Novákoviny

Virus SARS CoV 2 způsobující nemoc Covid 19 podle všeho přišel mezi lidi od zvířat - a zdaleka není sám. Takzvané zoonózy (nemoci zavlečené od živočichů) představují jedno z největších rizik pro vznik příštích pandemií; mnoho odborníků varuje, že mohou být mnohem horší než je ta současná. Proto jim věda věnuje mimořádnou pozornost.

"Marťané...tiše a nepohnutě ležící v řadě na zemí - a všichni mrtví! Byli zahubeni hnilobnými a choroboplodnými bakteriemi, na jejichž působení nebyl jejich organismus připraven. Po té co selhala veškerá naše technika, byli usmrceni těmi nejmenšími bytostmi, jež obývají naši planetu..." Tak líčí poněkud trapný konec marťanské invaze na Zemi Herbert G. Wells ve slavném románu Válka světů.

Následně Wells vysvětluje podstatu druhové imunity způsobem, jemuž ani 122 let po vydání knihy nejde moc vytknout: "Tyto zárodky nemocí si od lidského druhu vybírali daň od samého počátku, dokonce i od jeho předchůdců od chvíle, kdy se život na Zemi začal vyvíjet. Avšak díky přirozenému výběru získal náš rod potřebnou odolnost a naše těla se jim nepodávají bez boje... Avšak na Marsu bakterie nežijí, a tak naši mikroskopičtí spojenci začali pracovat na zkáze nájezdníků..."

V románu tak mikroorganismy zachránily Zemi a mohl přijít happyend. Jenže poslední dobou se role obrátily: těmi nájezdníky jsme my. Divočina, kterou s krutostí Wellsových Marťanů dobýváme, je připravená svých mikroskopických spojenců použít - a nejen to: ona už je několikrát použila. Nejnebezpečnějším oddílem této její armády jsou právě viry, jako třeba dnes tak populární SARS CoV 2. Ale nejen on.

Defilé smrti

Tisícovka vojáků doplněná oddílem veterinářů postupovala od vesnice k vesnici a pod dávkami jejich samopalů hynula prasata nakažená dosud neznámou virózou. Na počátku této podivné bitvy bylo padesát lidí zabitých chorobou, na jejím konci bezmála sedmdesát tisíc zastřelených vepřů... To není ujetý scénář katastrofického filmu; přestřelka armády s vepři nakaženými neznámým virem se odehrála roku 1999 v Malajsiji. Zdaleka nešlo o jedinou takový incident. Ještě téhož roku zahynulo nejméně 34 lidí na nediagnostikovanou chorobu - pravděpodobně virovou - v odlehlé vesnici Čautara ve středním Nepálu. Prvními příznaky byla rýma a horečka, po nich následoval zápal plic, tedy průběh nápadně podobný Covid-19.

Tou dobou začalo znepokojivých zpráv podezřele přibývat a děj byl vždy podobný: rychlé vzplanutí epidemie, desítky nebo stovky mrtvých v krátké době a nakonec odeznění nemoci, přičemž se často ani nepodařilo odhalit původce. Vždy zůstala jen otázka: kdy a kde dojde k dalšímu útoku? A spokojí se nepřítel zase jen s jednou bitvou na relativně malém území, nebo se tentokrát vydá dobývat svět?

obr: Nebezpečným rezervoárem zonoóz jsou primáti díky podobnosti jejich organismu s lidským

Klasickým příkladem takového výpadu byl virus Ebola, který se objevil roku 1976. Zůstaly po něm vylidněné vesnice v jižní části Súdánu a k jeho zastavení byla použita mimořádná opatření. Přesto se od té doby několikrát vynořil znovu. Ebola také obrátila pozornost k případu z roku 1967, kdy se objevilo onemocnění s velmi podobnými příznaky (horečky, krvácení, smrt) - nikoliv v rozvojovém světe, ale přímo v srdci Evropy, v německém Marburgu. Po něm také virus dostal jméno. Ukázalo se, že do Evropy byl zavlečen s pokusnými opicemi.

Tehdy si vědci poprvé uvědomili, že boj s nemocemi zdaleka nekončí, ale že to nejhorší možná naopak teprve přichází. Belgický lékař profesor S. Halter v souvislosti s objevením marburského viru napsal: "Vědecký svět byl otřesen náhlostí a krutostí tohoto virového útoku. Zavládl velký strach, že by se mohly rozšířit nové typy infekčních nemocí, které by se rychle staly novým a strašlivým zdravotnickým problémem celého světa."
Tehdy patrně svět unikl pandemii marburským virem a příbuznou Ebolou jen o vlas. Stejné štěstí měl i v řadě dalších méně známých případů. Například v roce 1993 za sebou zanechala stovky mrtvých virová epidemie řádící v pohraničí státu Nové Mexiko v USA. Tehdy navzdory všem opatřením umírali i lékaři a zdravotníci, kteří proti nemoci bojovali. Roku 1994 zahubila do té doby neznámá viróza koně i jejich ošetřovatele v australské dostihové stáji Cannon Hill. Původce zůstal neznámý. A tak bychom mohli pokračovat velmi dlouho.

S jedinou výjimkou - a tou je AIDS. Této chorobě se podařilo překročit meze do té doby běžného scénáře a rozšířit se po celém světě. Teorií o původu je víc, ty seriózní se ale shodují v jednom: jde o zoonózu (zdrojem jsou s největší pravděpodobností opice). Přitom AIDS je ve srovnání s mnoha svými kolegy z říše virů tak trochu bezzubý. Mimo hostitelský organismus rychle ztrácí životaschopnost, přenáší se výlučně tělesnými tekutinami a prevence před nákazou je směšně jednoduchá. Co by se ale stalo, kdyby se objevil virus smrtonosný jako Ebola a šířící se vzduchem jako chřipka?

Na to už existuje odpověd. Epidemie španělské chřipky po první světové válce si vyžádala víc obětí než fronty všech tehdejších bojišť - a i ona nejspíš přišla z říše zvířat. Po světě se rozšířila navzdory tomu, že neexistovala masová turistika, dopravní velkoletadla, sexuální revoluce ani další cesty, které by vražedné pandemii dláždily pohodlnou cestu dnes.

Z dalších virových pandemií můžeme jmenovat asijskou chřipku (1957, přes milion mrtvých) nebo hongkongskou chřipku (1968, rovněž okolo milionu úmrtí). Z hlediska dnešní nemoci Covid-19 je ale zajímaví především blízcí příbuzní jeho původce: koronavirus SARS CoV s podobnými projevy (2002 až 2004 patrně pocházející od netopýrů) a MERS (2012 až 2020 původem od velbloudů).

Rizika rostou

Riziko vzniku pandemií přenosem patogenu na lidi od zvířat se Poslední dobou stupňuje z mnoha důvodů. Na prvním místě je to pronikání civilizace do dosud neobydlených oblastí: kvůli získávání zemědělské půdy se kácejí pralesy a zúrodňují pustiny, jinde se osady, města, podniky, doly budují v místech kam donedávna nevkročila lidská noha - a není proto výjimkou když člověk přijde do styku s virem, bakterií nebo parazitem, proti kterému jeho organismus neměl příležitost získat imunitu.

Významným faktorem v riziku vzniku pandemie prostřednictvím zoonózy je globalizace a letecká doprava. Zatímco dříve se nakažený cestovatel prostě jen nevrátil z džungle, nebo vymřela domorodá vesnice, aniž se o tom někdo dověděl, dnes může být přenašeč nemoci uprostřed civilizace už za několik hodin a nakazit stovky nebo tisíce lidí. Někteří vědci se také domnívají, že riziko zoonóz a vzniku pandemií zvyšují klimatické změny.

"V minulosti jsme se zabývali jen tím, která zvířata jsou hostiteli patogenů přenosných na lidi," upozorňuje Nicholas Clark z veterinární fakulty Queenslandské univerzity. "To je ale jen jeden faktor, zatímco významné jsou i další, například vztahy mezi zvířaty. Náš výzkum především ukazuje, že různá prostředí poskytují patogenům různé příležitosti k interakcím s novými hostitelskými druhy a tím, k vzniku nových infekcí. Změny prostředí v důsledku globálního oteplování tak zvyšují riziko nákazy."

obr: Dalším zdrojem virů nebezpečných pro lidi jsou netopýři a hlodavci

Konstantin Wells z Univerzity ve Swansea v této souvislosti konstatoval, že existují živočichové, které fungují jako jakýsi prostředník umožňující patogenu "cestovat" mezi živočišnými druhy (nebo živočišnými druhy a člověkem) a že tato jejich schopnost úzce souvisí se změnami prostředí.

"Nedávná studie například prokázala, že změna prostředí může omezit, nebo naopak usnadnit šíření ptačí malárie - ale to je jen jeden z mnoha příkladů," říká Konstantin Wells. "Nyní když víme, že podmínky prostředí jsou významné, můžeme vyvinout modely předpovídající pohyb nemoci mezi druhy v čase globální změny klimatu. Výpočetní nástroje už jsou k dispozici, ale zatím s nimi pracují jiné obory. Jde například o matematické nástroje pro vyhodnocování údajů z velkého množství senzorů nebo programy pro rozpoznávání určitých vzorců v obraze a podobně. Jejich přizpůsobení pro potřeby epidemiologů a lékařů umožní předvídat budoucí epidemie nebo pandemie infekčních nemocí."

V Evropě a Severní Americe už se divočina, v níž by se mohli ukrývat potenciální útočníci, téměř nevyskytuje, o to víc rezervoárů pro příští pandemie je v Africe, Asii a Jižní Americe. Mnozí jejich obyvatelé žijí prakticky na frontové linii a díky letecké dopravě a globálnímu obchodu masem (ale třeba i obchodu s živými zvířaty) mohou ohrozit celý svět. Proto se biologové soustřeďují právě na tyto oblasti a na lidi, kteří kvůli obživě překračují hranice s divočinou. Ti totiž - na rozdíl od nás - běžně konzumují opice, netopýry, paviány hrochy a další divoce žijící tvory, které jsou hostiteli potenciálních původců zoonóz. A nejen to: dodávají je i na místní trhy (což je i jedna z verzí původu nemoci Covid 19).

Vědci z fakulty veterinární medicíny Univerzity v Tenesee proto uskutečnili výzkum mezi členy komunit zabývajících se obchodem s masem v severní Ugandě. Šlo o společenství sousedící s národním parkem Vodopády Murchison. Na dotazy vědců odpovídalo 292 místních žen, jejichž muži obstarávají potravu v rezervaci. Výsledkem bylo poněkud překvapující zjištění, že lidé v těchto komunitách jsou si nebezpečí zoonóz uvědomují a některým zvířatům se při výběru potravy cíleně vyhýbají. Týká se to především opic.

"Z vyhodnocení odpovědí na naše otázky vyplynulo, že téměř všichni respondenti si uvědomovali riziko přenosu nemocí z divokých zvířat na lidi," uvádí spoluautorka studie Breanna Dell.

Naproti tomu ale dělají jen málo opatření, která by zabránila přenosu při drobných zraněních během manipulace s masem. Znepokojujícím výsledkem průzkumu bylo, že lovci a jejich rodiny sice o nebezpečí vědí a konzumaci takového masa se vyhýbají, ale jejich prvotní motivací jsou peníze. Nemají proto zábrany dodávat je na trh. Dokonce přiznali, že přitom opičí maso maskují za jiné druhy.

"To se ale týká jen masa primátů, protože podobnost s člověkem je pro místní konzumenty varující," vysvětluje Breanna Dell. "Naproti tomu místní lidé nemají takové zábrany ohledně jiných zvířat. Obzvlášť nebezpeční jsou z tohoto hlediska netopýři a hlodavci, kterých tu žije mnoho druhů, jsou proto hostiteli velkého množství potenciálních patogenů přenosných na lidi."

"Rozšiřování našich znalostí o zvycích a postojích obyvatel v oblastech, kde dochází k přenosům mikroorganismů z divočiny na lidi, je mimořádně důležité při hledání způsobů, jak snížit
rizika zoonóz," dodává Breanna Dell.

Tým vědců z Exeterské univerzity se zase zaměřil na vliv změn využívání půdy a urbanizace venkova pro vznik zoonóz. Věří, že to se týká i Covid 19 nelze vyloučit, že jde i o riziko týkající se rozvinutých zemí. Urbanizace a nové metody zemědělské výroby totiž mění způsob chování divoce žijících druhů. Jedná se především o hlodavce, kteří tak přijdou do styku s člověkem
mnohem častěji.

"Přibližně 75 procent nově se objevujících lidských patogenů pochází od zvířat," tvrdí Orly Razgour, jeden z autorů vědecké práce. "Zatím byla z tohoto ohledu zkoumána především Jižní Amerika a Asie, zatímco jiné oblasti zůstávají stranou pozornosti. Je proto nutné provádět víc takových studií – nejen kvůli poznání mechanismů vzniku zoonóz, ale i pro identifikaci faktorů, což by pomohlo tvůrcům obranných strategií."

Jan A. Novák

You have no rights to post comments