Novákoviny

Kus látky s údajným otiskem tváře Ježíše Krista nepřestává budit emoce mezi vědci, duchovními i laiky. Zatím s poslední teorií týkající se původu záhadného turínského plátna přišel italský restaurátor Luciano Buso: jde o podvrh vytvořený slavným malířem Giotto di Bondonem.

"Nemyslím, si, že by Giotto úmyslně podváděl," uvedl Luciano Buso pro list The Independet. "Zanechal totiž na plátně něco jako podpis a letopočet, což by podvodník neudělal. Spíš se domnívám, že dostal za úkol vypracovat kopii skutečného plátna, v němž byl opravdu zabalen Ježíš Kristus. Třeba proto, že originál se ztratil, byl zničen nebo vážně poškozen."

 

 

Giotto di Bondone žil v letech 1267 až 1337 a patřil k nejvýznamnějším malířům své doby. Byl jedním z prvních umělců, kteří opustili gotickou strnulost a vdechli svým postavám život, takže je pokládán za přímého předchůdce renesančních velikánů. Pokud tehdy opravdu vznikla potřeba vytvořit kopii něčeho tak vzácného, jakým bylo plátno s otiskem Kristova těla, nepochybně přicházel v úvahu právě on.

 

Obr: Obraz znázorňující ukřižování Ježíše Krista od Giotta do Bondone. Italský restaurátor Luciano Buso tvrdí, že tento malíř je i autorem turinského plátna

 

Jenže jde jen o spekulaci, která stojí na dost chatrných základech: o takové události neexistuje žádný historický záznam. Buso to tvrdí pouze na základě vlastního výzkumu, během něhož údajně na několika místech plátna nalezl Giottovo jméno a číslici 15. Ta má podle něj vyjadřovat letopočet 1315, kdy malíř plátno vytvořil,

"Turínské plátno už zkoumalo nespočet expertů, ale tyto značky nenašli," přiznává Buso a přidává vysvětlení: "Jsou totiž naznačeny tak lehkými tahy štětce, že je neozbrojené lidské oko není schopné zachytit."

Další odborníci jsou ale skeptičtí. Například profesor Bruno Barberis, ředitel Muzea turínského plátna k tomu pro britský server Telegraph.co řekl: "Za prvé fyzikální i chemické testy bezpečně prokázaly, že plátno není malba. A za druhé, seznam učenců, kteří na něm viděli nejrůznější značky, je neobyčejně dlouhý. Ve skutečnosti to ale má s realitou společného stejně málo, jako oči, ústa a nos, které vidí děti na měsíčním úplňku."

Jisté je tedy jen jedno: teorie Luciana Busa o původu turínského plátna určitě není poslední.

Nezajímavý kus ohořelé látky

"Přistoupil Josef k Pilátovi a vyprosil na něm tělo Ježíšovo. A složiv je s kříže, ovinul v kment a pochoval je v hrobě vytesaném ve skále, v kterémž ještě nebyl žádný pochován." Tak v biblickém Novém zákoně svatý Lukáš popisuje pohřbení Ježíše Krista - a jaksi mimochodem zmiňuje věc, která dal vznik legendě o turínském plátně. Protože to, čemu novozákonní evangelista říká kment, měl být kus látky, do níž se vpil Ježíšův pot a krev, aby vytvořily jeho věrnou podobu.

Tak alespoň mělo podle legendy vzniknout turínské plátno. Dnes je uložené ve speciální klimatizované komoře kaple katedrály v Turíně a představuje jednu z nejslavnějších křesťanských relikvií.

 

obr: Apoštolové připravují Kristovo tělo sejmuté z kříže k uložení do hrobu. Gotická malba. 

 

Naposledy bylo pro veřejnost vystaveno loni, kdy se na něj během pouhých šesti týdnů přišly podívat bezmála dva miliony poutníků. A to i navzdory skutečnosti, že souvislost mezi "kmentem", o němž mluví svatý Lukáš, a předmětem v Turínské katedrále stále není bezpečně prokázaná.

Ale ani vyvrácená.

Nejstarším známým obrazem zachycujícím Ježíšův posmrtný rubáš je ilustrace z tzv. Prayova kodexu, který vznikl v letech 1192 až 1195. První stopa dnešního turínského plátna se objevuje někdy v polovině 14. století, kdy se francouzský rytíř Godefroy de Charny začal chlubit, že vlastní látku, v níž měl být zabalen Ježíš sejmutý s kříže. Po rytířově smrti roku 1356 relikvie mnohokrát změnila majitele a jednou málem i shořela, až v 16. století zakotvila v turínské katedrále. Tam sdílela osud všech údajných i skutečných památek na Ježíše a jeho žáky. Pro zástupy poutníků byl zdánlivě nezajímavý kus staré a trochu ohořelé látky důvod absolvovat tehdy nelehkou cestu do Itálie, zatímco vědce dlouho vůbec nezajímal.

Tvář z fotografické desky

K dramatické změně došlo roku 1898. Tehdy fotograf Secondo Pia pořídil první snímek plátna. Když si pak v temné komoře prohlížel negativ, nevěřil svým očím: zdánlivě chaotické skvrny v převráceném zobrazení zcela zřetelně vytvářely kontury lidské postavy. A především kontury vousaté tváře, která jako by vypadla z obrazů znázorňujících Ježíše Krista.

 

obr: Detail části turinského plátna. Fotografický negativ (vpravo) zřetelně ukazuje tvář podobnou Ježíšovi, jak bývá zobrazovaán na církevních obrazech  

 

Zájem o kus látky dlouhý 436 centimetrů a široký 110 centimetrů tak rychle vzrostl i v odborných kruzích. Vědci rychle zjistili, že člověk, jemuž postava patřila byl vysoký 175 až 180 centimetrů a vážil okolo 80 kilogramů. Už tyto hodnoty jsou samy o sobě pozoruhodné, protože v Palestině za časů popisovaných v Novém zákoně by to byl skutečný obr - připomeňme si jen velikost brnění z mnohem pozdějších dob, kdy "urostlí rytíři" byli z dnešního pohledu trpaslíci, jejichž výška často o moc nepřesahovala 160 centimetrů.

Jinak ale typ tváře i postavy, stejně jako úprava vlasů a vousů odpovídají židovské komunitě žijící v Palestině na počátku letopočtu. Také povaha stop krve na plátně se dokonale shoduje s okolnostmi doprovázejícími popravu ukřižováním. Totéž platí i o látce samotné, způsobu jejího tkaní a dalších úprav. Jestli je turínské plátno padělek, pak může pocházet jen z rukou skutečného znalce.

Krevní skupina Spasitele: AB Rh-

Spor o pravosti turínského plátna se vede nejméně 700 let, protože už ve 14. století psal biskup Pierre d°Arcis z Troyes papežovi dopis hlásící odhalení padělatele. Ten se dokonce i přiznal, což ovšem při tehdejších metodách výslechu není nutné přeceňovat.

 

obr: Turinské plátno, celkový pohled

 

Skutečná studená sprcha přišla až koncem 20. století. Roku 1988 provedly hned tři laboratoře (v Curychu, v Arizoně a v Oxfordu) analýzu přítomnosti izotopů uhlíku, která dokáže určit stáří organických materiálů. A všechny tři oznámily, že materiál byl vyroben mezi lety 1260 a 1390.

Výsledky izotopové analýzy zdánlivě představovaly jednoznačný rozsudek: plátno je středověký podvrh - tak jako ostatně mnoho dalších "zaručeně pravých" relikvií z oněch časů. Jenže zastánci pravosti plátna se nevzdali. A brzy přišli s tolika indiciemi, že už je nebylo možné brát na lehkou váhu.

Roku 2002 švýcarská badatelka Mechthilda Fluryová-Lembergová uvedla, že pro izotopové analýzy byly nedopatřením odebrány vzorky ze záplat, jimiž bylo plátno ve středověku opraveno. Navíc podle ní výsledky ovlivnila také skutečnost, že relikvie byla vystavena působení uhlíkových zplodin při požáru na počátku 14. století. K jejím závěrům se později přidal i Raymond Rogers, jeden z vědců, kteří předtím radioizotopové analýzy prováděli. Mechthilda Fluryová-Lembergová provedla také analýzu krevních skvrn na plátnu. Mrtvý podle ní měl skupinu AB s negativním Rh faktorem. Příznivci pravosti to považují za další důkaz: AB Rh- je časté ve východním Středomoří, ale poměrně vzácné v Evropě.

Mince v očích

Měření izotopů uhlíku od té doby kupodivu nikdo neopakoval. Badatelé se však pokoušeli dobrat pravdy jinými prostředky. Například švýcarský kriminalista Max Frei provedl analýzu pylových zrn zachycených v plátně. Nalezl stopy rostlin typických pro oblast Palestiny, centrálního Turecka a Itálie. Podle toho plátno opravdu pochází z Jeruzaléma a do Evropy se dostalo přes Malou Asii.

 

obr: Vědci zkoumají turinské plátno nejrůznějšími metodami. Na jeho stáří, původu, pravosti a autorství se však nedokázali stále shodnout

 

Chicagský jezuita Francis Filas zase na snímcích pořízených v polarizovaném světle nalezl otisky mincí, které měl mrtvý položené na očích. A nejen to: věří, že na snímcích přečetl nápisy na platidlech, podle nichž pocházejí z prvního století našeho letopočtu. Jiní badatelé dokonce tvrdí, že popsáno je i samotné roucho. Texty prý přímo mluví o Ježíši Nazaretském...

V těchto případech ovšem přání může být otcem myšlenky. Hrubá struktura plátna a množství artefaktů v něm prakticky znemožňuje sledovat malé detaily s dostatečným rozlišením. Z náhodně seskupených skvrn pak lze vyčíst téměř cokoliv - a to se zřejmě přihodilo i Lucianu Busovi, který v nich viděl Giottův podpis.

Fotografie mistra Leonarda

Busova hypotéza je ostatně spíš jakousi slepou uličkou v pátrání po původu turínského plátna. Většina badatelů dnes věří, že ať už vzniklo kdykoliv, rozhodně při tom nebyly použity klasické malířské techniky. Například roku 2004 zveřejnil odborný časopis Journal of Optics zprávu Giulia Fantiho a Roberta Maggiola z University of Padova, že pomocí počítačové analýzy obrazu našli na zadní straně plátna ještě druhý otisk tváře. Podporovalo by to hypotézu, že "portrét" je skutečně výsledkem fyzikálního nebo chemického působení lidské tkáně na látku. Je to ale opravdu Ježíš?

"Některé komentáře k objevu druhé tváře tvrdily, že o pravosti plátna tím je rozhodnuto," říká newyorský badatel Daniel Porter. "Ve skutečnosti ale nález spíš jen přilil olej do ohně."

 

obr: Autoportrét Leonarda da Vinciho. Podobnost s tváří na plátně je zřejmá, proto se hypotéza o jeho autorství stala velmi oblíbená. Leonardo podle ní měl tímto způsobem testovat svůj vynález fotografie. 

 

Jiná hypotéza říká, že postava na plátně vznikla pomocí primitivní fotografické techniky někdy během 14. nebo 15. století - právě v době, na níž ukazují výsledky radiokarbonových analýz. A v níž žil všeuměl Leonardo da Vinci, který prokazatelně znal cameru obscuru, což je jakýsi jednoduchý předchůdce moderních fotoaparátů. Stačilo napustit látku chemikáliemi citlivými na světlo (které už také byly známé) a namířit objektiv camery obscury na vhodný model. Zastánci této hypotézy nepochybují o tom, že jím byl sám Leonardo, o jehož ješitnosti existuje řada důkazů. Turínské plátno by pak nebylo otiskem Ježíšovy tváře a těla, ale fotografickým portrétem renesančního všeuměla. A jaksi mimochodem i první fotografií vůbec.

Záhadná rouška z Ovieda

Hypotézu o amatérském fotografu Leonardovi vyvrací celá řada již zmíněných indicií, přesto zdaleka není z těch nejfantastičtějších. Nechybí například ani tvrzení o tom, že látka nese stopy působení jakéhosi energetického výboje, který do ní vypálil otisk zabaleného těla.

 

obr: Obraz Snímání z kříže od Il Flammenghia (16. století). To, co drží andělé v horní části obrazu je na první pohled turinské plátno - jen podstatně zachovalejší než dnes.

 

Roku 2009 proto italský profesor organické chemie Luigi Garlaschelli provedl řadu testů, které měly dokázat, že technologie zhotovení podivného portrétu na turínském plátně byla v možnostech středověkých lidí. Zabalili do plátna dobrovolníka, vetřeli do ní pigment s obsahem kyselin, pak ponořili do vody a následně vystavili vysoké teplotě. Výsledek se slavné relikvii velmi podobal.

Víc by možná mohla o turínském plátnu prozradit další podobná relikvie: takzvaná rouška z Ovieda. Jde o kus látky s rozměry 84 krát 53 centimetrů, který má být identický s rouškou, jíž byla podle Evangelia sv. Jana po smrti obalena hlava Ježíše Krista. Dnes je uchovávána v katedrále San Salvádor ve španělském Oviedu a její existence je z historických pramenů doložená od roku 840, kdy pro ni král Alfonz nechal vybudovat kapli. Je zhotovena ze stejného materiálu, jako turinské plátno a i na ní vědci objevili stopy krve skupiny AB...

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

obr: Turinské plátno - celkový pohled

You have no rights to post comments