Novákoviny

Nacistické podzemní továrny na našem území ukrývají nejedno tajemství, které vzdoruje odhalení - a možná na něm ani není zájem. K nejvýznamějším (a nejtajemnějším) pat?í podzemní labyrint Richard v kopci Radobýl Litoměřic. Přestože oficiální historikové tvrdí, že o něm v?dí prakticky všechno, do větší části jeho prostor se nikomu nepodařilo proniknout. Atak kolem Richarda vznikla celá řada mýt? a legend. Nechybí ani domněnky, že se tu vyráběly raketové zbraně, připravovala německá atomová bomba nebo létající talíře.

České středohoří máme většinou spojené s pradávnými vulkány a sopečnými horninami, jsou však i výjimky. Kopec Bídnice u Radobýlu nedaleko Litoměřic netvoří čedič, vápenec - a to podnikatele pochopitelně zajímalo. Hornina se tu zřejmě začala pro pálení vápna ve větším měřítku těžit už v polovině 19. století. V Litoměřicích existovala dlouhá tradice budování vinných sklepů a dalších podzemních prostor, a tak se i při těžbě vápence postupovalo zavedeným způsobem. Nevznikly tedy otevřené jámové lomy, ale podzemní chodby.

Do kopce se tak postupně zavrtalo hned několik oddělených důlních děl: Richard I, Richard II a Richard III. První z nich byl největší a vlastnila jej litoměřická společnost A.G. Kalk und Zeigel-werke, Leitmeritz, další patřily firmám Kalkbruch Josef Hörig a Kalkbruch Lopata. Vápenec tu těžily až do poloviny druhé světové války - pak ale zdejší podzemí začalo plnit jiné úkoly.

 

Totální válka začíná v podzemí

Roku 1943 už začínalo být zřejmé, že vítězství Třetí říše ve válce je málo pravděpodobné. Přitom nacističtí pohlaváři svými metodami  vládnutí za sebou spálili všechny mosty vedoucí zpět k civilizovanému světu. Věděli, že před sebou mají jen dvě možnosti: vítězství nebo smrt. I proto ministr propagandy dr. Josef Goebbels 18. února 1943 pronesl v berlínském sportovním paláci známý projev ohlašující éru totální války. V situaci, kdy Spojenci měli vzdušnou převahu, ale šlo takovou válku vést pouze za předpokladu, že průmysl opustí zranitelné továrny na povrchu a se odstěhuje do podzemí. Tak se z dolů Richard stala podzemní továrna Richard.

Území dnešní České republiky a tehdejšího protektorát Böhmen und Mähren bylo pro úklid rozbombardovaných průmyslových podniků do podzemí obzvlášť vhodné. Spojenecké bombardovací svazy sem nelétaly, neprobíhal tu prakticky žádný ozbrojený odboj a k dispozici byla nepoškozená infrastruktura. Proto tu podzemních továren vzniklo mnoho - na prvním místě v již hotových důlních dílech například v Českém krasu (Alkazar, Amerika, Srbsko), v přirozených jeskyních Moravského krasu (Býčí skála, Výpustek), nebo v železničních tunelech. Sudety, kde ležely Litoměřice však kromě toho nabízely i další výhodu: výhradně německé a zcela loajální obyvatelstvo. I proto možná je Richard zdaleka největší ze všech nacistických podzemních objektů u nás. A zřejmě i nejvýznamnější. A to i navzdory skutečnosti, že do konce druhé světové války se jej nepodařilo dobudovat v celém plánovaném rozsahu.

Když počátkem roku 1944 převzalo podzemní lomy  ministerstvo zbrojního průmyslu vedené Albertem Speerem , zaměřily se další práce na propojení dosud izolovaných částí, rozšíření chodeb, jejich zajištění a zavedení inženýrských sítí.

 

obr: Podzemní sály v Richardu I, kde je dnes úložiště jaderného odpadu. Do tajemného Richardu III dosud nikdo nepronikl. Foto: Jan A. Novák

 

 Z Litoměřic sem byly položeny koleje železniční vlečky a vybudována silnice, až z Mostu sem vedl plynovod. Podzemní objekt měl vlastní systém zásobování vodou, který by stačil i pro menší město. Kromě rozlehlých výrobních hal ty byly také kanceláře, ubytovny, sklady a nechyběla ani telefonní a dálnopisná ústředna pro přímé spojení s Berlínem. Odhaduje se, že tunely dosáhly celkové délky okolo třiceti kilometrů.

Továrnu Richard zpočátku budovali především vězni z terezínské Malé pevnosti. Později tu vznikl samostatný koncentrační tábor SS-Kommando B5, Lobositz 2. Podzemní objekty se stavěly ve zběsilém tempu a za vydatné pozornosti nejvyšších úřadů Říše. A s nelidskou bezohledností typickou pro všechny tyto objekty ve Třetí říši. Údaje o tom, kolik lidí na stavbě denně pracovalo, se značně rozcházejí. Zatímco některé prameny uvádějí dva až tři tisíce lidí, jiné zdroje mluví o přibližně 4000 vězních a další více než tisícovce civilních zaměstnanců. Celkem mělo během války projít podzemím asi 14 tisíc lidí. Stejně tak se liší údaje o počtech mrtvých. Jisté je jen to, že nelidským podmínkám, krutému zacházení a epidemiím v Richardu padly za oběť tisíce životů.

V některých částech Richarda se už za války rozeběhla výroba pro fronty. Právě kolem její náplně panují nejasnost a nechybí ani úvahy o tajných zbraních neznámé konstrukce. K dalším tajemstvím Richarda patří spekulace o tom, že podzemí dodnes ukrývá tajné archivy, cennosti nebo prototypy pokročilé vojenské techniky. Někteří badatelé soudí, že se zde mohly připravovat i pověstné tajné zbraně, které měly zvrátit průběh války.

 

 Cesta do tmy

Vchod do podzemí Richardu leží až za důkladným drátěným plotem, protože dnes je v něm úložiště radioaktivního odpadu. V betonovém průčelí s nápisem "Richard" jsou těžká ocelová vrata ukrývající betonovou chodbu. Návštěva místa není nijak příjemný zážitek: lampy na stěnách spoře osvětlují podzemí prostoru a vyvolávají vzpomínky na ty, za nimiž se během druhé světové války tato vrata oddělující vlhké podzemí od slunce, uzavřela navždy.

Hlavní chodba se několikrát lomí, jsou zde četné křižovatky a odbočky. Páteřní chodby vytvářejí jakýsi vějíř rozbíhající se od hlavního vchodu, na ně navazují vedlejší tunely a velké prostory, které kdysi sloužily jako tovární haly. Dnes jsou některé z těchto sálů vyplněny barely s výmluvným znakem varujícím před radioaktivitou.

 

obr: Jeden ze vstupů do podzemí na počátku 90. let. Foto: Jan A. Novák

 

I toto členité podzemní město je však jen malá část celého komplexu. Dál na jih od páteřní chodby C je část zvaná Richard III, kam se od konce druhé světové války nikomu nepodařilo proniknout - nejen amatérským badatelům, ale ani televiznímu štábu, který měl k dispozici specialisty s moderními technickými prostředky. Dodnes se přesně neví, k čemu měl Richard III sloužit, o to barvitější zvěsti se však vyprávějí.

Podzemní labyrint známý jako Richard vznikl ve vrchu Bídnice už před druhou světovou válkou jako podzemní důl na vápenec. Po vyhlášení totální války a v podmínkách letecké převahy Spojenců se musel strategický průmysl Třetí říše přestěhovat do podzemí. Tak u Litoměřic vznikl gigantický podzemní komplex skládající se ze tří částí: Richard I, Richard II a Richard III.

 

Tanky a elektronky

Celý podzemní komplex Richard I až III měl být dokončen a uveden do provozu v srpnu 1945 - což by ale Třetí říši už moc nepomohlo. Němci proto jednotlivé části budovali postupně. Jako první byl dokončen Richard I, v němž se rozeběhla válečná výroba už na podzim 1944. Tehdy se sem přestěhovala firma Auto Union Chemnitz vyrábějící především součástky pro motory Maybach do tanků Panther a Tiger II a pro stíhače tanků Jagdpanther. Samotné motory se ale kompletovaly jinde.

O významu této produkce svědčí i to, že o přestěhování výroby součástek motorů do podzemí u Litoměřic rozhodl sám Adolf Hitler osobním nařízením z 5. května 1944. Pracovali tu totálně nasazení dělníci z celé Evropy a komando Elsalbe tvořené vězni litoměřického koncentračního tábora Flossenburg.

 

obr: Zjednodušené schéma podzemí v kopci Bídnice podle časopisu Československý kras. Archiv autora

 

Richard II byl přidělen známé elektronické firmě Osram, která tu měla vyrábět elektronky. Nelze ale vyloučit, že v podzemní továrně měly vznikat i složitější elektronická zařízení, snad obvody pro radary, zaměřovací přístroje a systémy dálkového ovládání. I to může být jádrem pověstí o výrobě tajných zbraní u Litoměřic. Jisté je, že Němci sem opravdu začali přivážet vězně, kteří se vyznali v radiotechnice. Vše sice nasvědčuje tomu, že Richard II se do konce války nepodařilo zprovoznit…

Ale opravdu nepodařilo?

 

Legendy o raketách a pokladech

Právě kolem Richarda II a ještě záhadnějšího Richarda III existuje nejvíc dohadů, navzájem si protiřečících svědectvích, sporů a tajemství. Někteří badatelé například tvrdí, že v podzemí kopce Bídnice měla vzniknout rafinerie na výrobu syntetického benzinu nebo speciálního paliva pro proudová letadla.

 Od těchto zbraní, jimiž Němci značně předběhli svou dobu, už není daleko k raketám, v nichž vynikli nejvíc. Existují svědectví popisující poválečné nálezy lisovaných bloků tuhého paliva pro startovací motory řízených střel.

 

obr: Tak nějak to mohlo za války vypadat i v Richardu. Snímek je z největší nacistické podzemní továrny Dora, kde se vyráběly rakety V-2. Foto: archiv

 

Jiní zase mluví o výrobě kapalných paliv pro slavnou raketu V2, od níž vede přímá linie k raketovému nosiči Saturn V z lunárního programu Apollo. A nechybí ani názor, že u Litoměřic se měly montovat nebo dokonce montovaly samotné V-2.

I seriózní historický materiál "Zbrojnice III. říše" uveřejněný ve specializovaném zbrojařském časopise ATM připouští: "V závodě Richard (firma Elsabe) byly vyráběny díly bezpilotních letounů V-1, taktických raket V-2 a komponenty pro německý jaderný program, případně další tajné zbraně. Technická dokumentace a vzory vyvíjené výzbroje se údajně nacházejí ve štolách na Hradištku (tj. u Štěchovic) dodnes."

Oficiální dokumenty tvrdí, že Richard III nebyl do konce války dokončen a měly zde být pouze kanceláře a sklady pro ostatní dva oddíly. To však odporuje mnoha skutečnostem - a tak ještě nehrává nejdivočejším domněnkám. Podle některých je Richard III dokonce jakousi "pobočkou" pověstného štěchovického pokladu: mají zde být dokumenty o činnosti SS nebo dokonce části jantarové komnaty Němci odvezené z Ruska.

 

Záhadná zbraň V-7

 V Richardu se docela určitě vyráběly díly k tankovým motorům a připravovala výroba na svou dobu vyspělé elektroniky neznámého určení. Nechybí ale ani domněnky o výrobě raket či o jaderném programu.

Hypotézy o jakési výrobě spojené s reaktivními střelami V1 a V2 v Richardu nejsou tak nelogické. Jejich reálnost jako by potvrzovala i blesková návštěva generála SS Hanse Kammlera v podzemní továrně na podzim roku 1944.

 

obr: Raketa V-2 v podzemní továrně před dokončením. Foto: archiv

 

Kammler měl totiž na starosti právě válečné nasazení raket V-2. Tento názor podporuje i svědectví některých bývalých vězňů popisujících sklady trysek k raketovým motorům.

Jistý atomový vědec zase soudil, že se tu Němci chystali vyrábět těžkou vodu pro jaderné zbraně. Dospěl k tomuto závěru na základě výpovědi jednoho z přeživších vězňů, který líčil podivné vany uspořádané v podzemních halách Richardu III do jakýchsi vějířů.

Nechybí ale ani fantastičtější domněnky. Podle jedné z nich tu měly být koncem války ukryty archivy SS a snad i plány tajných zbraní, podle jiné zde leží zlato vysoce postaveného esesáka Ernsta Kaltenbrunera, odsouzeného později v norimberském procesu k trestu smrti.

Třešničkou na dortu všech sporných hypotéz však jsou úvahy o tom, že v Richardu se stavěla také mýtická zbraň V-7, diskovitý letoun neuvěřitelných vlastností, který jedni považují za největší tajemství Třetí říše a druzí za největší výmysl lovců záhad. Na tomto stroji prý pracovalo několik leteckých továren v Praze a jejím okolí a údajně byl nejméně jednou úspěšně vyzkoušen. Drobná potíž je jen v tom, že pro to neexistují hmatatelné důkazy, takže oficiální historikové existenci této zbraně popírají. A to i navzdory skutečnosti, že jeden z německých konstruktérů se po válce prokazatelně podílel na vývoji diskovitého letadla v Kanadě.

Myšlenku výroby V-7 v u Litoměřic propagoval především slovenský záhadolog a autor spekulativní literatury Miloš Jesenský. Jím uvedené indicie by se však mohly vztahovat k jakékoliv tajné výrobě - o diskoplánech se v těchto materiálech výslovně nemluví. Jediný argument tu je, že Richard se nachází blízko Prahy, takže přemístit sem výroby z pražských leteckých podniků by nebyl problém.

Představa, že pod povrchem Bídnice se nacházejí díly, nebo dokonce prototypy tohoto stroje, k lokalitě u Litoměřic stále přitahuje pozornost. Problém ale je, že žádnou ze sporných hypotéz už nepůjde vyvrátit ani dokázat. Navzdory mnoha pokusům se do tajemných prostor Richardu dodnes nikomu nepodařilo proniknout. Přitom snaha rozhodně nechyběla.

 

Zametání stop

Pro mnoho vězňů se těžká ocelová vrata u vstupu do hlavní chodby zavřela jednou pro vždy - pouze v části Richard I během druhé světové války údajně zahnulo asi 6 tisíc lidí z celé Evropy. Poslední pracovní směnu měli vězni ještě 5. května 1945; tak moc se naděje pohlavárů Třetí říše upínaly k zdejšímu podzemí. Zajímavé je, že podle některých údajů byli zdejší vězni na konci války oficiálně propuštěni na svobodu německým velením - patrně jako jediní v celé Říši.

Po válce obsadila Richard Rudá armáda a podle očitých svědků odtud prakticky všechno zařízení okamžitě odvezla. Svědci mluví o celých kolonách nákladních aut, které z podzemí stěhovaly německé zařízení kamsi na východ.

 

obr: Raketka V-2 se připravuje ke startu. O tom, jestli se vyráběla i u Litoměřic, neexistují konkrétní důkazy, není ale vyloučené, že v některých částech podzemního komplexu se produkce některých komponentů nebo celých raket připravovala. Foto: archiv

 

Když se do podzemí dostali zástupci československých úřadů, našli tu už jen holé stěny - a především rozsáhlé odborně provedené závaly, které zcela znemožňovaly přístup do prostor Richardu III. Nepodařilo se ani zjistit, zda takto svá tajemství pohřbili sami Němci, nebo zda zametla stopy až Rudá armáda.

Jisté je jen to, že destrukce byly provedené opravdu důkladně, takže žádné pokusy o průnik do zavalených částí podzemní továrny z povrchu neuspěly. Odhalit tajemství Richardu se nepovedlo ani České televizi, které tu v letech 1984 až 1990 nasadila nejen senzibila, ale i nejmodernější techniku, včetně výkonné vrtné soupravy. Štábu se ve spojení s odborníky sice podařilo vyhloubit svislou šachtu do nadějných míst v podzemí, další cesta pracovníků televize však i v tomto případě skončila na odborně provedených závalech.

Ti, kdo koncem války zametali stopy, jsou dnes už spolehlivě mrtví. Dnes navíc ještě v podzemí hlodá i zub času a tak se pravdu o podzemí Richardu asi nejspíš nikdy nedovíme.

 

Jan A. Novák

Psáno pro časopis Naše rodina

You have no rights to post comments