Novákoviny

2. Cenzura galejník?

Inteligentní ?tená? od médií celkem oprávn?n? o?ekává pou?enou informaci o n??em a zajímavém - navíc by to ješt? m?la být informace napsaná strhujícím slohem a samoz?ejm? bez chyb v?cných, stylistických i pravopisných. Ne?eknu asi nic nového konstatováním, že skute?nost vypadá úpln? jinak. D?vod?, pro? obsah v?tšiny sou?asných ?eských sd?lovacích prost?edk? p?edstavuje klinický obraz duševní bídy, je samoz?ejm? mnoho, te? si ale povíme o jednom z nich, který b?žný ?tená? obvykle nemá možnost zaznamenat. Dal by se pojmenovat jako cenzura prací - a jestli to n?komu p?ipomíná zlov?stn? ironický nápis Arbeit macht Frei (Prací ke svobod?), který zdobíval brány koncentra?ních tábor?, pak v?zte, že ta asociace není zas až tak nep?ípadná.

 Když jsem před přibližně 20 lety v médiích začínal, měl novinář na každý větší materiál nejméně týden času - obvykle ale mnohem víc, protože velká témata se plánovala dlouho dopředu. V renomovaných zahraničních časopisech či TV stanicích se novináři vyplatí jít za zajímavým námětem i celé měsíce a roky. Zdaleka to nemusí být jen aféry typu Watergate; třeba i takový vydařený přírodní snímek autorovi zaplatí výdaje, živobytí a ještě ledacos zbude.

 V českých médiích je ale všechno úplně jinak. Když jsem loni z jedněch známých celostátních novin odcházel, činila moje týdenní pracovní náplň dva až čtyři velké materiály a přibližně desítka kratších - o času stráveném na víceméně nesmyslných poradách ani nemluvě. Jinými slovy: po redaktorovi se dnes chce, aby vyplodil přibližně dva až tři články denně.

Že při tom není moc času na pátrání po opravdu neotřelých námětech, po faktech ukrytých hluboko pod povrchem a obvykle ani na ověřování zdánlivě triviálních skutečností, asi není třeba moc zdůrazňovat. Často ostatně nebyl ani čas si to po sobě přečíst. Že pak začne ubitý autor jít cestou nejmenšího odporu, "bez strachu a bez naděje" přežívá od vydání k vydání a podřizuje se tématům, která mu dodávají jeho nadřízení, stejně jako nesmyslným editorským i jiným zásahům do textu, jen aby už mohl jít k další naléhavé práci, asi nepřekvapí. Stejně jako skutečnost, že dnešní redakce jsou plné neurotiků, alkoholiků a lidí trpících syndromem vyhoření.

Takže až zase budete číst článek na banální téma čítající sice jen pár odstavců, zato však mnohonásobně větší počet chyb a ještě vyvedený naprosto nemožným slohem, neříkejte už, že autor je debil. Autor je ve skutečnosti chudák. Kdo ale má na takovém stavu českých médií zájem, to už je trochu jiný problém.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments