Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Cestování v čase, aneb Jak zabít pradědečka

timetravel1

Cestování v čase už není jen námětem fantastické literatury - v posední době se jím zabývají i seriózní fyzikové. Na otázky, které se při tom vynořují, ale stále ještě neexistují jednoznačné odpovědi. Jde o reálnou možnost, nebo pouhý výmysl fantastů, který nemá žádnou oporu v přírodních zákonech?

"Hodinové ručičky pouze uchovávají záznam, kolik kyvů kyvadlo vykonalo, není tedy třeba mluvit o ničem, co bychom nazývali čas," tvrdí fyzik John. Barrow v knize Teorie všeho. Naznačuje tím, že i čas, jak jej vnímáme v každodenním životě, je jen zdáním, které zakrývá hlubší podstatu existence.

Čím je ale čas doopravdy, to vlastně ještě nikdo pořádně neví. I to je jeden z důvodů, proč zdánlivě nepravděpodobné cesty proti jeho proudu nejsou tak úplně vyloučené.

"Minulé nemůžeme změniti," tvrdil římský filosof a politik Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. l.), ne všichni se s tím ale chtějí smířit.

 

Případ Johna Titora

"Roku 2036 jsem žil se svou rodinou na Floridě a působil na vojenské základně Tampa. Svět v té době je jiný, než dnes. Jaderná válka rozpoutaná v roce 2015 zahubila téměř tři miliardy lidí a ti, kteří přežili, drží více při sobě. Život se soustřeďuje především do rodin a místních komunit..."

Ne, to není úryvek ze sci-fi. Jde o jedno z prohlášení individua říkajícího si John Titor, které se od roku 2000 zjevovalo na několika internetových diskusích. Do naší doby jej prý vyslala armáda Spojených států, aby odtud přivezl nějaké informace o našich počítačích...

O rok později se Titor zase v tichosti vypařil, mezi tím nám tu ale velkoryse zanechal několik proroctví, z nichž většina se vzápětí nesplnila - mimo jiné i o občanské válce, která měla Spojené státy postihnout roku 2005. Přesto tu po něm zůstalo dědictví v podobě několika diskusních fór, kde se jeho "zprávy" dodnes vážně vykládají a rozebírají. Pro normální jedince to představuje spíš důkaz, že v anonymním prostředí internetu je možné cokoliv, otazník ale zůstává: mohl by se tedy někdy objevit skutečný poutník z budoucnosti?

I někteří vědci už totiž otevřeně připouštějí, že čas není jednosměrná ulice.

 

 

Šipky času

Jeden z populárních Murphyho zákonů říká, že věci tvrdošíjně spějí ke špatnému konci. A ačkoliv tato pravidla jsou obvykle vnímána spíš jako zábavné komentáře každodenní reality, v tomto případě se neznámý autor dotkl samotné podstaty prostoru a času. Jde totiž jen o jinými slovy vyjádřenou druhou termodynamickou větu, podle níž neuspořádanost každého uzavřeného systému časem stoupá. Z ní fyzikové také odvozují danost směřování času: od více uspořádaného k méně uspořádanému stavu. Říkají tomu termodynamická šipka času.

timetravel2

Existují i další šipky času. Například psychologická šipka vede k tomu, že si pamatujeme včerejšek, nikoliv však zítřek. A že třeba v ruletě nejdřív krupiér ukončí přijímání sázek a teprve pak padne číslo - jedinec s obrácenou šipkou času by byl postrachem kasin. Je ale také takzvaná kosmologická šipka času daná tím, že vesmír se rozpíná.

Z hlediska takzvaného zdravého (nebo také selského) rozumu se už na první pohled zdá, že všechny šipky času míří jedním směrem prostě proto, že je jen jediný čas, který je pánem všeho a všem měří stejně. "Tempus rerum imperator" (Čas vládne nad věcmi) říkali staří Římané. A přece už někteří antičtí myslitelé pochopili, že to nemusí být pravda.

"Čas sám o sobě není," řekl například starořímský přírodovědec a básník Lucretius Carus (97-55 př. n. l.). A velký filosof Immanuel Kant (1724-1804) k tomu později dodal: "Čas není empirický pojem... Je to jen nezbytná představa tvořící základ všech možných náhledů."

 

Paradox dvojčat

Intuitivní pochybnosti o všemocné vládě času poprvé potvrdila Einsteinova teorie relativity. Podle ní je čas nerozlučně svázán s prostorem a jeho plynutí se mění v závislosti na rychlosti nebo gravitaci. Člověku, který by se pohyboval v kosmické lodi rychlostí blízkou rychlosti světla by například plynul mnohem pomaleji, než těm, kdo zůstali na Zemi. Praktické pokusy tento jev známý jako paradox dvojčat potvrdily. Teoreticky tedy není nemožné cestovat do budoucnosti.

Ale obráceně?

timetravel3

Této myšlence se zatím většina vědců brání. Už proto, že by možnost cesty opačným směrem porušovala takzvaný princip kauzality - například toho, že nejdřív musíme šálek upustit, aby se rozbil a nikoliv naopak. Že kdybychom pomocí stroje času zabili svého předka, zlikvidovali bychom tím i sami sebe, takže by jej neměl kdo zabít. Že kdybychom Adolfu Hitlerovi zařídili úspěch u zkoušek na vídeňskou výtvarnou akademii, vypadalo by možná 20. století jinak. Když nepočítáme Johna Titora, tak z budoucnosti nepřišel nikdo, aby nám poradil, jak ven z našich civilizačních průšvihů. Návštěvy minulosti by měnily současnost a nic takového nepozorujeme.

Přesto někteří vědci věří, že to možné je.

"Pokus o sjednocení gravitace s kvantovou mechanikou vede k myšlence imaginárního času," říká populární fyzik Stephen Hawking. U něj není rozdíl mezi směrem vpřed a vzad. Pokud se můžeme vydat dopředu, měli bychom být schopni se vydat také směrem zpátečním."

Hawking přitom připouštěl možnost, že až se začne náš vesmír zase smršťovat, obrátí se i šipky času. A že totéž by se dělo i při pádu do černé díry. Nic z toho se ale nedá pro praktické cestování časem použít.

 

 

Hledání teorie všeho

Jiní proto uvažují o praktičtějších postupech. Ronald Malled z Connecticut University například věří, že (velmi zjednodušeně řečeno) je možné pomocí laseru uvést určitou část časoprostoru do prudké rotace. Tím by měly vzniknout jakési časové smyčky, které umožní přejít z jedné historie do jiné. Princip kauzality by při tom nebyl narušen, protože tento mechanismus neumožňuje jít před dobu, v níž bylo zařízení spuštěno.

timetravel4

Takové zařízení ale zatím nikdo nepostavil, protože praktická realizace by byla velmi obtížná. Někteří věří, že to ani není nutné, protože stroj času vlastně už existuje. Má jím být obří urychlovač Large Hadron Collider (LHC) spuštěný před několika lety v Ženevě.

"LHC může být i prvním skutečným strojem času," tvrdili letos na jaře fyzikové Tom Weiler a Chui Man Ho z Vanderbilt University. "Pokud se na něm podaří vytvořit částice zvané Higgsovy bosony, mohly by zároveň s nimi vzniknout i jejich párové částice Higgsovy singlety, které možná cestují do minulosti nebo budoucnosti v pátém rozměru. Pokud by byli vědci schopni jejich vznik kontrolovat, bylo by možné posílat zprávy do minulosti nebo do budoucnosti."

Zdaleka ne všichni teoretičtí fyzikové s tím souhlasí, ale už jen odborná diskuse na téma stroje času ukazuje, že ani cesta zpátky v čase už není pro vědu tabu. Badatelům ovšem při tom nejde ani tak o zabíjení pradědečků nebo hádání čísel do rulety, ale o mnohem víc: pochopení podstaty času by pomohlo vytvořit takzvanou teorii všeho - tedy teorii, která by spojovala Einsteinovu relativitu s kvantovou mechanikou a vysvětlovala podstatu vesmíru.

 

 

Nic neplyne

Největší překážkou pro sjednocení obou teorií je právě čas: zatímco kvantová mechanika jej kupodivu vnímá stejně jako běžní smrtelníci (i když jinak se "zdravému rozumu" naprosto příčí), v Einsteinově teorii relativity se může jeho běh zpomalovat, zrychlovat či jinak deformovat.

Někteří se proto rozhodli na čas vyzrát oklikou: tvrdí, že vůbec neexistuje, ale že jde pouze o naši iluzi - podobně jako třeba otáčení hvězdné oblohy kolem Země. Kdyby se podařilo čas z fyziky takto vystrnadit, bylo by vytvoření "teorie všeho" mnohem snazší.

Zůstává už jen malý problém: jak naši iluzi času vysvětlit. Pořád tu totiž existuje již zmíněná kauzalita. Nebýt jí, děje by jaksi nedržely pohromadě - veškerá logika přírodních dějů i lidského konání by byla ta tam. I z toho čerpají ti, kdo tvrdí, že čas zřejmě plyne jen jedním směrem a cesty proti proudu jsou vyloučené.

Ale kdo ví - jak je to dávno, kdy nejpřednější vědci teoreticky dokazovali, že člověk nikdy nevzlétne?

orloj2

Jedním z těch, kteří se odmítají se skeptickým postojem smířit, je anglický fyzik Julian Barbour. Přišel s originálním řešením jak se nepohodlné fyzikální veličiny zbavit: přirovnává jej k jakémusi filmovému pásu. Ten také při promítání vytváří iluzi časového děje, ve skutečnosti se však skládá z jednotlivých políček, které jsou statické, neměnné a existují nikoliv po sobě, ale všechny současně. Podobně i skutečnost (alespoň podle Barboura) sestává z nekonečného množství trvalých a nehybných realit, v nichž žádný čas neexistuje. Z nějakého důvodu sice prožíváme tyto okamžiky postupně, po jejich odeznění však prý nepřestávají existovat, protože všechny naše minulé i příští okamžiky někde stále trvají jako samostatné a navzájem nezávislé nehybné "objekty".

Zatímco tedy antický filosof Herakleitos (540-480 př. n. l.) tvrdil, že vše plyne, Barbour říká pravý opak: neplyne vůbec nic. Jeho pojetí přitom má překvapivě blízko ke kvantové teorii, podle které - velmi zjednodušeně řečeno - se věci dějí mnoha různými způsoby a pozorovaný výsledek je jen jakýmsi součtem (nebo spíš průměrem) všech těchto souběžných jevů...

Většina fyziků ovšem o možnosti vyloučení času ze hry pochybuje a ještě méně jich je ochotno přijmout Barbourovo pojetí. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že s neexistencí času za určitých okolností pracuje i "oficiální" fyzika, podle níž čas za určitých okolností také stojí. Neplyne třeba v takzvaných singularitách, například v černých dírách nebo v tom, čím byl vesmír před svým zrozením, před Velkým třeskem.

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Free Joomla Templates: by JoomlaShack