Novákoviny

Lebka nalezená nedaleko anglické obce Piltdown měla být chybějícím článkem mezi opicí a člověkem. Ve skutečnosti patřila všem současně: byl v ní kus z člověka, kus z orangutana a kus z šimpanze. Mezi podezřelými z podvodu je i otec Sherlocka Holmese Sir Arthur Conan Doyle.

Piltdown je nevelká vesnice v hrabství East Sussex na jihovýchodním pobřeží Anglie. Na rozdíl od jiných obcí proslulých slavnými rodáky se stala světově známá díky tvorovi, který nikdy neexistoval. Dokonce tu stojí i obelisk, který jej připomíná. Je do něj vytesán nápis: "Na tomto místě v říčním štěrku nalezl pan Charles Dawson lebku Piltdownského člověka..."

Památník byl vztyčen roku 1938 při příležitosti třicetiletého výročí nálezu. A ještě něco se tehdy stalo: hostinec v Piltdownu byl přejmenován na The Piltdown Man. Jmenuje se tak dodnes - a prý díky tomu nouzí o hosty netrpí.

Svatý grál antropologie

Darwinova teorie, z níž mimo jiné vyplývá, že člověk má společné předky s lidoopy, vzbudila svého času mnoho emocí. Vědec, který by přinesl nevyvratitelný důkaz proměny opice v člověka, mohl počítat s nesmrtelnou slávou. Jednoznačným důkazem mohla být jedině fosilie tvora jevícího současně znaky opic i lidí, tedy to, čemu se už od Darwinových časů říká Missing link, chybějící článek. Pro antropology je chybějící článek totéž, čím byl pro krále Artuše Svatý grál.

Roku 1908 se zdálo, že Svatý grál je nalezen - díky muži, jehož životní příběh byl v mnohém podobný příběhu Heinricha Schliemanna, objevitele starověké Tróje. Charles Dawson se narodil roku 1864 ve Velké Británii, vystudoval práva, ale táhlo jej to spíš k přírodním vědám. Díky jmění nashromážděnému jeho pilnými předky mohl právnickou praxi rychle vyměnit za mnohem zábavnější cesty po světě a sbírání fosilií.

Obr: Nálezce lebky Charles Dawson 

Dosáhl v tom nejednoho úspěchu: objevil několik nových druhů pravěkých rostlin a živočichů, kteří dodnes nesou jeho jméno. Britské muzeum mu za to udělilo pozoruhodný titul "čestný sběratel". Když u Piltdownu vykopal lebku, která současně nesla rysy opice i člověka, zdálo se, že Schliemannova historie se opakuje v antropologii: nadšený amatér dokázal víc než všichni akademikové dohromady - Dawson našel svoji Tróju.

Jenže od Schliemanna se "čestný sběratel" přece jen lišil. Nejen v tom, že si na své výzkumy nemusel vydělat sám, ale především v tom, že se ani nepokoušel chybějící vzdělání doplnit řádným studiem. Pro dodnes neznámého podvodníka se stal snadným cílem.

Jak je ale možné, že naletěla téměř celá vědecká veřejnost?

Nejdřív mozek, pak teprve čelisti

Dawson začal kopat poblíž Piltdownu roku 1908. Bylo to velmi nadějné místo, kde se už dřív našly kosti mastodonta a dalších pravěkých tvorů. Když se před ním z písku vynořily úlomky starobyle vyhlížející lebky, donesl je k posouzení řediteli geologického oddělení Britského muzea Siru Arthuru Smithovi Woodwardovi (1864-1944). Ten dospěl k závěru, že jde o o něco výjimečného. Lebka měla horní část podobnou lebce moderního člověka, včetně dobře vyvinuté mozkovny s obsahem 1400 krychlových centimetrů, což se blíží průměrné hodnotě u současných lidí (například objem mozkovny šimpanze je jen 300 až 400 krychlových centimetrů). Jenže spolu s ním mu Dawson přinesl také čelist se zjevně opičími znaky. A z ní trčely zuby mnohem vyspělejšího typu. Přitom čelist do lebky dokonale zapadala.

Tedy vysněný chybějící článek!

Dawson a Woodward objev publikovali roku 1913, přičemž tvor rozmnožil řadu druhů pojmenovaných po "čestném sběrateli": dostal jméno Eoanthropus dawsoni, tedy něco jako Dawsonův člověk z úsvitu dějin.

obr: Napůl opice, napůl člověk - ve skutečnosti podvod

Ohlas ve vědeckém světě byl obrovský, a to hned z několika důvodů. Tehdejší antropologie byla ještě v počátcích a nikdo nemohl tušit, že skutečná kolébka lidstva je kdesi daleko v Africe. Přitom stále ještě často odstrkovaní zastánci Darwinovy teorie na objev chybějícího článku toužebně čekali. Eoanthropus navíc dokonale splňoval dobové představy o tom, jak se z opice stal člověk: primitivnímu lidoopovi se zvětšil mozek, dostal rozum, změnil životní styl - a potom získal další lidské znaky. Málokdo v té době tušil, že skutečnost byla přesně opačná.

Někteří historikové vědy tvrdí, že za úspěchem Piltdownského muže stály i rasové motivy. Objev posloužil k vytváření teorií, podle nichž bílý člověk vznikl z opice na území Velké Británie, zatímco ostatní rasy pocházejí z pitekantropů či neandrtálců. Dnes už je ale známo, že k rozrůznění na geografické rasy došlo v mnohem pozdější době až v rámci dnešního typu člověka Homo sapiens sapiens. Jinými slovy, že všichni lidé jsou společného původu.

"Nevěřím zázrakům"

Charles Dawson si slávy mnoho neužil - nečekaně zemřel už roku 1916 na otravu krve. Sir Woodward, ale objev nadšeně propagoval dál a postaral se i o vztyčení již zmíněného obelisku na místě nálezu. Pro nález se významně angažoval také jinak pozoruhodný filosof a náboženský myslitel Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955), který lokalitu rovněž zkoumal.

Vědců, kteří odmítali věřit v existenci Piltdownského člověka, bylo zpočátku málo a jejich hlasy ve všeobecném jásotu zanikly. Patřil mezi ně i světoznámý americký antropolog Aleš Hrdlička pocházející z Humpolce. Nejvíc se ale už od 20. let v případu angažoval německý profesor Franz Weidenreich (1873-1948), který kvůli židovskému původu před válkou emigroval do USA.

obr: Franz Weidenreich v pravost nálezu nevěřil 

 Roku 1943 ironicky napsal: "Když už spojili lidskou lebeční klenbu s opičí čelistí a jakýmsi anonymním špičákem, divím se, že k tomu rovnou nepřidělali i kosti ostatních zvířat, která byla v Piltdownu vykopána. Nevěřím zázrakům, ať už s nimi přicházejí zastánci darwinismu, nebo jeho odpůrci. Čím dříve bude chiméra jménem Eoanthropus vymazána ze seznamu předků člověka, tím více to poslouží vědě."

Jenže byla válka a lidé měli jiné starosti. Teprve roku 1950 podrobil anglický antropolog Kenneth Page Oakley lebku důkladné analýze. Rozbor obsahu fluoru dal šokující výsledky: lebka, čelist i zuby byly zcela rozdílného stáří. Odhalení, k němuž se Oakley odhodlal až roku 1953, nejdřív způsobilo bouři nevole, další analýzy prováděné jinými metodami ale jeho závěr potvrdily. Dnes už se ví, že lebka patřila modernímu člověku, který žil ve středověku, čelist orangutanovi a zuby šimpanzi. I znalci ale připouštějí, že podvrh byl mistrovským dílem.

Hledá se pachatel

Když v polovině 50. let vědecká komunita konečně uznala piltdownskou lebku jako podvrh, byla už většina protagonistů jejího příběhu po smrti. Podezření se soustředilo především na Dawsona - tím spíš, že ještě před smrtí stačil světu předhodit další takový nález. Roku 1915 ohlásil objevení lebky označované jako Piltdown II, ta se ale později ztratila. Precizní provedení podvrhu ale na autorství amatérského badatele bez odborného vzdělání příliš nenasvědčuje.

Stín podezření padl i na Sira Arthura C. Doyla, literárního otce Sherlocka Holmese. "Důkazy" byly ale hodně nepřímé: Doyle byl vzdáleným příbuzným Dawsona, sdílel i jeho zájem o paleontologii... a to je tak asi všechno.

Dalším podezřelým je Pierre Teilhard de Chardin, který osobně nalezl špičák do piltdownské lebky. I tady ale ledacos nehraje: představa, jak ctihodný jezuita přibrušuje šimpanzí zub, aby podpořil Darwinovu teorii, je poněkud absurdní.

obr: Martin Hinton (vlevo), jeden z podezřelých z autorství podvrhu. Zde je s Dawsonem v místě údajného nálezu 

Nové světlo do případu vnesly objevy v depozitářích Britského muzea, kde se našly další kosti upravené stejným způsobem, jako piltdownská lebka. Prokazatelně na nich pracoval kurátor muzea Martin A. C. Hinton. Jde ovšem jen o důkaz nepřímý, i když zdánlivě vše sedí: Hinton v letech nálezu působil také v paleontologické společnosti Sussexu, měl potřebné znalosti a byl považován za experta na problematiku vlivu prostředí na staré kosti. Jeho vtipy prý byly vyhlášené...

Dodnes se vedou spory o to, proč vlastně piltdownská lebka vznikla. Šlo o žert, který autorovi přerostl přes hlavu? O nešťastný způsob, jak podpořit darwinismus? Nebo jak ho naopak zdiskreditovat? Buď jak buď, odpůrci Darwina Piltdownského člověka dodnes používají jako "důkaz" nepravosti všech fosilií.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

You have no rights to post comments