Novákoviny

Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii letos dostali dva muži a jedna žena: polovinu obdrží John O°Keefe, druhou polovinu manželé May Britt-Moser a Edward I. Moser. Oficiální zdůvodnění říká, že cenu dostávají za "objevy buněk vytvářejících v mozku orientační systém". Pokud to někomu připadá poněkud odtažité nebo nesrozumitelné, pak se to dá říci i jinak: prováděli výzkum jakéhosi našeho vnitřního navigačního systému GPS. Tedy - zjednodušeně řečeno - mozkovým funkcím, díky kterým víme, kde zrovna jsme a odkud jsme tam přišli.

Těmto funkcím vděčíme také za to, že po cestě (dejme tomu) z ložnice do kuchyně zase trefíme zpět, nebo že když se rozhodneme někam jít, umíme si vybavit, kudy se tam dostat. Pochopení těchto aktivit má význam nejen vědeckým, ale i praktický. Právě tyto funkce jsou jako první postižené při obávané Alzheimerově chorobě a dalších poškozeních mozku.

Schopnost uvědomovat si sama sebe a své místo ve světě udivovala filosofy dlouhou řadu staletí, protože je základním předpokladem naší existence. Slavný filosof Immanuel Kant na přelomu 18. a 19. století soudil, že je vrozená.

obr: Hipokampus nám mimo jiné slouží i jako vnitřní GPS

Pokusy s krysami v labyrintu, které v polovině 20. století prováděl americký psycholog Edward C. Tolman (1886-1959), prozradily, že představu o okolním prostoru a o svém místě v něm (tzv. kognitivní mapu) tvorové získávají učením. Zbývalo už jen odpovědět na otázku, jak konkrétně tato "mapa" v mozku vypadá, kde jsou lokalizované funkce, které jsou za ni odpovědné, a jak pracují.

John O´Keefe (1939) se koncem 60. let minulého století zabýval tím, že zaznamenával signály z jednotlivých buněk v části mozku nazývané hipokampus, která je odpovědná za krátkodobé uchovávání informací - a mimo jiné i za prostorovou orientaci. Zjistil při tom, že když se krysa pohybuje různými partiemi svého okolí, aktivují se různé neurony hipokampu. Dokázal tak, že "mapy" vytvářejí konkrétní buňky hipokampu a že tato část mozku je ukládá jako kombinace aktivit těchto buněk. O Keefe předpověděl existenci určitého typu buněk specializovaného na tyto funkce.

Manželé Moserovi pracují norském Kavli Institute for Systems Neuroscience. Edvard Moser (1962) a May Brit-Moser (1963) se zabývají především zkoumáním toho, jakým způsobem se jednotlivé buňky podílejí na zpracování informací o pozici v prostoru. Roku 2005 vzbudil velkou pozornost jejich objev buněk, které jsou na vytvářením prostorových map specializované – tady těch, jejichž existenci O´Keefe předpověděl. Zjistili při tom, že tyto buňky tvoří jakési mřížky, jejichž aktivita zachycuje polohu tvora v prostředí. Zkoumali také výměnu a zpracování informací v "obvodech" které tyto buňky vytvářejí a předávání zpracovaných informací dalším oblastem mozku.

Pochopení mechanismu prostorové orientace vědců umožní postoupit dál - otevírá předpoklad výzkum toho, jak mozek ukládá informace, jak probíhá proces rozhodování a plánování.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny (plná verze článku před krácením)

You have no rights to post comments