Novákoviny

To, co je tam někde nad námi, si občas umí z lidské blbosti pěkně vystřelit. Relativně teplý prosinec ponoukl české klimatology k mediálnímu zviditelnění další studie o globálním oteplování, podle níž u nás bude brzy takové horko a sucho, že je třeba sypat ještě víc peněz betonové mafii na stavbu přehrad, abychom tu nepomřeli žízní. 10. ledna tyto "vědecké závěry" (v nichž i duše poměrně prostá nemá problém rozpoznat neviditelnou ruku zdejších průmyslových lobby) zveřejnily Hospodářské noviny - a vzápětí udeřily mrazy, díky nimž ani nejúplatnější oteplovači nebudou moci letošní zimu označovat za mimořádně teplou (což ostatně nebyly ani ty předchozí). Klimatologická tlupa, která se už stala na penězích získaných z oteplovacího vydírání závislá, si přesto jistě dál bude mlít svou - po vzoru církevních scholastiků ostatně už dřív vyhlásila dogma hlásající, že i ochlazování je vlastně jen zakuklené oteplování. Ale pro ty, kdo ještě zůstali při smyslech a mimo kolotoč "klimatických peněz", mohou být současné mrazy důvodem k zamyšlení: jak to tedy je - otepluje se, ochlazuje, nebo se neděje nic mimořádného?

 

Z pohledu jednoho lidského života je klima záležitost téměř tak neměnná, jako třeba tvary skal. A tak ani nelze mít za zlé sotva dvacetileté moderátorce jistého televizního pořadu, když před časem do kamery udiveně prohlásila: "Takovou zimu jako letos, ještě nepamatuji."

 

obr: Čeká nás globální oteplování, globální ochlazování, všechno dohromady - nebo vůbec nic z toho? Každý výkyv počasí je záminkou k úvahám o katastrofálních změnách klimatu v budoucnosti...

 

Ani pamatovat nemůže, protože klimatické cykly se projevují v mnohem delších obdobích. Opravdu významné změny by si nepamatovala možná ani jako stoletá stařena.

Ale kdyby žila tisíc let, zažila by ještě kurióznější věci. Nejen tání ledovců, ale i zemědělské usedlosti v Grónsku, sněhové vánice uprostřed českého léta, vinnou révu zrající vysoko na severu amerického kontinentu nebo zamrzlá moře u pobřeží Evropy.

Těžko chtít po televizních hlasatelkách, aby přemýšlely v měřítku tisíců a desetitisíců let, když mají problém rozpoznat i astronomii od astrologie. Vědci zabývající se klimatem by ale takto uvažovat mohli. Přesto odborníci z amerického Goddardova institutu s pravidelností hodnou lepších věcí zveřejňují studie, podle nichž byl každý uplynulý rok nejteplejší za poslední století...

"Nejvíc mne rmoutí na výzkumu globálního oteplování fakt, že se při zpracování dlouhodobých teplotních řad obvykle začíná až od začátku druhé poloviny 19. století," říká Vilibald Kakos, bývalý pracovník Českého hydrometeorologického ústavu.

 

Zelená země Erika Rudovousého

Erik Thordvadson zvaný také Rudovousý měl být po kom drsňák - jeho otce Thorvalda Asvaldsona vypověděli z Norska na Island kvůli vraždě. Jablko nejenže nepadlo daleko od stromu ale syn otce dokonce překonal. Roku 982 jej vykázali z Islandu za zabití hned dvou lidí. Zpádky do Norska jít nešlo, a tak to Erik vzal směrem na západ. Narazil přitom na zemi, která nevypadala o nic hůř než Island. Erik tu průzkumem strávil několik let. Když roku 985 jeho trest vyprchal, vrátil se na Island a zorganizoval novou výpravu.

 

obr: Klima mnohem teplejší než dnes umožnilo Vikingům osídlit Grónsko a objevit Ameriku. Že by tehdy lidstvo vypouštělo tolik skleníkových plynů?

 

Tentokrát bylo cílem cesty založení trvalých osad. Země, která se dnes skládá jen z ledu a kamení tehdy vypadala natolik pohostinně, že jí kolonisté dali název Zelená. Dvě zemědělské kolonie se tu udržely další čtyři století. Díky houževnatosti Vikingů - ale také díky globálnímu oteplování. Erikův syn Leif odtud vyplul dál na západ a objevil Ameriku. Dnešní Newfoundland nazval Zenmí vína...

Tehdejší změna klimatu nezasáhla jen Grónsko. Mluví o něm i čínské kroniky popisující například vysychání jezer v Asii. Zjevně to byl mnohem větší teplotní výkyv, než ten, který zatím zažíváme my - pokud vůbec nějaký zažíváme.

To, že šlo o skutečně globální jev, potvrzují také analýzy zkamenělých dřevin, které v Severní i Jižní Americe prováděl Scott Stine z California State Univerzity. Jeho měření mluví dokonce o dvou výrazných teplých výkyvech v tomto období - první trval od roku 892 do roku 1112 a druhý od roku 1209 do roku 1350. Příčina je neznámá - ať už jí ale bylo cokoliv, sotva šlo o spalovací motory.

 

1645 až 1715: malá doba ledová

Grónské osady se udržely až do 15. století. Archeologické vykopávky ale ukazují, že ke konci to bylo už jen živoření - nerovný boj s neúrodou, hladem a postupující zimou. Osadníci nepřežili prudké ochlazení, které vyvrcholilo takzvanou malou dobou ledovou mezi lety 1645 až 1715.

 

obr: Důkaz klimatického podvodu. Nahoře tzv hokejkový graf vývoje průměrných teplot za poslední dvě tisíciletí prosazovaný zastánci globálního oteplování. Dole skutečné změny teplot za stejné období.

 

Odborníci tomuto období říkají také Maunderovo minimum. Zanechalo stopy dokonce i v evropském umění - osoby na portrétech jsou doslova zabalené do látek a kožešin, zatímco holandští mistři kreslili bruslaře na zamrzlém Severním moři.

Pak se situace zvolna vrátila k normálu. Co ale vlastně je normál, když pohled do starší historie Země ukazuje, že něco jako stálé klima na této planetě prakticky neexistuje?

Usazeniny ze dna oceánu mezi Islandem a Skotskem například prozrazují, že za posledních 10 000 let se v těchto končinách teplota výrazně měnila každých tisíc let. Podobně vypovídají také náplavy v jeskyních či erozní útvary na souši. Existenci výkyvů potvrdily analýzy vrtů v grónských ledovcích provedené Hansem Oeschgerem, Ch. C. Langleyem a W. Dansgaardem. Proto se tyto krátkodobé prudké změny nazývají známy Dansgaard-Oeschgerovy oscilace.

 

Potom přijde dlouhá zima

Když někdy na počátku 18. století odezněla malá doba ledová, začalo se opět vytrvale oteplovat. Dokládají to nejen kroniky, lodní deníky a nejstarší meteorologické observatoře, ale i analýzy mořských sedimentů. Ukazují, že tento proces započatý před třemi staletími s malými výchylkami pokračuje dodnes. Podobný vývoj vykazují i velehorské ledovce. Jinak řečeno: to, čemu říkáme globální oteplování, zřejmě odstartovalo ještě před začátkem průmyslové revoluce.

Mohlo by se zdát, že je nakonec jedno, jestli se ledovce rozpustí a oceán zaplaví pobřežní oblasti kvůli výfukům a komínům, nebo kvůli něčemu jinému. Ale není, protože ne každý klimatický výkyv končil pokorným návratem k předchozímu stavu. Největší globální oteplení totiž obvykle poněkud paradoxně vždy vyústilo ve skutečnou dobu ledovou. Grafy zaznamenávající průměrnou teplotu v dávných dobách podle nejrůznějších metodik mluví mrazivě shodnou řečí. Křivka krátkodobých klimatických výkyvů se podobá zubům na pile: nahoru, dolů, nahoru, dolů... Pak ale začne zubatice stoupat jako celek - a náhle přijde prudký pád.

I případě - stále ještě nedostatečně doloženém - že se opravdu otepluje, se zatím nejspíš nacházíme opět jen na vzestupné hraně jednoho ze zubů. Nejde ale ani vyloučit, že už se s námi začíná zvedat celá pila. Kdo ví, zda uprostřed všeobecného boje proti globálnímu oteplování náhle nepřijde dlouhá řada tuhých zim, které by se nakonec slily v jedinou - trvající sto tisíc let.

Aby to nebylo tak jednoduché, existují i názory, že poslední doba ledová vlastně ani neskončila. Po většinu své existence měla Země mnohem teplejší klima než dnes a postrádala ledovce. Přítomnost mocné ledové pokrývky v polárních oblastech a velehorách je typickým "příznakem" doby ledové. Nedávné výzkumy navíc ukazují, že tání ledovců v Antarktidě už trvá prakticky nepřetržitě alespoň deset tisíc let.

"Změny" a "výkyvy" z poslední doby s největší pravděpodobností neznamenají do budoucna vůbec nic - staré kroniky nás učí, že by neměly překvapit ani mnohem horší věci, jako třeba sníh v srpnu nebo horký leden. Kdybych ale chtěl být za každou cenu katastrofistou a poslem špatných zpráv, dokázal bych z časových řad posledních desetiletí snadno vykouzlit i "neklamné příznaky" nástupu doby ledové: trend jistého oteplování vystřídala série chladných zim táhnoucích se dlouho do jara a nepříliš teplých lét. Ve skutečnosti je ale jisté jen jedno: navzdory suverénním prohlášením proroků globálního oteplování stále platí slova moudrého Sokrata "Vím, že nic nevím".

 

Klima jako politika i kšeft

Problém globálního oteplování tedy je zjevně mnohem složitější, než jak se jeví povrchnímu pozorovateli. Umírněnější odborníci proto sice přijímají myšlenku, že se otepluje, nepovažují však za dostatečně prokázané, že za změny může člověk. Na rozdíl od proroků zkázy se jim však dostává jen málo publicity.

"Ke globálnímu oteplování dochází," říká například Giles Chichester, předseda výboru Evropského parlamentu pro průmysl, výzkum a energetiku. "Planeta se mění. Zda to je jen v souvislosti s činností člověka, nebo zda se jedná o dlouhodobější cykly, to se musí teprve prokázat."

 

obr: Ze strašení změnami klimatu se stal výnosný kšeft. Notoricky neúspěšný politik Al Gore vsadil na oteplování a vysloužil si Nobelovu cenu i navzdory zjevné demagogii i vysloveným podvodům zastánců klimatických změn

 

Podobného názoru je také britský klimatolog Mike Harley z Centra klimatických předpovědí University of East Anglia: "Klimatický cyklus je nyní ve fázi přirozeného oteplování. Člověk svými aktivitami jen trochu víc šlape na plynový pedál tohoto procesu."

Jeden z pádných argumentů proti lidskému přičinění je právě skutečnost, že dramatické změny klimatu probíhaly na Zemi v minulosti často. Nepochybně je měly na svědomí síly mocnější, než jakými disponuje naše civilizace - nevíme však jaké.

Později se ale ukázalo, že dokonce ani globální oteplování samo o sobě (ať už je způsobené čímkoliv), není prokázáno jednoznačně. Naopak podvody, kterých se při jeho "dokazování" zainteresovaní klimatologové dopouštějí, velmi názorně ukazují, jak zmanipulovatelné jsou velké soubory dat získávaných ve velmi různorodých podmínkách a pracujících s nepatrnými variacemi teplot. Stejné je to i se stoupáním mořské hladiny: navzdory poplašným zprávám o mizejících ostrovech se ve skutečnosti nepohnula ani o centimetr.

Přesto se z nedostatečně potvrzené hypotézy o globálním oteplování a jeho civilizačních příčinách stala reálná ekonomická síla. Jistě neuškodí, když strach ze stoupajícího oceánu povede k účinnějšímu boji proti znečištění. Jenže zdánlivě zelenou myšlenku rychle přijaly za svou skupiny, kterým jde o životní prostředí ze všeho nejméně. Jednou z nich je jaderná lobby, jíž strach ze skleníkových plynů umožnil ve veřejnosti přehlušit strach z radioaktivního odpadu. Další jsou různé stavební a betonářské mafie prosazující gígantické stavby, které mají čelit důsledkům oteplování. Patří sem i některé země třetího světa, kterým tzv. Kjótský protokol dává ekologický klacek proti vyspělým ekonomikám. V neposlední řadě pak oteplování svědčí i mnoha konjunkturalistickým intelektuálům, vědcům a aktivistům, jimž módní téma pomáhá k publicitě i k veřejným penězům. Odčerpávají se tak kapacity potřebné pro řešení nepochybných problémů: ubývání přírodních zdrojů, nedostatku čisté vody, přelidnění, masového vymírání rostlinných i živočišných druhů, devastace oceánů, nebo znečištění prostředí cizorodými látkami.

 

Proroctví bez rizika

Objevily se dokonce vážně míněné návrhy sypat do oceánu obrovská množství sloučenín železa, které by skleníkové plyny pohlcovaly - bez ohledu na katastrofální důsledky pro životně důležitý ekosystém. Nápad, který by za normálních okolností vzbudil nanejvýš útrpný povzdech, dostala psychóza strachu z oteplování do většiny seriózních světových deníků.

 

obr: Ukázka agitace klimatických alarmistů: když nás neposlechnete, stoupne hladina moří a nezbyde vám, než se stát rybami. Takže se asi utopíte - není lepší nás financovat? V podstatě jde o stejné argumenty, jako u kterékoliv ze sekt, žijících z prorokování konce světa

 

Dnes nedokážeme dokonce ani předpovědět počasí s dostatečnou přesností na víc než několik dní. Přesto se nejrůznější modely a prognózy katastrofálního oteplení během příštích sta let vynořují znovu a znovu s neúprosnou pravidelností. A to i navzdory tomu, že jde o nesrovnatelně složitější problém než zjistit, jak bude příští měsíc. Autoři klimatických odhadů však mají pozornost médií zajištěnou a přitom nic neriskují. Na rozdíl od meteorologů, kteří nesou kůži na trh každý den, se totiž ověření svých hypotéz spolehlivě nedožijí. Možná budoucí generace opravdu ocení jejich předvídavost, možná budou mít kvůli boji s postupujícím ledem úplně jiné starosti. A stále ještě není vyloučeno ani to, že se v příjemném klimatu pobaví nad zažloutlými stránkami plnými apokalyptických vizí.

Třeba přitom s pochopením pokývají hlavou nad slovy amerického klimatologa Johna Christyho: "Snížíme-li naši zranitelnost jen vůči klimatickým extrémům, které se odehrály za posledních 250 let, máme na další století vystaráno."

 

 

obr: Klima a dějiny

 

 

 

 

Přílohové texty:

 

Doba ledová nebyla jen jedna

"Doba ledová je zkrátka doba ledová," konstatují hrdinové kresleného seriálu Mach a Šebestová. Ve skutečnosti ale nebyla jen jedna - a je téměř jisté, že další přijdou. Kdy? Nikdo neví.

"Celkový počet glaciálních cyklů za poslední dva miliony let nebyl dosud přesně určen, avšak odhaduje se, že jich bylo patnáct až dvacet," konstatují autoři knihy Pravěké dějiny Čech.

Celý cyklus teplého a chladného výkyvu trvá asi sto až dvě stě tisíc let. Z toho ovšem větší část zahrnuje chladné období, zatímco na skutečně teplé klima připadá jen pár tisíc let. Celé čtvrtohory tedy jsou v podstatě dobou ledovou jen občas přerušovanou meziledovými obdobími, tzv. interglaciály.

V jednom z nich nyní žijeme. Začal před přibližně 11 tisíci lety, kdy náhle začaly tát ledovce a v důsledku toho stoupala hladina světového oceánu až o 120 metrů. Zvláštní shodou okolností do stejné doby klade antický autor Platón pohlcení bájné Atlantidy mořem. Jisté však je, že právě během posledního teplého výkyvu se vyvinula moderní civilizace. A pokud se na ochlazení včas nepřipraví, s jeho koncem také nejspíš zanikne.

Přitom konec teplého období může být nepříjemně blízko. Mnoho minulých interglaciálů totiž trvalo stejně dlouho nebo i kratší dobu než ten dnešní. Každý z nich také končil oteplováním klimatu, po němž náhle udeřila mnohatisíciletá zima. Většina badatelů proto soudí, že příznivé období již potrvá jen dva až tři tisíce let, někteří ale mluví jen o staletích nebo dokonce desetiletích.

Hypotézy o příčinách klimatických změn

- skleníkové plyny vypouštěné člověkem

- skleníkové plyny přírodního původu

- změny směrů mořských proudů

- výkyvy v intenzitě sluneční činnosti

- důsledky sopečné činnosti

- kosmický prach

- uvolňování skleníkových plynů z korálových útesů

- kosmické záření

 

Kjótský protokol

V polovině února roku 2005 vstoupil v platnost tzv. Kjótský protokol, který je zatím nejvýznamnější světovou reakcí na hrozbu globálního oteplování. Ukládá vyspělým zemím snížit v letech 2008 až 2012 celkové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů způsobujících globální oteplování o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990. Nepodepsaly jej USA, Austrálie a některé další státy. Úmluvou nejsou vázány rozvojové země. Týká se to i Číny, která produkuje 15 procent emisí a Indie s šestiprocentním podílem. Kritikové proto tvrdí, že Kjótský protokol představuje dobrovolné jednostranné odzbrojení vyspělých ekonomik vůči rychle rostoucím "asijským tygrům".

Jan A. Novák

You have no rights to post comments