Novákoviny

Představa jaderné zbraně v rukou nacistů jistě není moc příjemná, ale názory na to, zda je reálná, se u různých historiků diametrálně rozcházejí. Zatímco jedni tvrdí, že k tomu bylo velmi daleko, jiní hledají důkazy, že od úspěchu německé badatele možná dělily jen týdny nebo dny. Záhadou ale je i podivný postoj Adolfa Hitlera k bombě, která by mu mohla vyhrát ztracenou válku.

 

"Také my jsme bombu připravovali, ale ještě nám chyběla celá léta k dosažení cíle," řekl během norimberského procesu ministr zbrojního průmyslu Třetí říše Albert Speer. S tím souhlasí i většina oficiálních badatelů, kteří za vrchol německého jaderného programu považují primitivní a nefunkční reaktor, který americké jednotky objevily v jihoněmeckém Haigerlochu a za pravdivé výroky zajatých německých vědců získané tajnými odposlechy jejich rozhovorů.

"Jsem rád, že jsme tu bombu neměli my," měl po oznámení hirošimské exploze říci fyzik Karl Wirtz, který se významně podílel na konstrukci reaktoru v alpském Haigerjochu.

Jenže to byla jen jedna část německého "atomového klubu" - ta oficiální. Dokonce i když připustíme, že vysoce inteligentní lidé, kteří měli mnohaletou zkušenost se životem v totalitním státě, nepočítají s britskými tajnými odposlechy, pak tyto názory stejně nejsou reprezentativní. O jadernou bombu totiž v Německu usilovali i jiní. Kolem jejich aktivit je dodnes mnoho nejasného a ledacos stále ještě přísně tajného. 

 

Führerův strach

Před počátkem druhé světové války se mohlo zdát, že pokud atomovou superzbraň vůbec jde vyrobit, pak se tak stane v Německu, protože jeho jaderní vědci představovali světovou špičku. Právě tady se poprvé otevřela teoretická možnost pumu vytvořit, když Otto Hahn a Fritz Strassmann za přispění Lise Meittnerové dokázali, že atomy uranu lze rozštěpit jejich bombardováním neutrony.

Nástup nacistů k moci z Německa (a později i z celé Evropy) vyhnal řadu vynikajících vědců, většinou židovského původu, z nichž někteří se pak významně podíleli na americkém jaderném projektu.

 

obr: Adolf Hitler atomovou zbraň nechtěl

 

I tak jich tady ale zůstalo dost, aby v práci zdárně pokračovali: nositelé Nobelovy ceny Werner Heisenberg, již zmíněný Otto Hahn, Max von Laue, Philipp Lenard... A mnozí další, kteří sice Nobelovu cenu nedostali, nebyli ale o nic méně zdatní.

Heisenberg také po celou válku vývoj této zbraně skutečně vedl. Později naznačoval, že jeho skupina vlastně bombu vyrobit ani nechtěla, jen vodila nacisty za nos. Dochované dokumenty to ale přesvědčivě vyvracejí.

Skutečných příčin, proč k jaderné zbrani nedospěli, je patrně víc, od Heisenbergovy organizační neschopnosti až po ekonomické problémy Třetí říše. Rozhodující ale zřejmě byl Hitlerův nezájem - protože co Vůdce chtěl, to obvykle také dostal.

Hitlerův vztah k bombě, která by mu mohla vyhrát válku, je dodnes nejasný. Jedni tvrdí, že neměl rád jadernou fyziku, protože ji považoval za židovskou vědu - jenže to vyvracejí už zmíněná jména nositelů Nobelových cen. Podle některých výpovědí se bomby bál ze stejných důvodů, proč nechtěl chemické a bakteriologické zbraně: nevěřil, že by protivník nedokázal odpovědět stejně. "Jako odpověď na první bombu by přišla druhá a lidstvo by bylo nuceno se vydat na cestu k vyhubení," řekl prý roku 1944 Otto Skorzenymu, vysokému veliteli Waffen SS.

 

Exploze reaktoru

S jiným zdůvodněním přišel Albert Speer, ministr zbrojního průmyslu Třetí říše. Podle něj chtěl Hitler v zimě 1941-42 vědět, jestli je možné bombu připravit během tři čtvrtě roku. Když obdržel zápornou odpověď, ztratil zájem. Přesto povolil pokračování jaderného výzkumu - ale jen pro potřeby vývoje nových druhů pohonu a jako zdroje energie.

Hitlerův nezájem umožnil Heisenbergově skupině pracovat dál v poklidném mírovém tempu, přesto ale nějaké výsledky měla.

 

obr: Američtí experti prohlížejí německý reaktor v Haigerlochu

 

Sestrojila jakýsi předobraz jaderného reaktoru - kouli vyplněnou uranem, parafinem a těžkou vodou, v níž skutečně docházelo k omezenému jadernému štěpení. V červnu 1942 však zařízení v Lipsku explodovalo. Příčiny exploze dodnes nejsou přesvědčivě objasněné.

Vývoj pak tímto směrem pokračoval ještě pomaleji. V jeho rámci snad v Berlíně vznikl reaktor, kde už měla probíhat řízená řetězová reakce. O tomto zařízení se však po válce kupodivu hodně dlouho mlčelo i ze strany Spojenců. Jediné, co se veřejnosti prezentovalo hned po skončení války, byl podivný "reaktor" s kostkami uranu zavěšenými na řetězech, který Američané objevili v Alpách...

Někteří autoři soudí, že na konci vývoje lipského zařízení měla být takzvaná špinavá jaderná bomba: poměrně slabá exploze by zamořila velké území smrtící radioaktivitou. V dokumentech Heisenbergovy skupiny se zachoval nákres takového zařízení, jehož hmotnost a rozměry přesně odpovídaly parametrům rakety V-2.

 

Bomba od nejvyššího poštmistra

V Německu ale nebyl jen Heisenberg. Mnohem větší nadšení pro atomovou bombu projevil fyzik, vynálezce a politik Wilhelm Ohnesorge, který se ve Třetí říši stal ministrem pošt. Když Hitlerovi líčil skvělé možnosti nové zbraně, ten mu odpověděl: "To by mi tak ještě scházelo - aby atomovou bombu vynalezl můj ministr pošt!"

Ohnesorge se ale vůdcovým posměchem nenechal odradit. Angažoval schopného fyzika a technika barona Manfreda von Ardenne, vynálezce elektronového mikroskopu. Ten dal dohromady výzkumný tým, jehož největší hvězdou se poněkud paradoxně stal rakouský fyzik Fritz Houtermans, po matce židovského původu, který ze svého komunistického přesvědčení vystřízlivěl ve Stalinových věznicích. Skupina stavěla výkonný urychlovač částic a pravděpodobně pokračovala ve vývoji lipského reaktoru. Čeho všeho dosáhli, není moc jasné, protože Rusové po vítězné válce von Ardenneho i s celým jeho institutem přestěhovali na Krym.

Jiné skupiny usilovaly o bombu v rámci armády nebo SS. O nich se toho ví nejméně, což vzhledem k povaze těchto organizací by nemělo překvapovat. Někteří autoři ale věří, že právě jaderný výzkum SS má na svědomí podivné události, k nimž prý došlo na samém konci války.

 

Mrak ve tvaru houby

"Jasně viditelná tlaková vlna měla průměr asi jeden kilometr, pak se zhmotnila jako mrak, jehož barva se stále měnila. Po krátké době, kdy byl mrak temný, se v něm udělaly tečky s mnoha světlými místy... Nad místem exploze stál mrak ve tvaru houby. Došlo k silným elektrickým poruchám..."

To je část protokolu z výslechu německého válečného zajatce jménem Zinsser, který pořídila americká zpravodajská služba krátce po skončení války. Výpověď se týká události, k níž mělo dojít počátkem října 1944 jižně od Lübecku.

Zdaleka to ale není jediné svědectví týkající se něčeho, co silně připomíná pokusné jaderné výbuchy. Podobné zprávy pocházejí ze stejného období také z ostrova Rujana a z Duryňského Ohrdurfu v údolí Jonastalu.

 

obr: Objevily se jaderné hřiby za války i nad Německem?

"Stála jsem "3. března 1945 po deváté hodině večer u okna věže hradu," vypověděla později Cläre Wernerová, tehdejší kastelánka. "Náhle se nebe jasně rozzářilo pestrým světlem. Potom k nebi začal stoupat úzký sloup dýmu. Ve výšce se náhle začal rozšiřovat, připomínal mi košatý strom. Při pohledu na okolní stromy jsem zaregistrovala silný náraz větru. Druhý den jsem se cítila nesvá a mnoho lidí, jak jsem později zjistila, na tom bylo stejně."

Podle dalších jiných zdrojů byly tyto exploze dvě. Mělo při nich být zabito okolo 500 stovek vězňů koncentračního tábora.

Roku 2005 německý historik Rainer Karlsch shromáždil celou řadu takových svědectví a dokumentů v knize Hitlerova bomba. Neváhal dokonce měřit radioaktivitu na místě údajné pokusné střelnice a našel zvýšené množství štěpných produktů uranu. Ve své knize tvrdí, že tento výzkum vedl fyzik Kurt Diebner. Shodou okolností jeden z těch, kteří se těsně po válce v britském zajetí pohoršovali nad americkým jaderným bombardováním Hirošimy a Nagasaki.

Ne všichni s Karlschem souhlasí. Jiní historici stále lpějí na "oficiálních" letopisech německého jaderného výzkumu, které jsou ovšem do značné míry falsifikátem spojeneckých tajných služeb. Karlschovi kritikové se také ptají, proč Hitler již hotovou bombu nepoužil, když už mu šlo o krk, zatímco jiní tvrdí, že radioaktivita na pokusné střelnici pochází z Černobylu.

"Karisch přinesl indicie, nikoliv důkazy," hodnotil knihu fyzik Gerd Fussmann.

Stále víc odborníků ale připouští, že Hitlerovo Německo mělo k bombě mnohem blíž, než se dosud soudilo.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

 

You have no rights to post comments