Novákoviny

Druhá světová válka se chýlila ke konci  - a spolu s ní končila i jedna éra a začínala jiná. Zdálo se, že vítězství je na dosah, když Třetí říše vytasila své poslední trumfy: zbraně, jaké dosud svět neviděl, technologie, které předběhly svou dobu o desítky let. Některé do bojů ještě zasáhly, jiné to už nestačily - ale ze všech šla hrůza. Pár z nich přestalo být po válce tajemstvím a změnily náš svět: trysková letadla, balistické rakety... Jiné - a těch zřejmě bylo víc - ale zůstaly záhadou dodnes. Patří mezi ně i neidentifikované objekty nejčastěji nazývané foo-fighters, ohniví stíhači.

Vypráví Carson Yorke sloužící tehdy jako seržant v kanadských jednotkách: "V tom čase Němci přístav Antverpy bombardovali raketami V-2. Jednoho večera jsem vystoupil z auta a spatřil nad sebou světélkující kouli, která se pohybovala od linie fronty směrem k městu. Její průměr jsem odhadl na dvě až tři stopy (0,6 až 0,9 m) - zdálo se, že je zhotovená z matného skla a uvnitř září jakési světlo. Letělo to asi 40 stop vysoko (12 m) rychlostí okolo 30 mph (přibližně 54 km/h) a nevydávalo to žádný zvuk."

Antverpy tehdy měly pro Spojence mimořádný význam. Jejich armády se hrnuly na západ a potřebovaly k tomu obrovské množství lidí i materiálu dopravovaného z Velké Británie nebo přímo z USA. Zatím ale disponovali jen jedním přístavem hodným toho označení. Byly jím právě belgické Antverpy.

"Podotýkám, ale, že tu věc neunášel vítr," pokračuje ve svém líčení bývalý seržant. "Zjevně disponovala vlastním pohonem a ovládala ji inteligentní vůle. Hned, jak se mi ztratila z očí, objevila se další a mířila stejným směrem. Pak jich takto nade mnou přeletělo ještě pět. Zavolal jsem ostatní, chvíli jsme to pozorovali, ale na muže to neudělalo žádný velký dojem. Tou dobou Němci používali střely V-1 a V-2, tak jsme si prostě mysleli, že je to jejich další nová zbraň. Tento názor ještě podpořila skutečnost, že světla letěla ve stejném kursu, jako V-2, které tehdy dopadaly na Antverpy v krátkých intervalech."

Setkání s něčím nápadně podobným antverpským světlům popsali také američtí vojáci hlídkující na dálnici jižně od německého Darmstadtu 25. března 1945. Celkem 25 příslušníků US Army tu spatřilo skupinu 7 svítících objektů přilétajících od západu ve výšce přibližně 50 metrů nad jejich hlavami. Večer téhož dne se jev ještě jednou opakoval.

"Neletěly ve formaci - dodržovaly sice jednotný směr, vypadalo to ale, že každý z nich se pohybuje nezávisle na ostatních. Měly v průměru 3 nebo 4 stopy (90-120 centimetrů) a vydávaly tak silnou záři, že osvětlovaly stromy pod sebou. Pohybovaly se velmi pomalu, odhadli jsme jejich rychlost na 10 mil za hodinu (cca 18 km/h)," vypověděl později jeden ze svědků.

Skopčácké kebule

To jsou jen dvě z velkého množství pozorování, zaznamenaných během druhé světové války - tedy z období o několik let předcházejícího vypuknutí první "horečky létajících talířů". Nejvíc takových svědectví pochází od spojeneckých pilotů. Ti záhadným světélkujícím objektům dávali nejrůznější jména, nejvíc se ujal termín "foo fighters", což by se dalo s určitou rezervou přeložit jako ohniví stíhači.

Poněkud méně neutrální byl výraz Kraut Balls. Jde o pozoruhodnou německo-anglickou slátaninu, která sice doslova znamená zelné hlávky, v oněch časech by se to ale překládalo spíš jako skopčácké kebule. V představách Anglosasů se totiž Němci vyznačovali dietou skládající se převážně ze zelí (hojně zalévaného pivem). Ale ať už to se skutečným jídelníčkem vojáků Wehrmachtu souviselo jakkoliv volně, jisté je jedno: spojenečtí piloti o umělém původu podivných létajících objektů zřejmě vůbec nepochybovali.

V Evropě se válečná svědectví o neidentifikovaných létajících objektech začala objevovat až později. Jedno z nejstarších pochází z listopadu 1942, to však ještě nešlo o typické foo-fighters. Svědectví získal ufolog Leonard Stringfield od muže, který si nepřál být jmenován, proto vystupoval jen pod iniciálami C. J. J. Posádka bombardéru hledajícího v Biskajském zálivu německé ponorky tehdy spatřila "velký objekt bez křídel". Pozorovali ho přibližně čtvrt hodiny a dokonce pořídili několik snímků pomocí kamery pro ověřování zásahů. Záběry prý okamžitě po přistání zabavili zpravodajští důstojníci.

Patrně první "klasické foo" - tedy malé neohraničené světlo - zaznamenal ze svého huricanu britský pilot B. C. Lumdsen nad Francií v prosinci 1942. Stalo se to v oblasti ústí řeky Sommy ve výšce okolo 2100 metrů. "Najednou jsem viděl, že mám společnost: dvě oranžová světla, z nichž jedno zářilo silněji. Žádným manévrem se mi je nepodařilo setřást. Nejevily nepřátelství a nakonec zůstaly za mnou. Po přistání mi nikdo nevěřil, následující noci měl ale jiný letec z naší skvadrony ve stejné oblasti podobný zážitek s jedním zeleným světlem."

Foo-fighters se ale na obloze objevovaly především ke konci války, během velkých spojeneckých náletů na území Třetí říše v letech 1944 a 1945. Tedy v onom podivném mezičase, kdy jedna éra dějin končila, zatímco další ještě nezačala - a jen málokdo si uměl představit, jaká doopravdy bude. Což je z hlediska našeho pátrání po létajících talířích možná významnější, než se na první pohled zdá: právě v takových mezidobích se občas dějí věci, které by jindy byly nemožné...

Foo fighters většinou viděli piloti a další členové posádek bojových letadel, tedy mladí a zdraví lidé s vysokým vzděláním a schopností objektivně hodnotit situaci. Hlášení bývala důkladně prověřována zpravodajskými důstojníky, kteří z pochopitelných důvodů intenzívně pátrali po jakýchkoliv náznacích použití nových tajných zbraní nacistů. Ve válečné době pak z neméně pochopitelných důvodů dostávala podobná svědectví minimální publicitu. Tím vším se zprávy o foo-fighters značně liší od pozdější horečky létajících talířů - a jsou o to věrohodnější.

Dotěrná světla

Jedno z prvních svědectví o podivných létajících objektech na válečné obloze západní Evropy pochází od polské posádky britského bombardéru z března roku 1942. Stroj se v pětikilometrové výši nad holandským Zuiderzee vracel z náletu na Essen, když zadní střelec oznámil, že je pronásleduje zářící oranžová koule.

Pilot Roman Sobiňski se domníval, že jde o nějakou nepřátelskou zbraň a prudkým manévrováním se snažil nepříjemného společníka setřást. Světlo se však stále drželo za zádí bombardéru a přibližovalo se. Když bylo ve vzdálenosti 150 metrů zahájila zadní věž bombardéru palbu, která však zjevně neměla žádný účinek. Teprve po chvíli neustálého ostřelování zářící koule uhnula stranou a velkou rychlostí zmizela v dálce.

V noci z 2. na 3. listopadu téhož roku měl pozorovat několik malých červených koulí v blízkosti své stíhačky poručík Edward Schlueter z americké 415. noční stíhací letky. Ufologická literatura v této souvislosti ale tvrdí, že Schlueter letěl na hurricanu a záhadné objekty viděl nad řekou Rýn. Je to hned dvojnásobný nesmysl: američtí letci tento typ britské stíhačky nepoužívali a její dolet by k Rýnu a zpět na kterékoliv spojenecké letiště nestačil. Mnohá hlášení o foo-fighters je proto potřeba brát se značnou rezervou.

K pozoruhodnému setkání s celou formací foo-fighters došlo 14. října 1943, kdy 384. bombardovací peruť létajících pevností devastovala německý průmysl v okolí Schweinfurtu. Proti všem očekáváním se tu letci nesetkali s německými stíhači, ale se skupinou malých oranžových světel, která letěla proti nim. Navzdory zoufalému manévrování se několika strojům už uhnout nepodařilo - ale nestalo se vůbec nic. Světelné koule o průměru necelých deseti centimetrů sklouzly po trupech a křídlech, nebo prostě jen zhasly.

Zářících objektů v blízkosti letounů bylo vidět stále víc a zpravodajským důstojníkům se proto nedařilo všechny případy utajovat. Rozhodli se proto k opatrnému zveřejnění celé záležitosti. V prosinci 1944 vydala agentura Associated Press v Paříži tuto zprávu: "V důsledku stále nových vítězství spojeneckých armád na západní frontě byli Němci nuceni nasadit do války nové zařízení - tajemné stříbrné koule, které se vznášejí ve vzduchu. Naši piloti tyto objekty viděli při přeletech nad Říší. Vyskytují se jak ve skupinách, tak i jednotlivě a jejich účel není dosud zřejmý. Odborníci soudí, že mají souvislost s protiletadlovou obranou, nebo že jde o pokusy se zcela novou zbraní."

Přízraky nad bojišti

Jev postupně nabyl téměř masového charakteru. Zvlášť nad některými německými městy se foo-fighters objevovaly s takovou frekvencí, že to nemohla být náhoda. Šlo o lokality, které byly nejčastějšími cíli náletů, jako třeba Mnichov, nebo velké průmyslové aglomerace.

Proto údajně už roku 1943 vzniklo u štábu britské armády speciální oddělení pod velením generála Masseye, které se mělo vyhodnocováním podobných případů zabývat. Podobné útvary později vznikly i u ostatních spojeneckých armád.

- - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Létající talíř pro Hitlera, kterou vydalo nakladatelství XYZ/Albatros Media. Pokud ji nemůžete sehnat u knihkupců, je možné ji objednat zde 

- - - - - - - - - - - - - - -

Přesto zůstala podstata podivného jevu záhadou. Podle hlášení většiny svědků svými rozměry jen málokdy přesahovaly průměr basketbalového míče. Jejich záře měla nejčastěji oranžový, načervenalý či narůžovělý odstín. Foo-fighters manévrovaly, jako by byly řízené jakousi inteligencí, do boje se však nikdy nezapojily - ani na straně Spojenců, ani na straně Němců. Radary je většinou nezaznamenaly. V některých případech náhle zmizely, aby se vzápětí objevily o kus dál.

Například 22. listopadu 1944 nedaleko Štrasburgu zamířila skupina deseti malých rudých koulí proti jednomu z bombardérů 415. letecké eskadry. Pozemní radarová stanice však pilotovi ohlásila, že má na obrazovce pouze vlastní letadla. Záhadné objekty se zastavily před letounem, náhle vyrazily přímo proti němu - a zhasly. Vzápětí zadní střelec oznámil, že je vidí za zádí a opět v plném lesku. Existují i ojedinělá hlášení, podle nichž byly "foo" spatřeny přímo uvnitř letounu.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments