Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

800 let Zlaté buly sicilské

bula1

Je to jeden z nejvýznamnějších dokumentů týkajících se našeho státu: Zlatá bula sicilská českým panovníkům přiznala královský titul dědičně. Od jejího vydání nás dělí přesně 800 let - přesto toto kulaté výročí české státnosti zůstává poněkud stranou zájmu, zatímco jiná, méně významná, se slaví více než horlivě. Můžeme se jen dohadovat, zda je to úmysl či něco jiného. Tento list podepsaný římským císařem ale naštěstí ukrývá i zajímavějsí a méně trapné záhady.

 

"Přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že král Otakar od začátku mezi jinými knížaty , zvláště před ostatními zvolil nás císařem... i my jej králem ustanovujeme a království české jemu i jeho nástupcům navěky propůjčujeme," říká římský císař Fridrich II. Štaufský (1194-1250) v textu listiny známé jako Zlatá bula sicilská.

O Přemyslu Otakarovi I. jsme se všichni učili, mnohem méně je ale u nás známý Fridrich II. Přitom jde o jednu z nejpozoruhodnějších osobností na středověkém římském trůně, a Otakar jeho podporou vsadil na hodně zvláštního koně. Mimo jiné i proto, že Fridrich byl později církví označován za Antikrista a několikrát dokonce exkomunikován, což znamenalo hrozbu exkomunikace pro každého, kdo jej podporoval.

 

 

Ve sféře zájmu římské říše

Svatá říše římská byla po celý středověk rozhodující silou, která určovala nejen politické poměry, ale i náboženské a kulturní prostředí ve střední Evropě. Svérázný nadnárodní celek byl sice skoro nepřetržitě zmítán vnitřními spory a válkami ambiciózních světských i církevních činitelů, přesto současně dokázal svým způsobem navázat na antický Řím a sehrát tu nezastupitelnou jednotící roli.

bula2

Pozoruhodné je, že se tak nedělo jen ozbrojenou mocí. Říšské uznání panovníků cestou korunovace na krále nebylo předpokladem vlády - ale představovalo takové výhody a dodávalo takovou autoritu, že ti prozíravější to aktivně usilovali. Jedním z magnetů pro ně byla římská církev, která nabízela ideologii posvěcující jejich vládu - už nejen nad těly, ale také nad myslí poddaných. A současně i vzdělanost, propracovanou mocenskou strukturu a imponující civilizační vymoženosti.

 

obr: Zlatá bula sicilská

 

Už roku 1000 získal královskou korunu dědičně maďarský vládce Štěpán 1 (969-1038) se souhlasem římského císaře Otty III. a s posvěcením papeže. Na panovníka narozeného jako pohan v národě, který teprve nedávno dokočoval do střední Evropy, šlo o pozoruhodný úspěch. Královskou korunu obdržel i polský panovník Boleslav Chrabrý (966-1025). Češi byli dlouho bez šance - hlavně díky neustálým sporům uvnitř vládnoucího rodu. Často se řešily metodami drsnými i na onu dobu, přičemž oslepování a vyklešťování patřily k těm mírnějším.

Prvním českým knížetem, který s posvěcením říše získal královskou korunu, se stal Vratislav II (1033-1092) až roku 1085. Jeho titul ale ještě nebyl dědičný. Roku 1158 se podařilo získat symbol královské moci jeho vnukovi Vladislavu II., dokonce dědičně. Následníci se ale po jeho smrti zase pustili do obvyklých sporů a o titul přišli.

Až na potřetí se to definitivně povedlo: naše země dostala krále natrvalo 26. září 1212 prostřednictvím Zlaté buly sicilské. Stal se jím syn Vladislava II. z jeho druhého manželství Přemysl Otakar I.

 

 

Bratrovražedné války

Přemysl Otakar I. (1155-1230) zasvětil mládí zálibám v přemyslovském rodě obvyklým: nelítostnému bratrovražednému boji o moc se svými příbuznými. Většinou tak činil jménem svého bratra knížete Bedřicha (1141-1189) a nebyl při tom ani trochu malicherný. Při omezování moci nezdravě samostatného moravského přemyslovského markraběte Konráda Oty vedl vojsko, které Moravu důkladně poplenilo a nakonec roku 1185 svedlo u Loděnice (Brno - venkov) velkou bitvu s moravskými velmoži. Češi sice vyhráli, ale bylo to zřejmě vítězství velmi těsné a navíc z těch, kterým se říká Pyrrhovo: obě strany utrpěly tak těžké ztráty, že nebyly schopné dalších bojů.

bula3

 

obr: Přemysl Otakar I. Vlevo na dobovém vyobrazení, vpravo na novodobé české bankovce

 

 

"Padlo jich na počet tolik, že když potom pohřbíváni byli, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich vházeno," říká rukopis známý pod jménem Jarlochova kronika, který sepsal německý mnich Gerlach (1165-1234).

Konrád se přesto později stal knížetem. Po jeho smrti se vlády chopil Václav II. (1137-1192) udržel si ji ale pouhý rok. V té době už Přemysl Otakar I. dobře věděl, kde se opravdu hraje o moc v Praze. Slíbil říšskému císaři Jindřichovi VI. zaplatit šest tisíc hřiven - a roku 1193 už seděl na pražském knížecím stolci, zatímco Václav prchal ze země.

Po nástupu k moci se Přemysl držel osvědčených metod svých předků; podivná úmrtí, oslepování nepřátel, bratrovražedné vnitřní války. Jeden čas se dokonce ocitl ve vyhnanství, úspěšně se ale vrátil - samozřejmě v čele armády. A začal pomýšlet na královskou korunu.

Doba mu přála protože v říši se mezitím rozhořel boj o moc mezi rody Štafů a Welfů. Oba zoufale hledaly spojence a oba dobře věděly, že za to musí něco slíbit. Přemysl zocelený půtkami s příbuznými v tom už uměl chodit - a v následujících letech měnil strany podle momentální situace stejně snadno, jako jiní mění ponožky. Samozřejmě ne sám, ale i se svým vojskem, přičemž je třeba si uvědomit, že tehdy ještě měli Češi pověst udatných bojovníků.

Přemyslovi se tak postupně podařilo vymámit příslib královské koruny od vůdců obou stran. Jen tak mimochodem přitom ještě stačil zapudit svou první manželku Adlétu Míšeňskou (1160-1211) a výhodně se oženit s dcerou uherského krále Bély III. Konstancií Uherskou (1180-1240).

 

 

Císař - antikrist

Jako rozhodující tah v Přemyslových snahách o královskou korunu se nakonec ukázalo být spojenectví s tehdy ještě pouhým sicilským králem Fridrichem II. Štaufským. Ten na tom zrovna nebyl moc dobře, protože toho času triumfující císař Ota Brunšvický z rodu Welfů se zrovna vydal napříč Itálií, aby na Sicilii vymýtil poslední výhonky konkurenčního rodu Štaufů.

Jenže Přemysl se tentokrát nemohl přidat na stranu favorita, protože ho už dřív dost naštval podporou jeho nepřátel. I jemu tedy šlo o dost - a tak se s plným nasazením vrhl do boje za věc Fridricha. Což nakonec vyústilo do sepsání Zlaté buly sicilské. Tažení Oty Brunšvického na jih se brzy ukázalo být poněkud nedomyšleným počinem, protože v cestě císařskému vojsku stál papež v Římě, kterému se to vůbec nelíbilo. Těžiště moci se tak zvolna zhouplo směrem ke Štaufům a Přemysl se rychle stal významným činitelem jejich tábora. Oficiálně byl Friedrich císařem korunován teprve roku 1120, takže vydání Zlaté buly sicilské o 8 let dřív představovalo i výraz značného politického optimismu obou zúčastněných stran.

bula4

Císař Fridrich II. Štaufský (1194-1250) je asi nejpozoruhodnější postavou našeho příběhu. Nebyl jen jedním z nejmocnějších mužů své doby, ale také neortodoxní myslitel, vzdělanec a svým způsobem i vědec - v době, která vědce v pravém slova smyslu ještě ani neznala. V mnohém předběhl svou dobu o celá staletí, což je vzácné samo o sobě, ale na mocenských postech ještě víc. Je mu dokonce přisuzován výrok, podle kterého "Mojžíš, Ježíš a Mohamed byli tři podvodníci, jejichž cílem bylo ovládnout svět a za tím účelem lstivě oklamali své současníky a svedli veškerý lid".

 

obr: Římský císař Fridrich II. Štaufský

 

Tak daleko by asi křesťanský vládce nezašel, jisté ale je, že prosazoval náboženskou toleranci, chtěl změnit církev tak, aby vyhovovala jeho plánům na obnovu původní antické Římské církve. Udržoval přátelské styky s muslimskými vládci. "Tento císař se od franckých králů velice liší, protože je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny a přítel muslimů," napsal soudobý arabský kronikář ibn Wásil.

Zabýval se poezií, napsal pojednání o sokolnictví a ornitologii obecně, vlastnil cosi na způsob zoologické zahrady, založil první necírkevní univerzitu v Evropě. Při vědecké práci dával přednost zkušenosti před memorováním klasiků. Vyměňoval si také názory s významným matematikem Leonardem Fibonaccim, který v Evropě zavedl arabský číselný systém. Čtenáři bestselleru Leonardův kód si možná vzpomenou, že Dan Brown ho zmiňuje v souvislosti s tzv. Fibonacciho posloupností.

Fridrichovi nepřátelé ho obviňovali z přílišné náklonnosti k ženám, což se projevilo harémem v Evropě poněkud neobvyklým, čtyřmi oficiálními manželstvími a dlouhou řadou levobočků. Dokonce mu přičítali travičství a pokusy na lidech, papeži ale nakonec víc vadila náboženská vlažnost a tolerance na císařském trůně. A možná ještě víc požadavek prvotní chudoby církve.

Roku 1245 spory vyvrcholily exkomunikací z církve. Friedrichova moc pak začala postupně upadat. Roku 1250 v něm zemřel renesanční člověk, který se nedopatřením narodil už ve středověku.

 

Záhada Mocran et Mocran

Poněkud exotické pojmenování Zlaté buly sicilské je způsobené poněkud prekérní situací Fridricha II. při jejím vydání. I když se v ní tituluje jako zvolený římský císař, ve skutečnosti byla jeho volba ještě záležitostí budoucnosti. Fridrich tehdy  nevlastnil insignie císařství a dokonce ani římského království, za jehož panovníky se císařové římské říše nechávali korunovat. Bula je proto opatřená jen pečetí sicilského království - ničím jiným Štauf v té době ještě nedisponoval. A aby to měli žáci v hodinách dějepisu ještě složitější, nebyla vystavena na Sicilii, ale v Basileji.

bula5

Bula českému králi přiznávala mimořádné postavení v rámci říše: nemusel odvádět žádné platby a jednou z mála jeho povinností bylo zúčastnit se říšských sněmů - ale i to v případě, že se nekonaly daleko od českých hranic. Formálně tedy zemi začleňovala do svazku říše, současně ji ale přiznávala značnou nezávislost.

Čeští králové (podpoření tehdy stále ještě hojnými zdroji zlata a stříbra i silnou armádou) se tak těšili mimořádné vážnosti, která později přivedla Karla VI. až na císařský trůn. Václav VI. pak tuto dějinnou šanci českého království na postavení velmoci v srdci kontinentu definitivně promrhal...

V listině jsou ale i momenty, které se českým panovníkům moc nelíbily; především se tu naznačuje, že by měli být svou vysokou šlechtou voleni. V zemi, kterou rozpory mezi králem a aristokracií často přiváděly k rozvratu, proto bylo často lépe na "nejvýznamnější dokument české historie" raděj tiše zapomenout.

Byl k tomu i jiný důvod. V jedné z listin, které byly vydány společně se Zlatou bulou sicilskou se také říká, že všechna práva na cosi jménem Mocran et Mocran patří Přemyslovu bratru Vladislavu Jindřichovi. Ten byl markrabětem moravským, takže není těžké si pod Mocran et Mocran představit Moravu. Mohlo by se to použít i jako jakési vyjádření historické nezávislostí Moravy na českém centru - a mnozí tak také činili. Co přesně Mocran et Mocran je doopravdy, se ale dodnes nepodařilo zjistit.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

 

 

You have no rights to post comments

 
Joomla Templates: from JoomlaShack.com