Novákoviny

Polní maršál Erhard Milch představoval jednu z kuriozit Hitlerovy Třetí říše: vlivný muž na vysokém postu německého letectva, jehož jediným nadřízeným byl Hermann Göring, měl židovské předky. Přesto výrazně zasáhl do vyzbrojování Luftwaffe i do průběhu vzdušné války v Evrop?.

Erhard Milch už před začátkem války zastával funkce státního sekretáře na ministerstvu letectví a generálního inspektora Luftwaffe. Při budování vzdušných sil tak mimo jiné rozhodoval o přidělování zakázek leteckým výrobcům a o osudu projektů nových letadel.

Protože se tehdejší Německo nebálo zkoušet revoluční letecké technologie a bylo na špici jejich vývoje, Milch se často stával aktérem historických okamžiků při dobývání vzdušného prostoru - které tehdy už předznamenávaly vstup lidstva do vesmíru.

obr: Raketové letadlo He 176. Úspěšné testy Milcha přesvědčily, že reaktivní pohon má budoucnost.·

S hodnocením německého vývoje raketového pohonu během druhé světové války mají historikové dodnes problémy. Není pochyb o tom, že raketa V-2 zkonstruovaná Wehrnerem von Braunem (s nímž Milch rovněž spolupracoval) byla prvním strojem, který dosáhl hranic vesmíru a od něhož vedla přímá cesta ke všem dalším kosmickým raketám. Je současně ale také pravda, že jejím prvním posláním bylo zabíjet v Londýně a dalších městech.

Sami němečtí raketoví a letečtí odborníci se s tím vyrovnávali různě. Průkopník raketového pohonu Fritz von Opel k tomu řekl: "I s malým nožem je možné vyřezat Madonu nebo spáchat vraždu". A jeho kolega Eugen Sänger dodal: "Nemá být zatajeno nebezpečí... ale když raketové letadlo nabídne národu prostředek umožňující chránit jeho zemi, bude uvítáno. Ale i když ve svém strašlivém použití zakotví přesvědčení, že válka novými prostředky zná pouze poražené, rovněž to poslouží svému účelu."

Proti sebevražedným misím

Erhard Milch zanechal svůj podpis i na projektu známém jako V-1 - bezpilotní střely poháněné reaktivním pulsačním motorem, která byla jakýmsi primitivním předchůdcem dnešních křižujících střel. Program, jehož původní jméno znělo FZG (Flagzielgerät) 76, měl umožnit bombardování Británie i v situaci, kdy už Spojenci dokonale kontrolovali vzdušný prostor. Střela dosahovala rychlosti okolo 600 km/h a byla malá, takže pro protileteckou obranu představovala nesnadný cíl. Díky nízké výrobní ceně slibovala masové nasazení, které by ostrovnímu království, kde zrovna vrcholily přípravy k invazi do Evropy, přinejmenším značně zkomplikovalo život.

obr:  Reaktivní bezpilotní střela V-1 byla Milchovým favorizovaným projektem

Erhard Milch projekt V-1 upřednostňoval proti von Braunově raketě V-2, která byla sice tehdejšími prostředky nezasažitelná, ale současně velmi drahá. Navíc měl i vlastní představu o nasazení V-1: budou vybudovány obrovské podzemní bunkry s odpalovacími rampami, které se předem zásobí vším potřebným. Teprve pak se z nich na Británii vyřítí záplava střel. Obrovské množství pum v krátkém čase a moment překvapení měly nepřítele alespoň na čas ochromit.

Nakonec ale všechno dopadlo jinak. Spojenci ovládající vzdušný prostor rozestavěné bunkry objevili a začali účinně ničit. Němci proto změnili taktiku a začali pro V-1 stavět velké množství malých nekrytých ramp. Ty sice nakonec umožnily bombardování spustit - ale ne v takové síle, aby způsobilo větší problémy.

Milchův důraz na velké odpalovací bunkry pak byl vydáván za jedno z jeho chybných rozhodnutí. Ve skutečnosti ale právě jen překvapující a masové nasazení V-1 by mělo smysl. Rozptýlené bombardování, které navíc začalo s velkým zpožděním a až několik dní po zahájení spojenecké invaze do Evropy, už bylo jen propagandistickým gestem.

Milch také všemožně odporoval nacistickým fanatikům, kteří se snažili prosadit výrobu pilotované verze V-1 určené k sebevražedným misím.

Od Stalingradu k Norimberku

Historikové Milchovi rovněž kladou za vinu, že neustálými změnami zadání znemožnil včasné rozjetí výroby dálkových bombardérů, zejména pro napadení USA. Ve skutečnosti ovšem Říše ze strategického hlediska takový stroj k ničemu nepotřebovala - když pomineme, že pár explozí na Manhattanu by se dobře vyjímalo ve zprávách Goebbelsova ministerstva propagandy.

obr:  Erhard Milch před norimberským tribunálem

Klasickým příkladem Milchova "neblahého vlivu" na projekty nových letadel je noční stíhačka He 219 Uhu (Výr). Mělo to být vynikající letadlo, polní maršál ale "zlovolně" preferoval konkurenční projekt - úpravy již existujícího stroje Junkers Ju 188. Podrobnější pohled ale ukáže něco jiného. "Výr" sice byl opravdu v mnoha ohledech revoluční - jenže také složitý, drahý a poruchový. V roce 1944 by už těžce bombardovaný průmysl strádající nedostatkem surovin jeho sériovou výrobu v potřebném množství nejspíš nezvládal.

Erhard Milch byl zkrátka realista - a možná i proto si v exaltované atmosféře obklopující nacistické prominenty vydobyl jistý respekt.

Milchova hvězda začala hasnout po Stalingradu. Hitlerovo rozhodnutí nestáhnout obklíčený Wehrmacht ze stalingradského kotle do značné míry vyprovokoval chvástavý Göring, který prohlásil, že zajistí zásobování vzdušným mostem. Bylo to očividně nemožné - a Milch začal proti svému šéfovi intrikovat ve snaze dosadit do vedení Luftwaffe někoho schopnějšího. Hitler odmítl a Göring Milcha sesadil. Ten pak do konce války pracoval na Speerově ministerstvu zbrojního průmyslu. Vysoká vojenská hodost mu ale zůstala.

Erharda Milcha zajali na konci války západní Spojenci a poslali před norimberský tribunál. Za využívání otrocké práce v letecké výrobě byl roku 1951 odsouzen na 15 let. Z vězení však vyšel už roku 1954. Zemřel v Düsseldorfu o 18 let později.

KONEC

Jan A. Novák

Psáno pro časopis Naše rodina

You have no rights to post comments