Novákoviny

Zemřít se chce málokomu, proč tedy nevyhovět poptávce a nenabídnout zákazníkům možnost přežít svou vlastní smrt. Myšlenka je jednoduchá: stačí tělo zmrazit a strčit do mrazáku v naději, že pokrok medicíny za pár desítek nebo stovek let si s problémem poradí. Platit se ovšem musí předem.

Počátkem března 2006 se ve francouzské obci Nuel-sur-Layon konal zdánlivě obyčejný pohřeb. Náhodnému návštěvníkovi snad mohlo být divné jen to, že zesnulý nebyl jeden, ale šlo o manželský pár - doktora Raymonda Martinota a jeho ženu Monique Leroy. Příčinou smrti ale nebyla ani autonehoda na rodinném výletě, ani společná sebevražda. S trochou nadsázky se dá ¨říci, že hlavním důvodem konání tohoto pohřbu byla porucha mrazáku. "Už se necítím být tak truchlícím pozůstalým, jako před lety, když rodiče opravdu zemřeli," uvedl reportérům agentury France Presse Rémy Martinot, syn mrtvých manžel?. "Cítím jen hořkost, že jsem nemohl splnit poslední přání svého otce. Teprve budoucnost možná ukáže, že byl skutečným průkopníkem."

Cíl Raymonda Martinota totiž nebyl právě malý: chtěl přelstít samotnou smrt. A zabránila mu v tom banální technická porucha...

Když lednička nemrazí

Když Raymond Martinot vystudoval medicínu, nedokázal se smířit s tím, že v některých případech jsou lékaři bezmocní. Věřil, že našel způsob, jak problém vyřešit - nebo aspoň obejít: pacient bude hned po smrti zmražen na teplotu okolo -65 stupňů Celsia a uložen do speciálního mrazícího zařízení. Tam počká až do doby, kdy pokrok lékařské vědy jeho problém vyřeší. Pak jej doktoři rozmrazí, oživí, vyléčí...

Doktor Martinot věnoval výzkumu zmrazování mrtvých několik dalších desetiletí, nehodlal ale zůstat jen u teorie. V 70. letech koupil jeden z proslavených zámků na Loiře a v jeho podzemní kryptě vybudoval mrazák, který jej měl po smrti katapultovat do budoucnosti. Jeho manželka však ještě dřív onemocněla rakovinou a když se blížil konec, dohodli se, že Raymonda v mrazáku předejde. Tak se také roku 1984 stalo: okamžitě poté, co nastala smrt, lékař své manželce vpravil do krevního oběhu látky zabraňující srážení krve a začal ji zvolna zmrazovat. Tehdy poprvé jméno Martinot proběhlo světovými médii.

"Ano, moje žena je uvnitř," řekl dr. Martinot krátce na to zvědavé reportérce Miriam Stoppardové z britské BBC nad mrazícím boxem. "Dá se říci, že cestuje časem."

Neobvyklý pohřeb Monique Martinotové ještě nechal úřady v klidu, - navzdory tomu, že francouzské zákony umožňují jen pohřeb žehem, nebo darování těla vědcům.

obr: Dr. Raymond Martinot ve svém sklepě pro mrtvé

Když ale roku 2002 ve věku 84 let zemřel i dr. Martinot a s pomocí syna Rémyho se připojil ke své ženě v jejím doslova studeném hrobě, tak už to tak hladce neprošlo. Přestože Raymond Martinot věřil, že se někdy okolo roku 2050 probere a shledá s manželkou, úředníci mu jeho budoucnost naplánovali jinak.

"Nemůžete strčit mrtvého do lednice a říkat tomu pohřeb, " prohlásil Christian Prioux, právník, který v tomto sporu zastupoval Francouzskou republiku. "Je to ilegální, takže to nesmí být."

"Osobně na myšlenku oživení nevěřím, ale nejsem doktor," řekl Rémy Martinot novinářům během tahanic o mrtvá těla svých rodičů s francouzskými úřady. "Jde mi hlavně o to, abych splnil poslední přání svého otce, který kryonice zasvětil podstatnou část života."

Rémy, nenápadný pařížský úředník, kterého média popisovala jako drobného nervózního mužíka, projevil nečekanou vůli k odporu. Popotahování po úřadech jej po několik let nezlomilo, dokázal věc dohnat dokonce až k Evropskému soudu pro lidské práva ve Strasbourgu.

Roku 2008 však zasáhla vyšší moc - pokud ovšem nešlo o cestu, jak z nekonečných sporů se ctí vycouvat. Mrazák se porouchal a Rémy si až s několikadenním zpožděním všiml, že teplota se vyšplhala k -20 stupňům. Naděje na znovuoživení tím zmizela a těla putovala z hlubokého mrazu do ohně kremační pece. Raymond Martinot už svou Monique nikdy neuvidí.

Problém pro doktory budoucnosti

Oboru vystavěném na představě, že člověka lze po smrti zmrazit a připravit tak jeho pozdější oživení, se říká kryonika. V říši literatury sci-fi to není vůbec nic neobvyklého: na stránkách fantastických románů běžně cestují vesmírem mražení astronauté a ožívají nejen osoby, které před staletími zmrzly v ledovci, ale i mamuti, dinosauři a další dávno vyhynulí tvorové. V Saganově románu Kontakt výstřední multimiliardář Hadden nespoléhá na vývoj pozemské medicíny a nechá se v mraženém stavu odeslat do vzdáleného vesmíru. Šance, že ho nějaká vyspělá civilizace najde a vzkřísí, sice není velká, jednou to ale přijít musí. Mrtvola má přece času dost.

Ve skutečnosti to ale tak jednoduché není. Některá zvířata sice upadají do zimního spánku, jenže to není smrt, ale jen zpomalené životní pochody. Pro nevyléčitelně nemocné to tedy není řešení - nehledě na to, že ani zimní spánek ještě medicína neumí u lidí napodobit a že zákony žádného státu neumožňují zmrazení dříve než po prohlášení za mrtvého.

Kryonika tyhle problémy elegantně přehrává na medicínu budoucnosti: co není možné dnes, naši moudřejší a vzdělanější potomci jistě zvládnou levou zadní. Ne náhodou se tento obor zrodil v éře technologického optimismu 60. let 20. století. Dnes už by sázka na plynulý vývoj společnosti k lepším zítřkům nejspíš neprošla tak snadno.

obr: Mrazící box na mrtvá tělo společnosti Alcor

Přesto i dnes lékaři firem žijících z na naděje na individuální vzkříšení dělají, co mohou. Největším problémem je tvorba ledových krystalů, které by rozrušily tkáně, proto se okamžitě po smrti vpraví do krevního oběhu látky zabraňující jejich tvorbě. Na rozdíl od Raymonda Martinota se nyní sází na teploty mnohem nižší, obvykle v oblasti okolo bodu varu kapalného dusíku, což je -196 stupňů Celsia.

Většina odborníků přesto tvrdí, že nevratným poškozením neslučitelným se životem tak nejde zabránit. Diskutabilní je zejména otázka zachování struktur mozku. Ten odumírá již po několika málo minutách bez přísunu kyslíku. V chladném prostředí (například při tonutí v zimě) se tato doba někdy prodlouží až na několik málo desítek minut, i pak ale bývají smyslové funkce často trvale postiženy. Odpůrci kryoniky zatím nevidí žádnou možnost, jak něčemu takovému zabránit v případě posmrtného zmražení na desítky a stovky let.

Mrtvoly a mražené hlavy

Naděje ale umírá poslední, a tak si kryonika na nedostatek zájmu stěžovat rozhodně nemůže. Zejména ve Spojených státech, kde je legislativa v tomto ohledu mnohem liberálnější než v Evropě. Na přední místo mezi kryonickými organizacemi se tam dostala nezisková společnost Alcor Life Extension Foundation sídlící v arizonském Scottsdale. Ke konci prosince loňského roku vykazovala 932 členů, z toho 102 "pacientů", což je poněkud eufemistické označení pro 35 mražených mrtvol a 67 stejně upravených hlav. Ano, hlav, protože Alcor vychází vstříc i těm, kdo si nemohou dovolit 70 000 dolarů za uchování celého těla. Za pakatel 17 000 dolarů tak mohou do budoucnosti odeslat aspoň hlavu - oni už si s tím dnes ještě nenarození lékaři jednou nějak poradí. Mraženým hlavám se tu říká neuropacienti.

Alcor pro své "pacienty" upravil postupy, které vznikly především kvůli uchovávání orgánů pro transplantace. Okamžitě po konstatování smrti se do krevního oběhu vstříknou látky zabraňující srážení krve. Současně začne pomalé ochlazování ledem, které zpomalí procesy, k nimž po smrti dochází. Následuje další fáze, při níž je do těla pod tlakem napouštěn nemrznoucí roztok, který postupně nahradí větší část vody v těle. Teď už může teplota poměrně rychle klesnout na -110 stupňů. Tělo (nebo samotná hlava) je opatřeno teplotními čidly, umístěno do speciálních obalů a nakonec do nerezového boxu, kde se teplota postupně sníží až na teplotu kapalného dusíku. Podle tvrzení lidí z Alcoru tak může vydržet i miliony let. V každém boxu v podobě velkého válce jsou tři těla nebo 15 hlav.

Alcor během své existence čelil celé řadě problémů, od nařčení z nešetrného zacházení s těly, přes obvinění od bývalých zaměstnanců, že se zde ztrácely orgány, až po kritiku církví i odborné veřejnosti. Skeptičtí jsou především lékaři z oboru, který je kryonice zdánlivě nejbližší - z kryobiologie zabývající se vlivem nízkých teplot na organismus a postupy pro uchovávání zmražených tkání. Předseda americké kryobiologické společnosti Arthur Rowe nekompromisně říká: "Je to překročení všech hranic lékařské etiky. Pacienti dostávají falešnou naději a platí nehorázné sumy za příslovečného zajíce v pytli. Neexistuje jediný vědecký důkaz, že by bylo možné takto upravené tělo zase oživit."

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny / Víkend

You have no rights to post comments