Novákoviny

Maják na ostrově Faros byl pravděpodobně mnohem vyšší než nejvyšší budova v Praze. To by ještě nebylo nic divného, protože takových staveb je ve světě víc než dost. Jenže tenhle mrakodrap vyrostl před více než dvěma tisíciletími...

"Na pravé straně alexandrijského přístavu leží ostrůvek jménem Faros (Pharos), na němž stojí převysoká věž, která dává jasným plamenem znamení plavcům... na vzdálenost tří set stadií." To uvedl ve svém spisu Židovská válka římsko-židovský spisovatel Josefus Flavius roku 75 našeho letopočtu. Tři stovky starořímských stadií je přibližně 55 kilometrů. Námořní příručky uvádějí, že světlo dosahující z pobřeží tak daleko musí být umístěno ve výšce nejméně 180 metrů. Pro srovnání: stejně vysoké jsou věže televizních vysílačů Kleť a Ostrava-Hošťálkovice. Pražský Cukrák je jen o 13 metrů vyšší.

Jak něco takového antičtí stavitelé dokázali bez strojů a další techniky?

První vědecký ústav na světě

Starověká Alexandrie byla hlavním městem egyptské říše, které však tehdy už nevládli faraoni. Roku 332 př. n. l. se jí zmocnil řecký vojevůdce Alexandr Veliký a ani mu to nedalo moc práce, protože ji tak zbavil nepopulární perské nadvlády.

Egypťané se s tolerantními Řeky rychle sžili a po Alexandrově smrti nic nenamítali proti tomu, aby se jejich vládcem stal jeho generál Ptolemaios. Ten si při té příležitosti dal titul Ptolemaios I Sótér (Spasitel) a založil tak dynastii, která skončila až Kleopatrou o více než tři staletí později.

 

obr: Ptolemaios I. Soter, vládce Egypta, který založil první vědecký ústav na světě a dal popud ke stavbě prvního mrakodrapu - velkolepého mjaáku na ostrove Faros. Zobrazení na antické minci

 

Ptolemaios I. dostal stejné vychování jako Alexandr, takže mezi jeho učitele v mládí patřil i Aristoteles, jeden z největších filosofů a učenců antiky. Sótér proto měl pro vědu mimořádné pochopení, což se projevilo i tím, že založil Múseion - první vědecký ústav světa. Proslul především svou knihovnou, ale byly tu také laboratoře, mechanické dílny, pitevny, studovny, přednáškové síně a dokonce i botanická a zoologická zahrada.

Pracovali tu nejvýznamnější vědci své doby. Pro odvážný projekt majáku na ostrově Faros je možná významné, že mezi nimi byli Hérón a Ktésibios" oba se zabývali stroji, které využívaly hydrostatického tlaku, horkého vzduchu a síly páry, Herón dokonce už tehdy sestrojil fungující parní turbínu.

Přístav šťastného návratu

Alexandrie 3. století př. n. l. byla jakými New Yorkem helénské doby. Vedle osvícené vlády k tomu přispívala i její poloha: ležela na středomořském pobřeží v deltě Nilu, který byl branou do vnitrozemí Afriky, Ptolemaiovci navíc Nil spojili průplavem s Rudým mořem, takže se stala i branou do Asie.

 

obr: Vyobrazení alexandrijského majáku na antické minci

 

Alexandrijský Přístav šťastného návratu tak byl nejfrekventovanějším přístavem tehdejšího světa - jenže jeho okolí bylo plné zrádných mělčin a nízké břehy navigátorům nenabízely žádné orientační body. Majáky tehdy nebyly žádnou novinkou, Alexandrie si ale zasloužila něco většího. Tak vznikl projekt monumentálního majáku na ostrově Faros před vjezdem do přístavu. Majáku, který byl, je a zřejmě navždy zůstane nejvyšší navigační stavbou na mořském břehu, jaká kdy stála.

Architektem projektu se stal Sostratos z Knidu. Stavba byla zahájena za vlády Sótérova syna a nástupce Ptolemaia Filadelfa, dokončili ji někdy okolo roku 280 př. n. l. Okamžitě se stala divem tehdejšího světa, který přitahoval zástupy poutníků. V rámci podpory antického turistického ruchu prý maják měl (podobně jako třeba dnešní Empire State Building) i vyhlídkové terasy, dokonce s občerstvením.

Ale to je také asi tak všechno, co o velkolepé stavbě víme s jistotou. Prakticky všechny zprávy o ní totiž pocházejí až z doby, kdy už byla zčásti v troskách. Existuje proto celá řada pokusů o rekonstrukci, které se ovšem navzájem moc nepodobají.

Inspirace pro socialistický realismus

Většině moderních autorů se 180 metrů výšky vyplývajících z Flavia zdá moc - a tak slevují na 100 až 135 metrů. I tak je to ale na antiku víc než hodně, tím spíš, že se neví téměř nic o vlastní konstrukci. Většinou se proto vychází z popisu v díle římského učence Plinia Staršího (který však zřejmě jen opisoval odjinud) a z poměrně podrobného očitého svědectví arabského cestovatele Abu Haggaga Yusufa Ibn el Andalussiho. Ten ale roku 1165 viděl už jen velkolepou zříceninu.

 

obr: Starší představa podoby majáku na ostrově Pharos. Kresba zveřejněná koncem 19. soletí v jednom anglickém časopise podle stylu pravděpodobně pochází z časů renesance

 

Z těchto popisů vyplývá, že mrakodrap byl postavený z bloků světlého mramoru. Objekt měl tři stupně. Spodní stál na jakési rampě dlouhé 180 metrů, která měla podobu hradby či nízkého paláce s věžemi v rozích. První stupeň byl čtyřhranný, směrem do výšky se zužoval a v 80 až 90 metrech končil první terasou. Z ní vyrůstala další věž, tentokrát ovšem osmiboká. Teprve na jejím vrcholu plápolal oheň varující námořníky blížící se k Alexandrii. Ale ani tím ještě maják nekončil. Ohniště obklopovalo kruhové sloupořadí nesoucí pyramidovitou střechu na vrcholu ozdobenou sochou boha moře Poseidona.

Pokud vám to připomíná některé stavby socialistického realismu (například pražský hotel Internacional, varšavský Palác kultury nebo Lomonosovovu univerzitu v Moskvě) není to náhoda. Architekti sorela se vedle amerických mrakodrapů opravdu inspirovali i helénistickým stavitelstvím.

- - - - - - - 

UPOZORNĚNÍ:

Víc informací o sedmém divu světa i dalších tajemstvích antiky najdete v knize Největší záhady Středomoří. Pokud knihu nenajdete u svého knihkupce, můžete ji objednat zde. 

- - - - - - -

V této podobě maják vydržel jen do Caesarova egyptského dobrodružství roku 48 našeho letopočtu, kdy během nepokojů přišel o horní patro. Císařové, kteří přišli po Caesarovi, však věž nechali opravit. Jako světelný maják skončila až po zemětřesení ve 4. století, v zásobárnu stavebního materiálu rychle mizející pod rukama arabského obyvatelstva se definitivně proměnila někdy ve 14. století. Když po legendární stavbě pátrali archeologové z Napoleonovy egyptské výpravy, nenašli už vůbec nic.

Tajné technologie

Dnes se podařilo najít některé stavební prvky alespoň pod hladinou moře, přesto maják na ostrově Faros dál provází celá řada záhad. Tou první je už samotná jeho stavba: i helénská doba používala práci otroků - jenže mrakodrap není pyramida a hrubá síla pro jeho vztyčení nestačí.

Dopravit potřebné množství stavebního materiál kolmo do výšky přes sto metrů není jen tak, žádné zprávy o použité technice se ale nezachovaly. Ani o samotném architektovi Sostratovi nevíme prakticky nic víc, než že žil. Můžeme se jen domnívat, že se při stavbě nějak uplatnily vědomosti uchovávané a rozvíjené v Múseiu - ale to je tak asi všechno.

 

obr: Jeden z moderních pokusů o rekonstrukci podoby majáku na ostrově Pharos. Vpravo řez budovou

 

Stejné je to i se světlem na vrcholu majáku. Sotva lze pochybovat o tom, že šlo o oheň, protože nic jiného v té době zřejmě nebylo k dispozici. Jenže jak ho živili palivem? Ohniště bez optických zařízení, které by vrhalo světlo po celou noc na vzdálenost desítek kilometrů, ho potřebuje opravdu hodně - jak ho tedy na věž dopravovali? Představa nekonečného zástupu otroků nesoucích otepi s dřívím po těsných schodištích věže sotva odpovídá realitě. Byl tam kladkostroje a jeřáby? Nebo dokonce nějaké hydraulické či parní stroje?

Není také jasné, jak by mohla běžnému ohni dlouhodobě odolávat sloupová konstrukce nesoucí střechu a těžkou Poseidonovu sochu na vrcholu. Mramoru žár moc dobře nedělá, takže to zřejmě muselo být něco jiného. Snad hořák spalující nějakou kapalinu? Helénští Řekové takové látky používali v bojových plamenometech, nejde proto vyloučit, že je nějak upravili pro potřeby majáku.

Existují také nejasné zmínky o jakémsi optickém zařízení na vrcholu stavby. Je možné, že šlo o dalekohled, přestože "oficiálně" byl vynalezen o půldruhého tisíciletí později. Optické čočky se v antických vykopávkách opravdu našly a mezi učenci v Múseiu nechyběli ani optikové. S věcí, která vidí na dálku, přitom nebyl důvod se chlubit, protože tehdejší vojevůdci její význam jistě rozpoznali.

Na návštěvníky ptolemaiovské Alexandrie musela gigantická stavba vydávající v noci jasné světlo působit ohromujícím dojmem a mezi divy světa by nejspíš patřila i dnes. Na rozdíl od mnohem starších pyramid však zubu času neodolala. Zůstaly po ní jen nejasné zprávy a dlouhá řada záhad.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

 

obr: Sedmý div světa podle časopisu National Geographic

You have no rights to post comments