Novákoviny

Nechat vzniknout potomka ze spojení člověka a šimpanze je myšlenka na pohled poněkud odpudivá, ale z vědeckého hlediska nikoliv nemožná. Zatímco někteří vědci se spokojili se zjišťováním, jestli něco takového dopustila Matka příroda, jiní to zkusili sami.

 Šimpanzi jsou nejbližší příbuzní našeho druhu - máme společných více než 98 procent genetické informace. To je tak moc, že někteří zoologové chtějí, aby byli zařazeni do jednoho společného živočišného rodu společně s námi a někteří ochránci zvířat pro ně dokonce požadují lidská práva.

Blízká příbuznost ale vyvolává i jinou znepokojující otázku. Páření příbuzných druhů může vést k narození životaschopného potomka. Mohou tedy vzniknout kříženci člověka a šimpanze?

 Jak hluboká je genetická propast

"Přirozenou cestou asi potomek mezi člověkem a šimpanzem na svět nikdy nepřišel," odpovídá na tuto otázku antropoložka Robin Bernsteinová z George Washington University. "Člověk má 46 chromozomů, šimpanz 48. Teoreticky to ale nemusí být překážka, protože některé jiné příbuzné druhy se přesto plodně páří. To je třeba případ kříženců koně a osla (muly, mezci), kdy je genetická příbuznost na prakticky stejné úrovni jak o mezi lidmi a šimpanzi. Další takový případ jsou lvi a tygři, kdy výsledkem spojení je tzv. liger."

"Estetická" měřítka navíc dokáže příroda snadno překonat. Pokud by například lidské mládě vychovali lidoopi (což se nepřihodilo jen Kiplingovu Mauglímu, ale tu a tam i skutečným lidem), pak by nejspíš nastoupil mechanismus tzv. imprintingu: člověk by se ztotožnil s druhem svých vychovatelů a pravděpodobně by je považoval i za sexuálně atraktivní.

Vědecký komentátor James Williams ale v pořadu Discovery Chanel připomněl druhou možnou překážku: "Pohlavní orgány těchto druhů k sobě jaksi mechanicky nepasují moc přesně..." Jistě ví o čem mluví.

obr: Jsou estetické překážky nepřekonatelné? Fanouškové sci-fi jistě poznávají záběr z filmu Planeta opic. 

Profesorka Bernsteinová vidí hlavní důvod toho, proč humanzees nevznikají, v genetice: "Psi a vlci se plodně kříží, jenže tyto druhy se vzájemně oddělily teprve nedávno - má se za to, že psí druh je starý maximálně desítky tisíc let. Naproti tomu společný předek člověka a šimpanze žil před 6 miliony let. Genetická propast je tu tedy mnohem větší."

S genetickým oddělením lidí a šimpanzů to ale zřejmě nebude tak jednoduché. Roku 2006 zveřejnil David Reich z Harvard Medical School výsledky analýzy pohlavního chromozomu X u obou druhů. Vyplynulo z ní, že ještě 1,2 miliony let po oddělení předků lidí od předků šimpanzů se vzájemně křížili, a z těchto páření se rodili plodní potomci.

S hovadem obcovati nebudeš...

Z minulosti pochází mnoho zpráv o různých podivných bytostech spojujících znaky člověka a lidoopa. Jedním z možných vysvětlení je právě rodičovský pár, který si příliš nevzal k srdci přikázání starozákonné knihy Leviticus: "Kdož by pak obcoval s hovadem, smrtí umře" (III Mojžíšova, 20 15). Tedy, pokud vůbec Bibli znal.

Dávná předžidovská a předkřesťanská náboženství tuto ostrou hranici mezi člověkem a často zvířaty nedělala, a ani opicemi nijak nepohrdala. Hinduismus dokonce povýšil opičího krále Hanumana na bytost, která je v některých částech světa dodnes uctívána. Hanuman podle staroindických eposů pocházel z rodu vanarů - blíže nespecifikovaných opolidí, které někteří kryptozoologové ztotožňují s populárním yettim.

obr: Azzo Bassou, údajný kříženec člověka a opice. 

Právě z hinduismu čerpali okultisté 19. století, především Jelena Blavatská a James Churchward, kteří do Evropy zavlekli představy o dávné rase nadlidí, která na současnou lidskou úroveň poklesla díky páření se zvířecími tvory. Myšlenky se radostně chopil zakladatel takzvaného ariogermánství, literárně velmi plodný, ale poněkud potrhlý propagátor německého národního obrození Guido List (1848-1919) a jeho žák Jörg Lanz (1874-1954). Došli k závěru, že germánská rasa je přímou pokračovatelkou dávných nadlidí, zatímco ty ostatní (především Slované a Židé) jsou výsledkem křížení se zvířaty. Blouznivé vlastence Lista a Lanze v jejich době málokdo bral vážně (tím spíš, že Lanz byl po matce českého původu). Až příliš pozdě se ukázalo, že jistá malá skupina Němců frustrovaných chaosem po prohrané první světové válce je čte velmi pozorně - a že v jejich díle jsou přesné návody na norimberské rasové zákony i principy, na nichž později Heinrich Himmler vystavěl své SS.

Azo Bassou a chlípný Oliver

Myšlenka o možnostech křížení mezi lidmi a lidoopy ožije vždy, když přijde zpráva o objevení tvora, který na pohled není ani jedním ani druhým. K známějším případům patří bytost známá pod jménem Azo Bassou z Maroka a podivný opičák Oliver.

Azo Bassou byl objeven roku 1931 v divočině poblíž marockého města Skoura u Marakéše. Měl v podstatě lidskou postavu bez zvířecího ochlupení, ale hlavu, která se podobala spíš lidoopovi nebo některému z předchůdců dnešního člověka.

Obr: Opičák Oliver měl netypický vzhled a podezřele lidské záliby

Lebka byla malá s nazad ubíhajícím nízkým čelem a mohutnými nadočnicovými oblouky, mentální schopnosti značně zaostalé. Na několika málo dodnes zachovalých snímcích se proporce tváře podobají šimpanzovi, a tak kromě spekulací o jednom z posledních neandrtálců se objevily i názory, že Azo Bassou je humanzee. Podle vědců to byl jen nešťastník postihnutý tzv. mikrocefalií, nebylo však v silách tehdejší vědy to geneticky doložit, a tak povědomí o této záhadě dodnes nevyhaslo.

Novějším podezřelým z příslušnosti k humanzees je Oliver, který - na rozdíl od pana Bassou - má šimpanzí tělo, ale velmi "neopičí" hlavu. Byl chycen jako dvouleté mládě někdy okolo roku 1960 v Kongu (dnešní Zaire), v 70. letech ho odvezli do USA, kde brzy zaujal vědce.

Oliver na výšku měřil pouhých 120 centimetrů, jeho hlava však byla prakticky holá s nápadně lidským výrazem. Kouřil cigarety, pil kávu, splachoval po sobě na WC, měl v oblibě míchané nápoje a před společností šimpanzích samic dával přednost ženám. A to tak moc, že jej první majitel prodal, protože mu málem znásilnil manželku.

Genetické analýzy přesto nakonec prokázaly, že navzdory podivnému vzhledu i zálibám je Oliver stoprocentní šimpanz. Jeho "lidské" spády se dají poměrně snadno vysvětlit již zmiňovaným mechanismem imprintingu - původ jeho anatomických zvláštností však dodnes není přesvědčivě objasněn.

Příběh Olivera se přitom nápadně podobá legendě, kterou v 11. století zaznamenal později svatořečený mnich Peter Damian (1007-1072). Vypráví o hraběti Guilelmusovi, který žárlil na šimpanze zamilovaného do paní hraběnky. Opičí city zřejmě nezůstaly neopětovány, takže došlo ke rvačce, v níž lidoop zvítězil. Plodem lásky mezi šlechtičnou a vášnivým šimpanzem mělo být stvoření, které dostalo jméno Maimo.

Opičí profesor

Ilja Ivanovič Ivanov se narodil roku 1870 ve městě Ščigry v kurské gubernii tehdejšího Ruska. Vystudoval univerzitu v Charkově a ještě za carského režimu získal akademickou hodnost profesora. Pracoval jako výzkumník pro slavnou šlechtitelskou stanici Askania Nova a několik dalších veterinárních institucí. Jeho specializací bylo umělé oplodňování a v tomto oboru dosáhl i určitý mezinárodní věhlas.

Nebezpečné časy občanské války a dalších revolučních zmatků Ivanov trávil v Paříži na Pasteurově institutu, kde také poprvé vyrukoval s myšlenkou umělého stvoření humanzee.

obr: Ilja Ivanov to s křížením lidí a šimpanzů myslel vážně. Vyslouži si tím vyhnanství. 

Podařilo se mu získat prostředky na expedici do Konakry v tehdejší Francouzské Guinei, kam společně se svým synem v roli asistenta odcestoval roku 1926. Výpravu podpořil i tehdejší sovětský lidový komisariát pro vědu a vzdělání vedený Anatolijem Lunačarským.

V únoru následujícího roku se Ilja Ivanov pokusil lidským spermatem uměle oplodnit tři šimpanzí samice, pokus však skončil neúspěšně. Nenechal se odradit a zkusil na to jít obráceně - chtěl ženy oplodňovat spermatem šimpanzů. Veřejné mínění se však obrátilo proti němu a francouzské koloniální úřady další podobné experimenty rázně zatrhly.

Roku 1927 se profesor Ivanov vrátil do Sovětského svazu a chtěl v pokusech s křížením lidí a opic pokračovat v Suchumi. To už ale jeho ochránce Lunačarský začal ztrácet svou politickou pozici a zbytek sovětského vedení měl pro opičího profesora pramálo pochopení. Komunistické špičky problém vyřešily vpravdě revolučně: v prosinci 1930 byl Ivanov uvězněn a krátce na to odeslán do vyhnanství v Alma-Atě. Od dva roky později tam zemřel.

Další pokrok v tomto směru přišel až roku 1977, kdy Michael Bedford zkoumal zda lidské sperma dokáže překonat obaly opičího vajíčka. Zjistil, že u lidoopů to možné je, u ostatních opic nikoliv.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments