Novákoviny

Byli to naši nejbližší příbuzní - a už několik desítek tisíc let nejsou. O tom, proč a jak nás opustili, a jak to s tím naším příbuzenstvím vlastně bylo, se stále vedou spory. Nové převratné skutečnosti, názory i hypotézy se objevují snad každý měsíc, ale úplně jasno zřejmě hned tak nebude.

Ano řeč je o neandrtálcích. Přesněji řečeno, o biologickém poddruhu Homo sapiens neanderthalensis.

"Neandrtálci dosud byli líčeni jako primitivové, ale zřejmě to není pravdivý obraz," říká antropoložka Amanda Henryová z George Washington University. "Dnes začínáme chápat, že měli některé na svou dobu pokročilé technologie i vzorce chování."

O to víc ale vystupuje do popředí otázka, proč tedy vlastně vyhynuli. Zatím poslední pokus o odpověď učinili právě vědci z George Washington University.

Pralidé nechodili k zubaři

"Neandrtálci, stejně jako všichni ostatní pralidé, nenavštěvovali zubaře," vysvětluje profesorka antropologie Alison Brooksová, jedna z členek výzkumného týmu. "Na jejich zubech proto nacházíme velké množství zubního kamene. V něm se uchovaly i nepatrné stopy potravy, které nám dávají poměrně přesný obraz o složení jejich jídelníčku."

obr: Lebka neandrtálce

Výsledky vědce překvapily. Až dosud se soudilo, že strava neandrtálců byla spíš jednotvárná a skládala se převážně z masa ulovených zvířat. Někteří antropologové proto věřili, že právě to mohlo být jednou z příčin jejich vyhynutí: klimatické změny omezily jejich možnosti získávat živočišnou potravu, na kterou byli zvyklí. Naproti tomu kromaňonci (tedy lidé našeho typu a naši přímí předkové) byli mnohem méně vybíraví a díky tomu začali neandrtálce postupně vytlačovat. Nyní se ale ukázalo, že tento scénář nejspíš bude potřeba zavrhnout.

"V zubním kameni jsme našli zrnka škrobu a další zbytky potravy dokládající, že neandrtálci měli velmi pestrý jídelníček, který se v mnohém podobal našemu. Živili se mimo jiné také luštěninami, travními zrny (například divokým předchůdcem dnešního ječmene) a v některých případech i plody datlovníku."

Zjištění je o to významnější, že badatelky zkoumaly zuby z lebek pocházejících z navzájem vzdálených oblastí a z doby před přibližně 40 tisíci lety, kdy už se éra neandrtálců pomalu chýlila ke konci. Zdá se tedy, že podvýživa nebyla hlavní příčinou toho, že nás opustili.

Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že neandrtálci sice k zubaři nechodili, péči o svůj chrup ale zřejmě přesto nezanedbávali. Před třemi lety španělští archeologové poblíž Madridu našli zuby steré přes 63 tisíc let, na nichž byly zřetelné stopy po špičatém předmětu. I to naznačuje, že to nebyli žádní primitivové - tedy alespoň v měřítcích své doby.

Silnější a chytřejší

Neandrtálci se na scéně evoluce rodu Homo objevili před přibližně 120 až 130 tisíci lety, poslední nálezy jejich pozůstatků pocházejí z doby před 20 až 30 tisíci lety. Většinou se za nejmladší památku na jejich existenci považuje lebka nalezená na Gibraltaru, která je stará přibližně 24 tisíc let, i když v poslední době se kolem ní objevily jisté pochybnosti.

obr: Obraz od Zdeňka Buriana ukazuje starší představu neandrtálců jako primitivnějších předchůdců moderního člověka. Novější výzkumy ukazují, že tak tomu nebylo - v mnoha ohledech nás i předčili.

Dosud se přesně neví, kde neandrtálci vznikli, mnohé však nasvědčuje tomu, že jde o evropskou záležitost. Mimo rámec našeho kontinentu se také nikdy příliš nerozšířili: nejdál došli na Blízký východ, do povodí Jeniseje a za Kaspické moře do střední Asie. Dříve se soudilo, že šlo o primitivnější předchůdce moderních lidí, kteří pak tlaku našich vyspělejších, chytřejších a civilizovanějších předků podlehli - a v obecném povědomí tato představa zůstává dodnes.

Zřejmě to ale bylo trochu jinak: neandrtálci měli nejen robusnější postavu, ale i větší mozkovnu než máme my. V jejich genetické výbavě se našel gen, o němž se soudí, že je zodpovědný za schopnost mluvit. A jejich nástroje za nástroji našich předků v ničem nezaostávaly. Z pokusů, které před dvěma lety provedli vědci z University of Exeter dokonce vyplynulo, že s některými se pracovalo i lépe.

Ale nejen to. V iráckém Kurdistánu v jeskyni Shanidar archeologové našli kostru neandrtálce starou 60 až 80 tisíc let - což by nebylo nic divného, kdyby... Šlo o muže starého 40-50 let, a to v té době představovalo stáří vpravdě metuzalémské (odpovídá to asi dnešním 80 letům). Přitom průměrná délka života tehdy zřejmě o moc nepřesahovala 25 let.

obr: Novější rekonstrukce obličeje neandrtálské dívky. Neandrtálců upravených podle dnešní módy by si na ulici zřejmě nikdo ani nevšiml.

Ale tím podivnosti nekončí. Kmet z jeskyně Shanidar od dětství trpěl celou řadou závažných chorob a navíc měl za sebou dobře zhojenou amputaci ruky. Jeho soukmenovci jej tedy dokázali léčit a měli i dostatek pocitu sounáležitosti, aby se o starého muže starali. Kromě toho se v jeskyni našla i další kostra - opět na tehdejší dobu starce, tedy ve věku asi 45 let. Byl pohřben s obřadnými poctami, při nichž nechyběly ani květiny.

Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by nenadrtálci byli hloupější a primitivnější, než naši přímí předkové - právě naopak. Zatímco staré rekonstrukce jejich podoby ukazují odpuzující gorily s nemnoha lidskými rysy, moderní práce představují bytosti, za nimiž bychom se na ulici ani neohlédli. Nejvýraznějšími odlišnostmi by asi bylo nižší čelo a ustupující brada. Každý asi zná pár lidí, na které se tento popis docela dobře hodí také.

Neandrtálci tedy byli silnější a přinejmenším stejně bystří jako naši předkové. Kdyby v pravěku existovaly sázkové kanceláře, byl by kurs jasný: pokud měl někdo někomu ve vzájemné konkurenci podlehnout, byli bychom to nejspíš my. A přece tu jsme a oni ne.

Pikantní vztahy v pravěku

Předmětem sporů dlouho byl vztah mezi genetickou výbavou neandrtálců a našich předků - tedy i nás. Také v tomto případě se vědci od našich nejbližších příbuzných dlouho štítivě odtahovali. Genetickou blízkost popřít nešlo: zatímco genom šimpanze se od našeho liší v 50 genech, v případě neandrálců rozdíl činí jen 27 genů - z celkového počtu 23 tisíc genů. I to nakonec vedlo k překlasifikovaní naší příbuznosti: neandrtálci se ze samostatného druhu člověka neandrtálského (Homo neanderthalensis) stali "jen" poddruhem člověka moudrého (Homo sapiens neanderthalensis). Není tedy pochyb o tom, že přinejmenším teoreticky mohlo docházet ke vzájemnému křížení z něhož by se rodili plodní potomci. Na rozdíl od mezidruhového křížení lidí s šimpanzi, což je sice teoreticky také možné, výsledný jedinec by ale zůstal neplodný.

obr: Porovnání kostry neandrtálce (vlevo) a moderního člověka.

Ostatně i představa sexuálních vztahů mezi našimi předky a neandrtálci byla považována spíš za nechutnou nebo alespoň esteticky těžko přijatelnou. "Neměli bychom podceňovat vkus kromaňonců při výběru sexuálních partnerů," napsal v této souvislosti roku 2005 Stanislav Mihulka na popularizačním serveru Osel.cz.

Genetické analýzy takové spojení totiž dlouho odkazovaly do říše fantazie. Ještě roku 2006 výsledky analýzy jaderné DNA provedené vědci z Lawrence Berkeley National Laboratory potvrdily, že ke křížení nedocházelo. O dva roky později oznámili genetikové z mnichovského Institutu Maxe Plancka, že ani rozbor mitochondriální DNA (která se na rodíl od jaderné dědí po matce) žádné pikantní pletky mezi neandrtálci a kromaňonci neprozradil. Vedoucí výzkumu Richard E. Green přitom také vyslovil domněnku, že populace neandrtálců byly nepočetné a izolované, takže s našimi předky téměř nepřicházely do styku.

Loni ale švédský biolog Svante Paabo přišel s jinými výsledky. Muž, který se genomem neandrtálců zabýval už od roku 2006 a kterého o rok později časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí planety, oznámil, že v genomu veškeré mimoafrické populace (tedy všech bělochů a asiatů) se nachází 1-4 procenta genetického materiálu neandrtálců. Ke křížení tedy prokazatelně docházelo.

Podle některých teorií je právě toto křížení společně s početně omezenou populací neandrtálců klíčem k záhadě jejich zmizení: prostě se rozplynuli v přílivu moderních lidí.

Aby to bylo ještě komplikovanější, loni genetické analýzy potvrdily, že existoval ještě jeden poddruh Homo sapiens. Podle místa nálezu v jihosibiřské jeskyni Denisova dostali naši noví příbuzní označení denisované. Žili před 30 až 40 tisíci lety - a jejich genetická informace dodnes prokazatelně přetrvala v genomu současných obyvatel Melanézie. Podílí se na ní nezanedbatelnými 4 až 6 procenty.

"Zatím jsme zřejmě jen na povrchu něčeho, z čeho by mohl vzniknout obraz mnohem složitější, než jaký o minulosti našeho druhu známe dnes," komentoval poslední objevy Milford Wolpoff z University of Michigan.

Jan A. Novák

obr: Pohled do tváří našich vyhynulých příbuzných.  Několik rekonstrukcí podob neandrtálců vytvořených na základě kosterních nálezů

Přílohové texty

Neandrtálci: tělesné míry

průměrná výška

žena: 152-156 cm

muž: 165-168

hmotnost: 50-70 kg

pohlavní zralost: v 15 letech

nejčastější barva vlasů: rudá

barva kůže: bílá

průměrný objem mozkovny: 1200-1900 ccm (dnešní člověk 1000-1850 ccm)

Příběh evropského pračlověka

Názory na vývoj neandrtálců a moderního člověka se u mnoha autorů liší, toto je názor, který v současnosti převládá. První hominidé se do Evropy dostali z Afriky před přibližně 800 tisíci lety - šlo o druh Homo erectus. Později se tu objevuje Homo antecessor, jehož mozkovna už měla objem okolo 1000 ccm. Před 600 tisíci lety jej vystřídal Homo heidelbergensis (mozkovna 1100-1400ccm), který bývá považován za posledního společného předka neandrtálců a moderních lidí. Jejich vývojové linie se zřejmě definitivně oddělily před 370 tisíci lety. Nejstarší nálezy vykazující znaky typických neandrtálců (Homo sapiens neanderthalensis) jsou staré přibližně 130 tisíc let, na vrchol svého rozšíření se tito naši příbuzní dostávají před 74 tisíci lety. V přibližně stejné době do Evropy přes Blízký východ přicházejí také první lidé moderního typu (Homo sapiens sapiens). Během následujících desítek tisíc let soužití tu zřejmě docházelo jak ke kulturní výměně, tak k vzájemnému křížení.

Proč zmizeli neandrtálci

(přehled hypotéz)

- podlehli klimatické změně

- byli vyhubeni moderními lidmi

- neobstáli v přímé konkurenci s moderními lidmi

- nevyhynuli, rozplynuli se v početnější populaci moderních lidí

Místo původu: údolí Neander

Často se uvádí, že k prvnímu objevu neandrtálců došlo v údolí Neander u německého Düsseldorfu, ale není to tak docela pravda. Už dřív se našly dvě lebky (v Belgii a na území Gibraltaru), ale skončily v depozitářích muzeí, aniž by v nich byl rozpoznán nový druh člověka. Teprve profesor Johann Carl Fuhlrott (1803-1877) si při procházce vápencovými lomy údolí Neander v srpnu 1856 všiml, že mezi vytěženým kamením leží kosti, které se podobají lidským, mají však také řadu odlišných znaků. Ukázal svůj nález bonnskému profesoru anatomie Hermannu Schaaffhausenovi (1816-1893). Svůj objev společně publikovali 1857, tedy ještě před zveřejněním Darwinovy evoluční teorie. Bývají považováni za zakladatele paleoantropologie. Dnes je ve městě Mettmann poblíž místa nálezu Neanderthal Museum s expozicí věnovanou neadrtálskému člověku.

obr: Neandrtálci v jeskyni Shanidar

You have no rights to post comments