Novákoviny

Roku 1967 pronesl jeden vedoucí činitel Amerického úřadu pro zdravotnictví projev, v němž oslavoval definitivní přemožení infekčních chorob. Brzy se však ukázalo, že šlo o poněkud předčasné fanafáry - za poražené nepřátele stále častěji nastupují další a ještě nebezpečnější. Přitom tolik populární AIDS či Ebola jsou jen špičky ledovce.

 

 

 

Tisícovka vojáků vyzbrojených rychlopalnými zbraněmi a doplněná oddílem několika stovek veterinářů postupovala od vesnice k vesnici. Pod dávkami jejich samopalů tentokrát nehynuli vojáci protivníka, ale prasata nakažená dosud neznámou virózou. Na počátku této podivné bitvy bylo padesát lidí zabitých chorobou, na jejím konci bezmála sedmdesát tisíc zastřelených vepřů.

Ne, to není poněkud slaboduchý scénář k dalšímu katastrofickému filmu. Přestřelka armády s virem se skutečně odehrála v Malajsiji. Těžko soudit, zda šlo o přehnaně razantní akci, nebo zda se díky rychlému zákroku podařilo zabránit něčemu mnohem horšímu. Ledacos ale svědčí spíše pro druhou možnost.

 

Smrtící scénář

Podivná náhlá epidemie v Malajsii totiž v posledních desetiletích zdaleka není jediná. Nejméně 34 lidí  zemřelo na nediagnostikovanou chorobu - pravděpodobně virovou - v odlehlé vesnici Čautara ve středním Nepálu. Prvními příznaky byla rýma a horečka, po nich následoval zápal plic. Nemoc se šířila jako epidemie ve vesnicích vzdálených asi 100 kilometrů východně od Káthmándů.

To je jen jedna z dlouhé řady znepokojivých zpráv, kterých podezřele přibývá. Děj je vždy velmi podobný: rychlé vzplanutí epidemie, desítky nebo stovky mrtvých v krátké době, velké úsilí lékařů a mikrobiologů - a nakonec odeznění nemoci, přičemž se často ani nepodaří odhalit původce. Ve vzduchu vždy zůstane mrazivá otázka: kdy a kde dojde k dalšímu útoku z neznáma? A spokojí se nepřítel zase jen s jednou bitvou na relativně malém území, nebo se tentokrát vydá dobývat celý svět?

 

 

obr: Nebezpečných virových epidemií poslední dobou přibývá. Obranná opatření připomínají válečnou mobilizaci

 

 

Klasickým příkladem takového výpadu byl virus Ebola, který se objevil roku 1976. Zůstaly po něm zcela vylidněné vesnice v jižní části Súdánu a k jeho zastavení byla použita mimořádná opatření. Dodnes se nepodařilo bezpečně zjistit, odkud se virus tak náhle vzal - a popravdě řečeno ani to, kam se pak zase poděl.

Ebola ale obrátila pozornost k jinému případu, který se udál v roce 1967. Tehdy se objevilo onemocnění s velmi podobnými příznaky (horečky, krvácení, smrt) nikoliv v některé z rozvojových zemí, ale přímo v srdci Evropy - v německém městě Marburg. Po něm také nový virus dostal jméno. Ukázalo se, že do Evropy byl zavlečen s pokusnými opicemi.

Vědci si poprvé uvědomili, že boj s nemocemi zdaleka nekončí, ale že to nejhorší možná naopak teprve přichází. Belgický lékař profesor S. Halter v souvislosti s objevením marburského viru napsal: "Vědecký svět byl otřesen náhlostí a krutostí tohoto virového útoku. Zavládl velký strach, že by se mohly rozšířit nové typy infekčních nemocí, které by se rychle staly novým a strašlivým zdravotnickým problémem celého světa."

V roce 1967 a 1976 patrně svět unikl globální nákaze - pandemii - marburským virem a příbuznou Ebolou jen šťastným řízením osudu. Stejné štěstí měl nejspíš i v řadě dalších méně známých případů. Například v roce 1993 za sebou zanechala stovky mrtvých virová epidemie řádící v pohraničí státu Nové Mexiko v USA. Tehdy navzdory všem opatřením umírali i lékaři a zdravotníci, kteří proti nemoci bojovali. Roku 1994 zahubila do té doby neznámá viróza koně a jejich ošetřovatele v australské dostihové stáji Cannon Hill. Původce zůstal neznámý. A tak bychom mohli pokračovat velmi dlouho.

S jedinou výjimkou - a tou je AIDS. Této chorobě se již podařilo překročit meze dosud běžného scénáře a rozšířit se po celém světě. Svým způsobem jde o skutečnou pandémii. Nic bohužel nenaznačuje, že by mohla být také poslední. Právě naopak: ty další by mohly být mnohem ničivější.

AIDS je totiž ve srovnání s mnoha svými kolegy z říše virů tak trochu bezzubý. Mimo hostitelský organismus rychle ztrácí životaschopnost a může se šířit výlučně tělesnými tekutinami. Způsob přenosu každý zná a prevence před nákazou je směšně jednoduchá. Co by se ale stalo, kdyby se objevil virus smrtonosný jako Ebola a šířící se vzduchem jako chřipka?

I na to už existuje odpověď. Epidemie španělské chřipky po první světové válce si vyžádala víc obětí než fronty všech tehdejších bojišť. Došlo k tomu v době, kdy neexistovala masová turistika, dopravní velkoletadla, sexuální revoluce a další cesty, které by vražedné pandemii dláždily velmi pohodlnou cestu dnes.

 

Na hranicích živého a neživého

Všechny zmíněné epidemie mají společného jmenovatele: podivnou formu existence na pomezí živé a neživé hmoty, které se říká virus. Nejde vlastně ani o organismus v pravém slova smyslu, ale pouze o ryzí genetickou informaci - v nejjednodušších případech je to jen jediná molekula kyseliny ribonukleové RNA. Virus má tak primitivní "konstrukci", že nedisponuje ani mechanismy pro vlastní rozmnožování. Z toho vyplývá i jeho nepříjemný životní styl: musí najít hostitelskou buňku a pozměnit její genetický kód tak, aby napříště ve velkém produkovala jeho věrné kopie. To jí samozřejmě zabrání plnit její původní funkce v organismu a v mnoha případech brzy hyne.

 

 

obr: Virus HIV (AIDS). Navzdory mediální slávě patří k těm méně nebezpečným, protože se šíří obtížně a pouze pohlavním stykem nebo krví

 

 

Tato schopnost je prakticky jediným životním projevem viru, a současně i ničivou zbraní, která mu umožňuje zabíjet organismy nesrovnatelně větší, než je on sám. Vědci se ale snaží této vlastnosti využít i k bohulibějším účelům. Velmi nadějné se například jeví zapřažení "ochočených" virů do služeb genetického inženýrství. Američtí odborníci například nechali zmutovat virus Sinbis, způsobující horečku, bolest hlavy a svalů, do zdraví neškodné formy. Do těchto virů pak vkládají vlastní genetický materiál a nechávají jej zanést do buněčných jader vyšších organismů. Tak se z viru stává jakýsi genetický mikrochirurg, který by mohl nahradit mnohem náročnější metody genových manipulací. Současně se ale vynořuje i znepokojující otázka, co by se stalo, kdyby virus s nákladem genů unikl z laboratoře mezi lidi. V souvislosti s AIDS se dokonce objevily spekulace, že k tomu už došlo - ukázaly se však jako nepravdivé.

Díky své jednoduchosti je virus velmi malý, takže jej pod obyčejným mikroskopem neuvidíme. V jediné kapce vody nebo krve jich může být tolik, kolik má obyvatel moderní velkoměsto nebo menší stát. Vzhledem k nepatrným rozměrům také viry velmi dlouho unikaly odhalení. První důkazy o jejich existenci se podařilo přinést díky nepřímým metodám až na počátku 20. století. Tehdy Dimitrij Ivanovskij a Martinus Willem Beijerinck zjistili, že záhadný činitel způsobující mozaikovité onemocnění u rostlin je nejen neviditelný pod mikroskopem, ale prochází dokonce i nejjemnějšími póry v porcelánu. Beijerinck soudil, že jde o jakousi záhadnou živou infekční tekutinu. Z toho také vychází název - "virus" znamená v latině jed, odporný zápach, hlenovitou tekutinu. Teprve později vědci mohli spatřit původce záhadných chorob v elektronovému mikroskopu. Poprvé se to podařilo v roce 1933.

Rozdíly v názorech na to, co je to vlastně virus, ale přetrvávají dodnes. Ne všichni vědci jsou přesvědčeni, že jde skutečně o živou hmotu. Někteří (zejména ti, kteří mají blízko k biochemii) v nich vidí pouze velmi složité molekuly, které obsahují program pro kopírování sebe sama za pomoci živých buněk. Skutečně, podobnost jejich fungování s počítačovými programy, označovanými rovněž jako viry, je velmi zarážející.

Biologické viry však mají s velkou pravděpodobností původ v živé hmotě. Předpokládá se totiž, že vznikly degenerací skutečných buněk, které postupně přešly na parazitický způsob rozmnožování a tak se mohly zbavit všech složitých biologických struktur. Stále ještě však nelze tak docela vyloučit ani opačný postup, totiž že viry předcházely vzniku buněk. Je možné, že definitivní odpověď na tyto otázky přinese až kosmický výzkum. Ukazuje se totiž, že hmota v "předbiologickém" stavu se patrně nachází hned na několika tělesech sluneční soustavy.

 

Neviditelní kamikadze

Účinné léky proti virům ale nevznikly dodnes. Jednou z nejvýznamnějších příčin, které tomu brání, je je jejich obrovská genetická variabilita. Jakmile se totiž virus dostane do hostitelského organismu, začne se nejen neobyčejně rychle množit, ale současně také mutovat. Jedna generace střídá druhou v těsném sledu a rozdíly mezi jejich příslušníky se zvětšují. Tak virus velmi rychle přestane být jednotným kmenem, ale stane se něčím, čemu odborníci říkají virový roj. Jeho členové reagují na léčebná opatření různě - a díky své různosti se vždy najde pár jedinců, kteří přežijí jakýkoliv zákrok. Ti také nesou informaci o tom, jak s nástrahami lékařské vědy bojovat a samozřejmě ji nezapomenou předat svým potomkům. Tak postupně vzniknou nové kmeny, na něž nezabírají ani ta opatření, která se ještě krátce předtím zdála být velmi účinná. Současné metody medicíny jsou proti tomuto mechanismu prakticky bezmocné.

 

 

obr: Viry jsou nejjednodušší známá forma živé hmoty. Není jasné zda vznikly degenerací buněčných organismů, nebo zda představují mezistupeň mezi živým a neživým

 

 

Vědci, kteří se snažili lstivé viry napálit, brzy přišli na to, že drtivá většina těchto "zabijáků" ve skutečnosti žádnými vrahy není - žije se svými hostiteli v naprostém míru. Proč tedy některé z nich náhle zabíjejí lidi? Nevede právě tudy cesta k odstranění virové hrozby?

Patrně ne, alespoň v dohledné době. Soužití mezi virem a hostitelem ale možná odhalilo ještě důležitější věc - jeden z mechanismů, jak jsou všechny články života navzájem důmyslně propojené a jak člověk jejich násilným zpřetrháním proti sobě obrací stále nové a nové zbraně přírody této planety.

Když se zkusíme vžít do úlohy viru, pak rychle zjistíme, že s jeho zabijáckou povahou něco není v pořádku. Předpokládejme, že jsme virus podle klasické představy: naší jedinou ctižádostí je zamordovat co nejvíc lidí. Skutečně na nějakého člověka padneme, věrni své dobré pověsti spořádaného viru jej obratem zahubíme - a co dál? Další člověk není toho času k mání a nám nezbude než tiše vymřít i s celým svým rojem. Je zjevné, že takhle by to nefungovalo.

Ve skutečnosti má většina virů svého hostitele, v jehož těle se spokojeně množí aniž by ublížila. Bezpochyby by pro ně bylo velmi zarmucující, kdyby se mu přihodilo něco zlého, protože jejich zájmem je živý a pokud možno zdravý hostitel. Je to jejich celý svět, vesmír, mimo který nemohou žít. A pokud tento hostitel prosperuje, má potomky a dobývá nová území, má se dobře i virus. Z tohoto hlediska je zřejmé, že "vraždící virus" není pravidlem, ale vlastně jakousi nehodou politováníhodnou pro obě strany.

Původně se soudilo, že příčinou tohoto nedopatření je náhlá mutace viru, či oslabení organismu, pokusy však ukázaly, že tomu tak není. Virus má k svému původnímu hostiteli tak vřelý vztah, že mu obvykle neublíží ani v případě, kdy se mu k tomu vytvoří ty nejlepší podmínky. Je tedy zjevné, že agresor přichází zvenčí a nikoliv zevnitř.

Dnes se zdá, že úloha virů je v tomto ohledu pro vyšší organismy podstatně významnější, než se dosud kdokoliv odvažoval soudit. Ukazuje se totiž, že virus svůj hostitelský organismus nejen obývá, ale také aktivně chrání. Mechanismus je překvapivě jednoduchý: stačí, když do teritoria hostitele vstoupí nový konkurent nevybavený potřebnými protilátkami a virus se do něj okamžitě pustí. Čím je životní styl a nároky vetřelce bližší stylu a požadavkům hostitele, tím větší ohrožení pro něj představuje. Tím ale také bude útok viru ničivější, protože se samozřejmě může lépe množit v podobném organismu, než ve zcela odlišném. Miliónové armády neviditelných kamikadze tak odcházejí položit svůj život za blaho hostitelského druhu.

To ostatně platí nejen ve světě zvířat. Nebude patrně příliš velkou nadsázkou, když řekneme, že Cortéz a Pizzaro dobyli Ameriku díky svým dělům a koním - ale také díky svým virům. Protože promoření viry je u obyvatel euroasijského kontinentu rozmanitější než u původních Američanů a sortiment protilátek pestřejší, byly jejich "biologické zbraně" rovněž silnější.

V současnosti se ale situace začíná obracet. Člověk vstupuje do stále nových prostředí, kácí pralesy, osidluje pustiny - a přitom narušuje teritoria řady hostitelů potenciálně nebezpečných virů. Není náhodou, že téměř všechny záhadné epidemie posledních let pocházejí z krajů, které byly donedávna velmi málo obydlené.

Situace je o to výbušnější, že dnes může nakažený jedinec za pouhých několik hodin přeletět z jednoho kontinentu na druhý a setkat se s tisíci lidí. K rychlému šíření případné epidemie by také jistě přispívalo přelidnění, migrace a životní styl dneška. Někteří "zelení" ideologové v tom vidí základ mechanismů, kterými by těžce zkoušená příroda této planety jednou mohla zatočit s nebezpečně přemnoženým lidským druhem.

V každém případě lze říci, že současný poprask kolem Eboly není poslední a nejspíš ani nejhorší. Přežití civilizace pak patrně zajistí jen pokrok lékařské a biologické vědy spojený s většími ohledy k přírodě.

 

Jan A. Novák

Virus Eboly

 

 

You have no rights to post comments