Novákoviny

Za časů Třetí říše šel mezi lidmi takový vtip: "Jak se pozná čistokrevný Árijec? Je blonďák jako Hitler, modrooký a vysoký jako Goebbels a štíhlý jako Göring." Sám Göring ostatně řekl, že "o tom, kdo tu je Žid, rozhoduji já!" - a to už vtip není. Právě okolnosti vzniku tohoto výroku ukazují, že praktické uplatnění rasových hledisek naráželo i v nejrasističtějším státě moderní doby na značné problémy a tragikomickým způsobem demonstruje myšlenkovou bídu všech rasových "teorií".

Polní maršál Erhard Milch byl po Hermannu Göringovi nejvýše postavený činitel letectva Třetí říše a jako takový měl obrovskou moc i neméně obrovskou zodpovědnost - bez nadsázky lze říci, že průběh a výsledek vzdušné války spočívaly v jeho rukách.

Což by nebylo nic tak divného, protože za poživačného a nepříliš kompetentního Göringa to koneckonců někdo dělat musel. Přinejmenším neobvyklé v dobových souvislostech na tom ale je něco jiného: ve smyslu Norimberských rasových zákonů byl Milch v nejlepším případě poloviční Žid, s velkou pravděpodobností Žid čistokrevný.

obr: Hermann Göring se svým nejbližším spolupracovníkem z Luftwaffe Erhardem Milchem (zcela vpravo)

A co je ještě neobvyklejší, všichni pohlaváři Říše (zuřivého antisemitu Hitlera nevyjímaje) to nepochybně věděli. V časech, kdy do vyhlazovacích táborů proudily ze všech koutů Evropy vlaky přivážející miliony obětí pro nenasytné jícny plynových komor, sedával Erhard Milch u konferenčních stolů s těmi, kdo tento megapogrom iniciovali a řídili, aniž by to zúčastněným stranám nějak zvlášť vadilo.

Milchův příběh je jedna z nejpodivnějších epizod nacistického režimu a přesto (nebo možná právě proto) se většinou přechází decentním mlčením. Pokud vůbec může něco být ještě zvláštnějšího, tak snad jen to, že Milch sice zřejmě byl nejvýše postavený neárijec v mocenském aparátu Třetí říše (alespoň, když pomineme hůř doložené pochybnosti o árijském původu Hitlera a Heydricha), ale zdaleka ne jediný.

Zákon silnějšího

Nacionální socialismus a komunistický marxismus-leninismus mají mnoho společného, v jednom se ale diametrálně odlišují. Zatímco klasikové třídního boje vynaložili velké intelektuální úsilí, aby svoji ideologii propracovali do jakéhosi teoretického myšlenkového systému, nacisté se s něčím takovým nijak zvlášť nezatěžovali. Jisté snahy tu sice byly, zejména za strany Alfreda Rosenberga, kterého ale většinou špičky nacistického režimu nebraly příliš vážně.

obr: Program vypjatého antisemitismu vyhlásil Hitler už ve své knize Mein Kampf. Později prohlásil, že v ní byl zbytečně otevřený - kdyby věděl, že se dostane k moci, nikdy by ji tímto stylem nenapsal. Bohužel jen nemnozí ji opravdu četli a ještě méně lidí ji bralo vážně. 

Jedinou skutečně autoritativní doktrínou Třetí říše byl Hitlerův Mein Kampf, který obsahoval vlastně jen dvě zásadní myšlenky: genetickou nadřazenost árijské rasy (a s ní související antisemitismus) a společenský darwinismus - tedy tvrzení, že tisíce let civilizačního vývoje bylo chybou, protože i mezi lidmi, národy a státy vítězí ten silnější. Proto i uvnitř společnosti má platit vůdcovský princip (Führerprinzip), kdy absolutní autoritou je Vůdce (Führer), který ji pak hierarchicky deleguje na nižší vůdce. Ti mají vždy odpovědnost jen směrem nahoru, nikdy směrem dolů.

Sociální darvinismus a vůdcovský princip také byly důvody, proč Hitler netoužil po nějakém propracovaném kodexu nacistické ideologie a dokonce ani po vytvoření uceleného právního systému Třetí říše. V podání Mein Kampfu je právem to, co zrovna slouží k dosažení momentálně žádoucího výsledku a proto si to přeje Vůdce. Pro dosažení jiného výsledku v jiném čase může být za právo prohlášen třeba pravý opak.

I proto se nacisté necítili být vázáni ani mezinárodními dohodami, jak to názorně dokazuje třeba krátký život pomnichovské tzv. druhé československé republiky. Další a silnější důvod nechuti k vytváření ideologických i právních konstrukcí pak spočíval v tom, že právo byl Vůdce sám - nač tedy ještě nějaké právo jiné, které by ho omezovalo. V postatě jediné správné označení režimu, který v Německu za časů Třetí říše vládl, tedy je "hitlerismus".

Ne náhodou významnou výjimku z těchto pravidel-nepravidel představovaly právě Norimberské rasové zákony. Rasistický systém po převzetí moci už nepotřeboval pouliční antisemitské výtržnosti, současně ale chtěl dát legislativní oporu antisemitismu praktikovanému státem. Pořádkumilovné Němce excesy divokých pogromů děsily, zatímco začlenění jejich segregace (vyhlazovací program tehdy spočíval ještě v daleké budoucnosti) do práva vypadal jaksi stravitelněji.

Setba rudých komisařů

Antisemitismus skrytě dřímá v každé společnosti, v meziválečném Německu ale představoval obzvlášť třaskavou směs. Německo před první světovou válkou bylo zemí, kde Židé splynuli s ostatním obyvatelstvem snad nejvíc v Evropě: většinou se považovali za německé vlastence, mnozí opustili starou víru a stali se křesťany, nebo ateisty. Často vynikli ve svobodných povoláních, řada z nich se propracovala mezi společenské elity, a tak byli stále na očích. Společně s Němci bojovali a umírali v zákopech, řada z nich získala vyznamenání nebo vysoké důstojnické hodnosti.

Jenže válečná prohra zamíchala kartami. Někteří němečtí politici, kteří se pro pokořenou zemi pokoušeli vyjednat důstojný mír, byli židovského původu - a katastrofální výsledek versailleských jednání byl nespravedlivě a účelově hozen na jejich hlavy.

obr: Antisemitská propagande Třetí říše úspěšně zneužívala vysoký podíl rudých komisařů židovského původu mezi vůdci komunistických "sovětských republik" nastolujících v poválečném Německu rudý teror

Pak přišla revoluce, rudý teror a komisaři, kteří byli rovněž židovského původu; nejen v Rusku, ale i v Maďarsku, Německu i jinde. Jejich vláda byla krátká, krutosti, které napáchali, ale vrhaly dlouhý stín.

Když pak ještě ke všemu přišla hospodářská krize, měl Hitler o publikum postaráno: svalit všechno špatné na Židy je recept, který ve zlých dobách funguje se stoprocentní zárukou.

Nacisté se k moci dostali roku 1933, norimberské zákony vyhlásili o dva roky později. Židé jimi byli zbaveni německého občanství (a později postupně i všech občanských práv). V prováděcích předpisech bylo také stanoveno, kdo je Žid nebo židovský míšenec. V souladu s Hitlerovým učením o rase a krvi to nemělo nic společného s náboženstvím; k tomu být Židem úplně stačili dva židovští prarodiče, nebo dokonce i jen manžel nebo manželka plně židovského původu.

V takovém prostředí neměl člověk jako Erhard Milch zdánlivě žádnou šanci. Přesto dokázal nemožné: řídil významnou část válečného úsilí Říše, s jejím úzkým vedením jednal jako jeden z nich - a společně s nimi byl nakonec i odsouzen jako válečný zločinec.

(pokračování)

Jan A. Novák

Psáno pro časopis Naše rodina

obr: Norimberské rasové zákony v praxi - grafické znázornění různých stupňů rasové příslušnosti, které určovaly osudy každého člověka na území Říše

You have no rights to post comments