Novákoviny

Pravda je asi ten nejrelativnější pojem, jaký si lze představit. Současně je to i hodnota velice žádaná, nejen z důvodů morálních, ale především proto, že přes její znalost se lze dobrat k moci, majetku nebo zničení nepohodlných osob. Nepřekvapí proto, že existuje přístroj, který ji má hledat. O polygraf nesprávně nazývaný "detektor lži" se vedou spory už desítky let.

"Idea polygrafu je založená na přesvědčení, že některé fyziologické hodnoty organismu jsou závislé na tom, zda sledovaná osoba mluví pravdu," říká Steven Aftergood z Federace amerických vědců. "Nejsem si však jistý, zda je to pravda. Možná to platí u normálních osob, mnohem méně jistoty však máme u psychopatů a jinak mentálně abnormálních lidí," dodává.

 

Případ Chanry Levy

Stážistky amerických politiků zřejmě nemají lehký život - a ta nejslavnější z nich, Monika Lewinská ze své aféry s prezidentem Clintonem ještě vyšla docela dobře. To její podstatně atraktivnější kolegyně Chandra Levy pracující u kongresmana za Demokratickou stranu Garyho Condita, dopadla mnohem hůř: v květnu 2001 prostě zmizela ze světa. Případ Moniky Lewinské byl ještě čerstvý, a tak se podezření okamžitě obrátilo na třiapadesátiletého ženatého politika. Údajně měl s Chandrou poměr a když hrozilo, že nezůstane bez následků, které měl názorně před očima v podobě Clintonovy aféry, svojí stážistku a milenku v jedné osobě jednoduše zamordoval.

 

obr: Záhadně zmizelá stážistka Chandra Levy. Z její vraždy byl obviněn kongresman Gary Condit - a nepomohlo mu ani vyšetření na polygrafu. 

 

Condit se vzápětí ocitl pod palbou vyšetřovatelů, médií, veřejnosti i rodiny zmizelé a ve snaze očistit se, souhlasil s vyšetřením na polygrafu. V červenci si nechal na tělo připevnit elektrody a pod dozorem zkušeného vyšetřovatel odpovídal na otázky týkající se případu. "Ublížil jste Chandře Levy?" "Víte, kde teď je?" A mnoho dalších. Speciálně vyškolený odborník současně sledoval křivky, které přístroj kreslil. Vše nasvědčovalo tomu, že Condit je nevinný - jenže nikdo tomu nechtěl věřit. Vyšetření totiž proběhlo mimo režii policie (což je ovšem v USA běžná praxe) a podařilo se jej zpochybnit. Nebylo to tak těžké, protože proti této metodě mají odborníci dlouhou řadu námitek.

Rok po zmizení nešťastné stážistky se ve washingtonském Rock Creek Parku našly zbytky její kostry, které potvrdily podezření, že sešla ze světa násilnou smrtí. Garymu Conditovi sice nikdo vinu nedokázal - skoro nikdo ale také nevěřil, že je nevinen. A to i navzdory výsledku vyšetření na polygrafu. Ještě téhož roku prohrál volby, opustil politiku a skončil jako neúspěšný a zadlužený prodavač zmrzliny ve státě Arizona.

Teprve roku 2009 se ukázalo, že byl zřejmě opravdu nevinný. Policie zatkla a ze zločinu usvědčila ilegálního imigranta Ingmara Guandiqueho, který na stejném místě a ve stejné době znásilnil i dvě další ženy. Následně byl odsouzen na 60 let.

Zdálo by se, že případ potvrzuje věrohodnost údajů polygrafu, ale existují i opačné zkušenosti. Jeden z nejúspěšnějších agentů československé komunistické rozvědky v USA Karel Köchler (mimochodem až neuvěřitelně podobný Václavu Klausovi) pronikl do americké tajné služby CIA a dlouhou řadu let v ní pracoval i navzdory důkladným prověrkám na "detektoru lži". Hlavně proto, že ho odborníci z StB na vyšetření pečlivě trénovali. Později tvrdil, že to nebylo ani moc těžké: při nevinných otázkách myslel na věci, které ho rozrušily, při problematických zase na něco příjemného.

"Představoval jsem si, že jím makové koláčky," uvedl s odstupem času pro týdeník Euro.

 

Rýže usvědčuje lháře

Stejných výsledků lze docílit také autogenním tréninkem, schopností dokonalého soustředění - a nebo jen tím, že prostě jsme psychopati, kterým pojem "pravda" vůbec nic neříká. Pro některá povolání je taková vlastnost přímo nezbytná, například vyšetřovat na polygrafu tuzemské politiky by bylo asi stejně efektivní, jako měřit krevní tlak soše na náměstí.

obr: Komunistický špión Karel Kochler údajně dokázal vyšetřenín na polygrafu úspěšně odolávat. Tvrdí, že to jde snadno: stačí myslet na něco jiného.

 

Polygraf naopak může poškodit nepřipraveného jedince, zejména pokud je citlivější povahy. Už samotná skutečnost výslechu policií představuje pro normálního občana stresující faktor, který může mít vliv na naměřené hodnoty. Své mohou sehrát nepříjemné pocity z elektrod na těle a připojení na přístroj připomínající lékařskou techniku, nebo policejní prostředí. A teď si ještě představte, jak by to asi dopadlo, kdyby obsluha polygrafu byla úmyslně nepříjemná, znervózňující, kladla špatně postavené otázky - nebo kdyby vám policie již předtím při krátké a svévolné "hospitalizaci" předvedla, že dokáže být opravdu nepříjemná...

Samotná pravda ani lež přitom nejsou fyzikální veličiny, takže objektivně vlastně ani měřit nejdou. Jde ale měřit stav člověka, který pravdu nebo lež říká. Není to nic nového: už staří Číňané dávali vyslýchaným osobám do úst zrnka rýže. Pokud byla po skončení výslechu suchá, brali to jako důkaz, že obviněný nemluvil pravdu. Věřili totiž, že úzkost doprovázející lhaní zastavuje slinění. Na podobném principu fungovaly i některé tzv. Boží soudy praktikované ve středověké Evropě.

 

obr: Vědecké základy využití polygrafu v kriminalistice položil William Marston

 

V moderní formě se tato myšlenka objevila během druhé poloviny 19. století. Roku 1885 italský kriminolog Cesare Lombrozo navrhl sledovat u vyšetřovaných osob změny krevního tlaku, roku 1904 jeho krajan Vittorio Benussi zase zkoušel sledovat jejich dech. Důkladněji se touto myšlenkou zabýval Američan William Marston za vydatné pomoci své ženy Elizabeth. Během první světové války měřil vyslýchaným německým zajatcům změny elektrického odporu kůže a krevního tlaku současně. Na základě získaných výsledků pak vypracoval první metodiku použití tohoto postupu v kriminalistické praxi.

Takový primitivní "detektor lži" si ostatně může vyzkoušet prakticky každý. Stačí někde sehnat mikroampérmetr, který stojí pár korun a dráty s ním spojené stisknout mezi prsty. Na rozhraní kovu a vlhké kůže vzniká slabý elektrický proud, který se snadno mění při jakémkoliv rozrušení. Na rodinných příslušnících to ale raděj nezkoušejte - výsledky opravdu nejsou spolehlivé.

 

Odpor sílí

Profesionální přístroje proto sledují několik veličin současně - odtud název polygraf. Nejčastěji měří galvanický odpor kůže, dechovou a tepovou frekvenci a krevní tlak, zatímco vyšetřovatel klade otázky vypracované podle přísných kritérií. Pokud je při některé odpovědi výchylka mimo normu u několika veličin současně, má se za to, že dotyčný lže.

 

obr: Polygraf si zahrál i v seriálu Simpsonovi

 

Aby se vyloučily jiné vlivy, byla vypracována složitá metodika, která je má vyloučit: na počátku jsou kladeny otázky, na něž existují jednoznačné odpovědi, pokračuje se naopak provokativními až zraňujícími dotazy. Získané křivky pak zkušenému vyšetřovateli naznačí, kdy vyšetřovaná osoba lhala i v odpovědích na otázky, o které při výslechu jde. Chce to ovšem dlouholetý trénink, častá školení, neutrální atmosféru při výslechu a především naprostou nezaujatost obsluhy polygrafu.

Podle odborníků však i při splnění všech těchto podmínek je věrohodnost výsledků okolo 85 procent - tedy příliš málo na to, aby test na polygrafu mohl rozhodnout o vině či nevině. Některé práce ale uvádějí i odhady ještě mnohem nižší: největší kritikové mluví i o 60 procentech.

Proto dokonce ani americká federální justice výsledky nepřipouští jako hlavní důkaz, a v mnoha státech Unie (stejně jako v dalších zemích světa) se k němu nepřihlíží vůbec. Mnohem častěji se metoda používá v personalistice a tajných službách.

I tak je ale proti polygrafu stále silnější odpor. Kritikové poukazují, že často nejde ani tak o prostředek pro zjišťování pravdy, jako spíš o nástroj k nátlaku a vydírání.

 

Mozkové vlny prozradí lháře

Pokušení vytvořit přístroj, který odliší pravdu od lži je však příliš silné. V USA proto pokračuje příslušný výzkum hned po několika liniích. Společným znakem těchto prací je, že už se nezaměřují na fyziologické hodnoty vyvolané nervovou činností, ale přímo na zdroj - tedy na mozek.

 

obr: Polygraf

 

Například profesor Richard Wiseman z Temple University se snaží odhalit lháře pomocí sledování mozkové činnosti metodou magnetické rezonance. Vychází při tom z přesvědčení, že při lhaní se aktivují jiné části mozku, než když člověk říká pravdu. Kromě toho je podle něj třeba na konstrukci lži vynaložit víc úsilí než na konstatování pravdy, což se na celkovém obrazu opět projeví. Odborníci si nejsou jistí, zda je možné naučit se rezonanční přístroj obelstít, většinou se ale shodují, že rezonanční metoda je spolehlivější.

"Jsem si jist, že to bude účinnější, protože detektor lži měří úzkostnost. Mnoho lidí prožívá strach, když jsou jim na tělo připevněny snímače detektoru, zatímco notoričtí lháři přitom zůstanou naprosto klidní. S pomocí rezonance hledíte přímo do mozku. Lhaní je složitá věc. Přemýšlíte o tom, co bude vypadat hodnověrně, co asi tazatel ví, co může ověřit a tak dál. Zkouška bude tím spolehlivější, čím přesněji dokážeme pozorovat aktivitu mozku," řekl Wiseman.

I v tomto případě však oponenti tvrdí, že u některých osob může výsledky zkreslit rozrušení a úzkost při vyšetřování - nehledě na to, že za určitých okolností je lhaní snazší než pravdomluvnost.

I proto Pentagon podpořil také jiný směr výzkumu: Jennifer Vedemiová dostala pětimilionový grant na ověření své teorie, že lháře prozradí monitorování frekvence mozkových vln. Její systém se podobá elektroencelografu (EEG) s 128 elektrodami umístěnými na hlavě a obličeji. Badatelka tvrdí, že průkaznost se pohybuje od 94 do 100 procent, mnoho kritiků je však jiného názoru.

"Technologie, která by odhalila myšlenky, je čirá fikce," říká například oxfordský neurolog Paul Matthews.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments