Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Josef Václav Frič: Smutný příběh notorického revolucionáře

ficjv0Národní obrození se ve vědomí širší veřejnosti omezuje na pár postav, v jejichž stínu zůstává celá řada dalších zajímavých osudů. Kromě jiných to platí také o Josefu Václavu Fričovi, horkokrevném revolucionáři, který by dnes nejspíš dostal nálepku "mezinárodně hledaný terorista", a jehož zaujetí pro samostatný český stát šlo tak daleko, že o jeho zřízení žádal Prusko. Tak jako tomu bylo i u mnoha dalších obrozenců, také Frič měl předky jak české, tak i německé.

 

Otcem Josefa Václava byl dobře situovaný advokát a umírněný vlastenec Josef František Frič (1804 - 1876), matkou pak Johanna rozená Reis pocházející ze strany své matky ze starého holandského šlechtického rodu Bachovenů z Echtu. Johaniným otcem byl Anton Reis, který se narodil v Boppartu na Rýně a působil jako šachtmistr v dolech na Rožmitálsku.

České krve by se tedy v Johanině rodině nedořezal, přesto se pod vlivem svého manžela stala horlivou českou vlastenkou. Její sestra Antonie Reis, známější pod literárním pseudonymem Bohuslava Rajská (1817 - 1852) se stala nejen manželkou básníka Františka Ladislava Čelakovského (1799 - 1852), ale sama byla významnou postavou českého národního obrození. Její potomci se do historie nezapsali jen jako čeští politici (JUDr. Jaromír Čelakovský), ale i jako vědci: syn Ladislav Josef a vnuk Ladislav František byli významní botanici.

fricjv2

 

 

obr: Josef Václav Frič, notorický revoluucionář, romantický přecitlivělý a prudký, jak se na revolucionáře sluší - a také neschopný správně vyhodnotit situaci, což ho vedlo od neúspěchu k neúspěchu

 

 

Josef Václav Frič se narodil 5. září 1829 a už od mládí vykazoval nejen inteligenci, ale i vnímavost, která snadno přecházela v přecitlivělost, nevyrovnanost, neukázněnost a prudkost. V šestnácti letech se nešťastně zamiluje leckdo, zdaleka na každý to ale řeší fingovanou sebevraždou a útěkem do zahraničí. Přesně to Frič roku 1846 udělal: sepsal dopisy na rozloučenou, v nichž oznámil, že se vrhne do Labe a vyrazil na dlouhý vandr.

Třičtvrtě roku se toulal po západní Evropě, kde přišel do styku i s revolucionáři nejdivočejšího ražení, a do Prahy dorazil právě včas, aby stihl povstání v roce 1848.

Frič se samozřejmě stal jedním z vůdců nejradikálnějšího křídla revoluce, bojoval na barikádách, velel studentům, kteří obsadili Klementinum a dokonce zajal a uvěznil hraběte Lva Thuna, který byl toho času zrovna guberniálním prezidentem Českého království.

Drobnou potíž představovala skutečnost, že Thun se také považoval za českého vlastence, který věřil, že s vídeňskou vládou lze spolupracovat. K revolucionářům přišel v dobré víře, že jim jejich radikální postupy rozmluví. Jenže padl na Friče a skončil pod zámkem. Realističtější čeští politikové ho propustili - a uražený Frič opustil barikády ještě před porážkou vzbouřenců.

Když revoluce skončila, přestalo být pro Friče v Rakousku bezpečno. A tak se potloukal po světě, aby se vynořoval z ilegality všude, kde se rozhořela povstání. Už roku 1849 se účastnil anarchistického protistátního spiknutí, které ovšem bylo organizováno tak naivně, že si pro jeho vůdce policie přišla ještě dřív než mohli akci zahájit.

Sice pak padly i nějaké rozsudky smrti, byly však obratem změněny na dlouholeté tresty, které vesměs měly téměř rekreační charakter: odsouzení se mohli vzájemně scházet, číst, studovat, psát.

Studijní pobyt v komárenské pevnosti Fričovi předčasně skončil v dubnu 1854, kdy císař vyhlásil amnestii. Pokoušel se pak věnoval literatuře a dál propagoval revoluci, za což ho monarchie vykázala do Sedmihradska. Roku 1859 požádal o povolení emigrovat. C. a k. úřady nebyly proti.

Ani v emigraci Frič ve svém boji s Habsburky - a monarchy vůbec - neustal. Stýkal se s Garibaldim, Bakuninem a dalšími ikonami tehdejších revolucí, chystal se pomoci Polákům v boji proti ruskému carovi, roku 1866 se pokoušel využít vítězství Pruska ve válce s Rakouskem k odtržení Čech a vytvoření českého státu pod pruským patronátem.

Zdálo se, že Bismarck mu se zájmem naslouchá a Frič se společně s pruskou armádou dokonce na krátko dostal do Čech. Tady ale většina Čechů realisticky cítila, že budoucnost s Habsburky je pořád lepší než pruský protektorát, a Frič odtáhl s nepořízenou. Žil pak v Berlíně, pokoušel se vydávat vlastenecké časopisy a postupně upadal do stále větší bídy.

Emigraci s Fričem sdílela i jeho druhá žena Anna Kavalírová-Sázavská pocházející ze slavného sklářského rodu Kavalírů (Kavalierů). Roku 1861 se manželům v Paříži narodil syn Josef, o dva roky později Jan. Roku 1867 Anna unavená neklidným životem po boku notorického buřiče s dětmi přesídlila do Prahy. Chlapci otcovy anarchistické sklony nezdědili, ale vynikli v úplně jiných oborech - zůstaňme však zatím ještě chvíli u neklidného Josefa Františka.

 

0osobnosti-sm

- - - - - - - - - - - - - - - - - -  - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Utajené osobnosti českých dějin, kterou vydalo nakladatelství Alpress, kde je ji také možné za zvýhodněnou cenu objednat 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Frič dál usiloval o zničení Habsburků, zatímco Habsburkové poněkud liknavěji usilovali o neutralizaci Friče - ale pomalu přicházela únava. Obě strany hra definitivně omrzela roku 1879, kdy bouřlivácký emigrant zjistil, že Čechy jeho revoluční radikalismus nezajímá, a rakousko-uherští úředníci vyhověli jeho prosbě o povolení návratu. Své pocity v posledních letech emigrace Frič vyjádřil verši:

Všechno mi odumřelo: bůžky ohlasů
poslední píseň mou co mrtvolu
outrpně v tuhou rakev uložili...

Doma se pokoušel o literaturu, za 20 let emigrace mu ale ujel vlak a svým současníkům už neměl mnoho co říct. Česká společnost k němu sice chovala jistou úctu, současně jej však vnímala tak trochu jako exota, kterého netřeba brát příliš vážně. Sepsal alespoň paměti, které jsou dnes považovány za nejzajímavější část jeho díla, tehdy ale pro ně nemohl najít vydavatele. Jeho hmotné poměry se dál zhoršovaly. Zemřel 14. října 1890.

Strom rodu Fričů ale pokračoval dál a ty nejlepší plody měl teprve přinést.

Fričova první žena Anna Ulmannová zemřela roku 1857 při porodu. Jeho druhou manželku Annu Kavalírovou jsme již zmínili - a právě jejím prostřednictvím se rodokmen Fričů prolnul s rodokmenem Kavalierů, který se nesmazatelně zapsal do historie zdejšího podnikání. Neklidná krev Josefa Václava Friče se ale v jeho potomcích naštěstí projevila spíš v touze po vědění - rod Fričů proslul především dlouhou řadou vědců, včetně zakladatelů ondřejovské hvězdárny Josefa Jana Friče, významného biologa a paleontologa Antonína Friče nebo  populárního cestovatele a etnografa Alberto Vojtěcha Friče.


Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla 1.5 Template: by JoomlaShack