohnivý meč udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd," popisuje svůj sen Karel. "A ten pak jakoby smrtelně raněn umírá sedě na koni. Tu drže nás za vlasy anděl se ptal, zdali znám onoho muže. I řekl jsem že neznám a ani místa nerozeznávám. On řekl, že jest to Dauphin z Vienne, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn."

"Nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás stihnou věci ještě horší, " zakončil tuto naturalisticky názornou lekci anděl. Dnes již se nebeské bytosti tohoto typu patrně nevyskytují, protože podobná politováníhodná neštěstí by patrně záhy přerostla do podoby epidemie...

Karel se ráno probudil velmi unavený. Svému otci vzkázal, že další tažení nemá smysl, protože vévoda již nežije. Jan mu na to pouze odpověděl: "Synu, nevěř snům." V době, kdy neexistovaly mobilní telefony ani jiné vymoženosti komunikační techniky, nemohl tušit, že vévoda byl skutečně v těch dnech smrtelně zraněn šípem ze samostřílu. Jan sice později po obdržení této zprávy užasl ("Divíme se velice tomu, že náš syn nám jeho smrt předpověděl"), nicméně Karlových jasnovidných schopností ke své škodě ani potom nevyužíval.

Psycholog by možná sen vyložil jako podvědomou úzkostnou reakci věřícího křesťana na ne právě bohabojný život, jaký se na takových taženích obvykle vedl. Jak ale vysvětlit, že sen se vyplnil? Je možné, že právě tento zážitek přivedl do té doby spíš světáckého Karla k upřímnému a hlubokému zájmu o náboženskou mystiku.

 

Duchové pražského purkrabství

Druhá podivná příhoda se odehrála, když Karel jednou po příjezdu z Křivoklátu nocoval ve starém domě pražského purkrabství. Nechme o tom vyprávět samotný text sepsaný mužem, který se později stal jedním z nevýznamnějších evropských panovníků:

 

 

obr: Karel IV. se svou manželkou Annou Svídnickou

 

 

"Pozdě jsme přijeli na Hrad pražský do starého domu purkrabského... a v noci jsme se uložili na lůžko. Bušek starší z Velhartic na druhé před námi. A byl velký oheň v komoře, neboť bylo to času zimního a v komoře hořelo mnoho svící, takže bylo dost světla a dveře i všechna okna byla zavřena. A když jsme počali spáti, tu cosi chodilo po komoře, takže jsme oba procitli. I kázali jsme Buškovi vstáti, aby se podíval, co to jest. On pak vstal, chodil po komoře a hledal, ale nic neviděl a nemohl nic najít.

Tehda učinil ještě větší oheň a zapálil více svící a šel k číším, jež stály plny vína na lavicích a napil se a postavil číši blízko jedné velké hořící svíce. Potom se uložil opět na lůžko. My, oděvše se pláštěm, seděli jsme na lůžku a slyšeli jsme opět chodícího, neviděli jsme však nikoho.

A pak patříce s Buškem na číše a na svíce, viděli jsme číši převrženou a potom táž číše byla hozena, nevím kým, přes lože Buškovo z jednoho kouta komory do druhého na stěnu. A odrazivše se od stěny, padla doprostřed komory. Vidouce to, polekali jsme se, neboť stále jsme slyšeli chodícího po komoře, neviděli však nikoho. Potom požehnavše se znamením svatého kříže ve jménu Kristově, spali jsme až do rána. A ráno vstávajíce, nalezli jsme číši uprostřed komnaty, jak byla vržena, a ukázali jsme to přátelům, když k nám přišli."

To není úryvek z pokusu o scénář k televiznímu hororu, je to zápis pořízený vlastní rukou římského císaře a českého krále. I forma je pozoruhodná: prosté konstatování bez jakéhokoliv komentáře - stejné jako líčení bitvy, dvorní intriky, či spatření mraku kobylek v Rakousku, o nichž lze číst na jiných místech pozoruhodné autobiografie Vita Caroli. Karel věren duchu své doby bral "nadpřirozené" úkazy stejně samozřejmě jako jakékoliv jiné jevy, aniž by se obtěžoval pokusy o jejich vysvětlení. Přesto - nebo možná právě proto - o nich zanechal cenné svědectví moderním badatelům.

 

Nebeský Jeruzalém na Vltavě

V pozdějších letech se Karel k náboženské mystice přikláněl čím dál víc. Je znám jako horlivý podporovatel církve, budovatel chrámů a vášnivý sběratel ostatků svatých i jiných křesťanských relikvií - mnohem méně se ale ví, proč to všechno dělal. Zjevně totiž nešlo ani o pověrčivý babský strach z pekla, ani o prostou vypočítavost panovníka, který věděl, že v souladu s mocnou církví se vládne pohodlněji.

 

 

obr: Karel IV. předává vladařské zkušenosti svým nástupcům. Dobová ilustrace z Karlovy autobiografie Vita Caroli

 

 

Mnozí badatelé věří, že Karlův plán byl jaksi vyšší a jeho zrak při tom hleděl daleko za obzor tehdejších průměrných smrtelníků. Údajně věřil, že až nastane Soudný den, budou svatí své ostatky hledat - a budou-li tedy shromážděny v Praze, přijdou sem. Právě toto město se tak stanem městem vyvoleným, nebeským Jeruzalémem, v němž navěky zavládne dokonalá harmonie v souladu s Bohem. Městem, které líčí novozákonní Zjevení svatého Jana, když říká: "A národové, kteří by ke spasení přišli, v světle jeho se procházeti budou a králové zemští přenesou slávu svou a čest do něho." (Zjevení, 21. 24).

Ale i to je zřejmě jen poněkud zjednodušená podoba toho, oč císaři šlo doopravdy: o vytvoření věčného duchovního centra, které se s pomocí Boží obrodí a povznese nad špínu každodenního plahočení.

Ale proč jeho zrak padl právě na Prahu, v té době silně zanedbanou a na periferii evropského dění? Jistě, Karlova matka pocházela z českého královského rodu. To by ale nejspíš nestačilo, protože budoucí císař už od svých sedmi let žil v zahraničí a i předtím v Čechách zažil věci, na které by málokdo vzpomínal v dobrém - včetně oddělení od matky a věznění na hradě Loket. Po návratu z ciziny ani neuměl česky a zbědovaná země zmítaná vnitřními spory mu teoreticky mohla být ukradená stejně jako byla lhostejná jeho válečnickému otci Janu Lucemburskému.

Jenže Praha měla zřejmě už od svého zrodu potenciál být něčím víc než jen mocenským střediskem a křižovatkou obchodních cest. Centrální poloha v zemi jaksi nepřirozeně ohraničené kruhem hor, pozoruhodně utvářené panorama kopců nad náhlým dvojitým meandrem Vltavy vyplněným několika ostrovy, pověsti o pohanských svatyních a možná i energie, které nejsou z tohoto světa, ji předurčovaly k postavení kultovního místa, které bude mystickým středem vesmíru, omfalem, neboli pupkem, k němuž se vztahuje nejedna prastará víra. Athény na Vltavě, jak to vidí někteří Karlovi životopisci? Ne. Spíš Delfy na Vltavě, ale pochopitelně Delfy přísně křesťanské: centrum skutečné víry. Právě Karel, nevšední vladař nadaný schopností mimosmyslového vnímání, se mohl cítit být předurčen k tomu, aby naplnil osudové předurčení této lokality.

 

Vzestup a pád mystického města

Mohla být ale Praha středem světa pozemského?

Karlův přítel, básník Francesco Petrarca (1304-1374), jej skutečně mnohokrát vyzýval, aby obnovil slávu antického římského impéria. To by ale v Praze nešlo, protože Řím byl stále mocný, byť tentokrát už jako sídlo hlavy západního křesťanstva. Sílu církve nijak zvlášť nepodlamovala ani skutečnost, že právě v oné době se papež ocitl v avignonském zajetí a posléze došlo ke schizmatu - existenci dvou (později i tří) papežů, kteří se nikoliv nepodobni moderním stranickým papalášům navzájem vylučovali z církve.

 

 

obr: Karel IV. se živě zajímal o biblický koncept nebeského Jeriualéma (nebo také Nového Jeruzaléma), místa, které přečká Apokalypsu, aby pojalo spravedlivé, kteří prošli Posledním soudem. Má se za to, že jeho vize nové Prahy byla inspirována právě touto ideou

 

 

Karla by ostatně ani nenapadlo, aby směřoval proti církvi. Jako muž mimořádných schopností státnických, intelektuálních a možná i mimosmyslových, jistě citlivě vnímal, že impérium římského typu by v pozdně středověkém světě bylo už jen neživotným anachronismem. A především - jak vyplývá i z jeho některých vět ve vlastním životopisu - bytostně toužil po něčem vyšším. Dost možná přitom disponoval také darem vnitřního vidění, kterým dokázal rozpoznat duchovní potenciál podivně utvářeného města na Vltavě odedávna sevřeného mezi posvátné kopci. Nebo tomu aspoň věřil.

Nelze ale vyloučit, že i v tomto případě se v jeho rozhodování mísily prvky iracionální a racionální. Jako upřímný věřící papežským schizmatem a úpadkem morálky v církvi jistě vnitřně trpěl. Doufal snad, že když vybuduje vzorné duchovní centrum, přitáhne do něj to, co je v křesťanství zdravé - a ono se pak vnitřně obrodí? Nelze nevidět, že náběh k takovému vývoji tu byl, jen se to pak celé nějak zvrtlo...

Buď jak buď, do povznesení Prahy Karel vložil nesmírné prostředky a obrovské úsilí. Nemůže zřejmě za to, že po jeho smrti v roce 1378 se projekt zastavil a posléze zhroutil do krvavého víru husitských válek. I když... co by se stalo, kdyby místo neschopného Václava IV. preferoval přece jen poněkud ukázněnějšího, pracovitějšího a schopnějšího Zikmunda? Zůstalo by centrum říše natrvalo v Praze? Nedošlo by k husitskému drancování? Bylo by dnes Česko jádrem středoevropské nebo evropské mocnosti první kategorie?

Historie ale nezná kdyby. Ostatně možná to byl právě Karel, kdo vytvořil první předpoklady k tomu, aby Praha v budoucnosti oslovila Rudolfa II. A aby se ještě jednou a zřejmě naposledy stala středem duchovního světa.

Jan A. Novák

obr: Nový Jeruzalém (a možná i Nová Praha), věčné město, které jediné odolá náporům Pekla...

You have no rights to post comments