Novákoviny

Je krize, stát musí šetřit, takže hesla o jeho nezbytném zeštíhlování politikové skloňují ve všech pádech. A nezůstávají jen u slov: peníze nebudou na doktory, učitele, vědce, důchodce, policisty, vojáky, silnice... ale na co pak vlastně budou?

Po několika letech fungování této vlády všelidový názor říká, že úspory a zeštíhlování jsou jen reakcí na to, že už přestává být co krást. Těžko se tomu divit, když si uvědomíme, jak hbitě se z vládního programu vypařil boj s korupcí, co všechno se už na ni provalilo (a nejspíš ještě provalí) a jak všechny odhalené lumpárny končí: působí to dojmem, že co se ušetří na jedné straně, na straně druhé mizí v kapsách politiků a jejich loutkovodičů. Zkusme si ale aspoň na krátkou chvíli představit, že jinak chvályhodné osekání přebujelého státu myslí poctivě.

Stát odjakživa byl jakási společenská smlouva, byť nezřídka vynucovaná ne zrovna sametově. Za časů raného feudalismu to vypadalo asi takhle: já, co mám meč a vím, jak s ním zacházet, vás (řečeno drůbežářskou terminologií) tak trochu oškubu - ale současně se s nasazením vlastního kejháku postarám, aby vás neškubal nikdo jiný. Během osvícenství to začalo kultivovat do představy, že všichni budou sypat do společné kasy, z níž se budou platit všeobecně prospěšné věci.

To je samozřejmě představa ideální a v praxi stoprocentně neuskutečnitelná, společenský pokrok se ale vyznačuje mimo jiné (a možná dokonce především) tím, že je snaha se k ní blížit. Dá se objektivně pochopit, že jsou časy, kdy to dost dobře nejde: neúroda, živelné pohromy, války, krize, epidemie a tak. Právě v takových časech se ale současně ukazuje, k čemu ten stát je: platili jsme mu, aby měl nástroje (vzdělané odborníky, policisty, armádu, lékaře atd.) problémům čelit.

Co když se ale ukáže, že místo toho jeho zástupci peníze použili jen pro vylepšování své i tak nadstandardní životní úrovně?

Budete se možná divit, ale historie na to má celkem jasnou odpověď. Kombinace objektivní nepřízně dějin s neschopností a zkorumpovaností představitelů státní moci skoro vždy vedla k výbuchu. A tady už to přestává být legrace, protože se od terminologie drůbežářské dostáváme k terminologii pyrotechnické.

Ty výbuchy byly většinou hodně ošklivé, tak ošklivé, že i klasické války před nimi bledly - od selských povstání, přes řádění husitů a jakobínů až po socialisty rudé a hnědé. A pokaždé, když se podíváte podrobněji na dobu, která jim předcházela, nemůžete nevidět věci, které se dějí i dnes. Vždycky se dají shrnout do jediné věty: státní moc zdegenerovala do podoby, kdy hodně brala a nic za to nenabízela, peníze ztrácely hodnotu, korupce kvetla. Protože i když to tak nevypadá, tak v každé společnosti jsou spodní proudy, které právě na takovou situaci jen číhají, aby vyvřely na povrch silou supervulkánu. Obrysy některých se už zase začínají rýsovat. Mimochodem, opravdu věříte, že sociální dávky jsou dobročinnost a ne úplatek za klid "tam dole"?

Když se současná vláda (za mého opatrného optimismu) chopila moci, slibovala jasné řešení: úspory, průhlednost, boj s korupcí. Zůstaly právě jen ty úspory zdůvodňované heslem o nutnosti zeštíhlovat stát. Netvrdím, že to není potřeba, právě naopak - jenže tady se nezeštíhluje stát, ale likvidují jeho základní funkce, jen proto aby dál tučněly stále nenažranější mafie. A to je zatraceně nebezpečné.

Rozebírat něco tak složitého, jako je organismus státu, není žádná legrace a dost to připomíná práci pyrotechnika zneškodňujícího bombu. Místo zeleného drátku přestřihnete červený - a bum! Takže stříhání drátků obvykle dělají odborníci, navíc lidé psychicky vyrovnaní a morálně konsolidovaní. Jen sebevrah by k tomu pustil diletanta, který je ještě ke všemu také psychopat. Pohled na obludárium naší politiky ovšem vzbuzuje obavy, že právě to se tady děje. A že české bum! by při troše smůly mohlo být hodně hlasité.

Jan A. Novák

Psáno pro Reflex