Novákoviny

Velké katastrofy po sobě zanechávají dlouhý stín - ale někdy se zdá, jakoby jej vrhaly i proti proudu času. Historek o proroctvích, která je ohlašují, není zrovna málo. I když všem nemusíme věřit, tak o některých existují těžko zpochybnitelná svědectví v podobě datovaných písemností. Týká se to i jedné z nejpopulárnějších katastrof, potopení Titanicu.

 

Americký spisovatel Morgan Andrew Robertson (1861-1915) ve svém románu Futility (Marnost) popsal obrovský parník, který se potopil na první plavbě po srážce s ledovou krou. Většina cestujících zahynula, protože na palubě bylo málo záchranných člunů.

Loď se jmenovala Titan - a Robertsonův román vyšel čtrnáct let před osudnou plavbou Titaniku. Podobných příběhů zná historie překvapivě mnoho.

 

 

obr: Spisovatel Morgan Andrew Robertson předpověděl zkázu Titanicu mnoho let dopředu

 

 

 

Nejjednodušším vysvětlením je samozřejmě náhoda, jenže někdy je těch náhod nějak moc najednou: například Robertsonův Titan se potopil také v dubnu a měl jen o málo větší výtlak než Titanic.

Případ je o to podivnější, že Robertson se pak podivuhodně trefil do budoucnosti ještě jednou. Roku 1909 vydal povídku Beyond the Spectrum (Na druhé straně spektra), v níž popsal budoucí válku mezi Spojenými státy a Japonskem. Začala překvapivým napadením americké flotily japonskými silami v Pacifiku...

Román Futility ale zdaleka nebyla jediná písemně zachycená předpověď tragédie, která se při první plavbě nešťastné lodi naplnila. Další takový příběh je o to pozoruhodnější, že jeho hlavní hrdina společně s parníkem také klesl na dno Atlantiku.

Zůstaly ale texty, v nichž tuto událost už o několik desítek let dřív podivuhodně přesně popsal. Je to důkaz o to cennější, že šlo o významnou osobnost, jejíž životní osudy jsou dobře zdokumentovaný - tedy žádný "bezejmenný hrdina", s nimiž tak rádi operují autoři pokleslejší literatury a bulvárního tisku. A je to také příběh, ze kterého mrazí...

William Thomas Stead (1849-1912) byl úspěšný publicista, vydavatel a propagátor Esperanta. Současně vynikl i jako myslitel, který se významně angažoval za práva žen a v boji za mír, s nímž to v letech před vypuknutím první světové války už bylo hodně nakloněné. Několikrát ho za to dokonce nominovali na Nobelovu cenu míru, i když ji nakonec nikdy nedostal.

Mnoho let před katastrofou Titanicu Stead napsal dva články o fiktivní linkové velkolodi patřící společnosti White Star Line, která se potopila v Atlantiku také po srážce - i když ne s ledovcem, ale s jinu lodí v mlze. První z roku 1886 se jmenoval "How the Mail Streamer Went Dawn in Mid Atlantic by a Survivor" (Jak se potopil poštovní parník uprostřed Atlantiku - příběh napsaný přeživším), druhý vydal o 6 let později pod názvem "From Old World To The New" (Ze Starého světa do Nového).

Vše odpovídalo, včetně velkých ztrát na životech, které Stead v textu rovněž předpověděl. První z obou článků mimo jiné obsahuje scény loučení mužů zůstávajících na palubě s ženami a dětmi, které nastupovaly do člunů - jak vystřižené z Cameronova velkofilmu Titanic. na svém konci přímo obsahuje varování: "To se může stát, když na moře vypluje loď s nedostatečným počtem záchranných člunů".

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Okno do budoucnosti. Informace o tom, jak si ji objednat, najdete zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

 

 

 

Hned dvojice textů s prakticky stejným motivem naznačuje, že vidina velké lodní katastrofy v severním Atlantiku Steada pronásledovala velmi úporně.

V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že ohledně mimosmyslového vnímání nebyl Stead tak docela amatér. Zabýval se spiritismem a především takzvaným automatickým psaním, kdy médium vytváří text, aniž by jeho vznik kontrolovalo vlastní vůlí. Podle svědectví své dcery Estelle toto schopnost u sebe objevil náhodou roku 1892 a od té doby se jí intenzívně věnoval.

Stead věřil, že je tímto způsobem ve spojení se zesnulou novinářkou Julií Amesovou, která mu diktuje informace ze světa "na druhé straně".

V jednom z prvních dopisů od Julie stojí: "Chci se Vás zeptat, zda mi pomůžete v záležitosti, která mě velmi zajímá. Chtěla bych vytvořit místo, kde by se ti, kdo odešli, mohli setkávat se svými milujícími pozůstalými..." Stead neodmítl, a tak vznikla podivuhodná instituce známá jako Juliina kancelář - kontaktní místo mezi naším světem a záhrobím.

 

 

obr: William Thomas Stead - další spisovatl, který ve svém díle předpověděl zkázu Titanicu

 

 

 

Kromě toho se tu ale prováděly pokusy snažící se komunikaci s mrtvými podpořit vědeckými argumenty. Tedy zdánlivá pošetilost, které ovšem Steadovy články a smrt na Titanicu později daly úplně nový a poněkud strašidelný rozměr.

Líčení zániku velké lodi a jeho vlastní smrti v ledové vodě bylo tématem mnoha takto vzniklých textů, které dodnes existují ve Steadeho pozůstalosti. S velkou pravděpodobností inspirovaly také jeho články o zániku velké lodi v Atlantiku. "Některá z těch sdělení byla takové povahy, že se je otec rozhodl publikovat, bez ohledu na to, že neměl důkazy, jimiž by jejich věrohodnost podpořil," napsala Estelle.

Týká se to i podivné poznámky o počtu záchranných člunů na konci prvního článku o katastrofe poštovního parníku? Je víc než pravděpodobné, že ano.
Ke své škodě ale William T. Stead na tato varování buď zapomněl, nebo se z nějakého důvodu rozhodl jich úmyslně nedbat. Chtěl se na vlastní kůži přesvědčit, že mu Julia diktovala správně, nebo věděl, že osudu se nemá vzdorovat?

"Můj drahý příteli. Zavrhneš plavbu po vlnách, protože slyšíš hlas bouře a údery vln do písečných lavic? Ne, ne a zase ne! Překročit Velkou hranici je totéž jako přeplout Atlantik - je to důležité a je to nebezpečné. Nezapomeň, že celá práce naší Kanceláře je nebezpečná, ale důležitější než všechno ostatní: můžeme překonat koncepci smrti, která nyní zdánlivě vládne nad světem. Jsi pouhý materialista a tak musíš zlomit pouta hmoty omezující tvou duši..."

Tak zní jeden z Juliiných dopisů, který vznikl v 90. letech 19. století (pravděpodobně roku 1996). Poslechl William T. Stead její hlas? A byl to hlas Pravdy nebo vábení Sirén z podsvětí?

Buď jak buď, jednoho dne mnoho let po napsání jasnozřivých článků si už jako muž na prahu stáří koupil lodní lístek na panenskou plavbu nové velkolodi přes Atlantik a při té příležitosti poněkud optimisticky napsal: "Předpokládám, že palubu Titanicu opustím v dubnu (1912) a doufám, že v květnu už budu zase zpět v Londýně." Optimismus se jevil jako oprávněný, všichni věřili, že tato loď je nepotopitelná.

Julia ale věděla své...

Kdy a jak William T. Stead palubu Titanicu doopravdy opustil, se už asi nikdy nedovíme, přestože později vznikly působivé historky popisující jeho stoické očekávání vlastnoručně předpovězeného zániku lodě v kuřáckém salónu. Jisté je jen jedno: v květnu, ani nikdy jindy se už do Londýna nevrátil. Zůstaly jen články a dopisy dokazující, že cosi se mu snažilo jeho budoucí osud opakovaně naznačit dlouho dopředu...

 

Jan A. Novák

You have no rights to post comments