Novákoviny

Roku 1913 se v Mexiku beze stopy ztratil slavný americký spisovatel Ambrose Bierce. Jeho konec je o to podivnější, že se záhadnými zmizeními často předtím sám zabýval ve svém díle. Teorií o tom, proč a jak zmizel, je několik, žádnou z nich se ale dodnes nepodařilo přesvědčivě doložit.

 

Povídku Šlépěj od Karla Čapka u nás zná asi každý alespoň trochu sečtělý člověk. Vyšla v jeho Povídkách z jedné a druhé kapsy a líčí údiv několika počestných občanů nad osamělou stopou v čerstvě napadlém sněhu. Není bez zajímavosti, že povídku s nápadně podobným námětem - byť méně rozjímavého, o to však hrůzostrašnějšího ražení - napsal již přibližně o půl století dříve Američan Ambrose Bierce.

 

Hlas odnikud

Bierceho povídka Stopa Charlese Ashmorea má s Čapkovou Šlépějí společný především základní námět: záhadně končící stopu v čerstvém čistém sněhu. Jinak ale našeho klasika z plagiátorství podezřívat nemusíme - zpracoval téma zcela odlišně a po svém. Tak jako ostatně i v mnoha jiných případech, kdy se nechal inspirovat nějakým literárním dílem.

 

obr. : Historky o ztracených lidech a jejich šlépějích končících v prázdnu se neustále vracejí. Málokdo ví, že jde jen o variece na Bierceho povídku Stopa Charlese Ashmorea 

 

 

Zatímco nad Čapkovou Šlépějí může čtenáře příjemně mrazit, při četbě Bierceho povídky Stopa Charlese Ashmorea nás pod krkem spíš uchopí krystalicky čistá hrůza. Téměř dokumentárním způsobem se zde popisuje příběh šestnáctiletého farmářského synka z Quincy v americkém státě Illinois. Jeho rodiče jej 9. listopadu 1878 kolem deváté hodiny večer poslali se džbánkem pro vodu do studny poblíž farmy. Když se dlouho nevracel, vydali se jej jeho příbuzní hledat. Zbytek už si asi snadno domyslíte: objevili jen řadu stop v čerstvě napadlém sněhu, která náhle končila. Charlese Ashmorea už nikdo nikdy neviděl.

To však ještě není všechno. O několik dní později uslyšela Charlesova matka u studny hlas svého syna. Ozýval se z několika stran a nebylo možné rozpoznat co říká. Nejdříve jí podezřívali, že se pomátla žalem, hlas tu pak ale slyšeli i další svědkové. Všichni se shodli, že přicházel z velké dálky a nešlo rozpoznat jednotlivá slova. "Intervaly se stále prodlužovaly a hlas byl stále slabší a slabší, až někdy v polovině léta přestal být slyšet úplně," končí své vyprávění Bierce.

Sugestivní příběh s mistrným záhadným zakončením čtenáře zaujal a začal žít svým vlastním životem. Obdobné historky se později začaly objevovat v novinách a časopisech - tentokrát však už nikoliv jako literární dílo, ale jako skutečné reportáže. Nejdříve se tak stalo v amerických novinách, později si příběh oblíbili i britští "reportéři". Hlavní hrdina samozřejmě změnil jméno, ještě o několik let omládl (malé dítě patrně budí více čtenářského soucitu než pubertální výrostek), zato však obvykle ještě stihl zvolat: "Pomoc! Dostali mě!". Pro větší emoční dopad se i datum posunulo - na 24. prosince. Nakonec historka doputovala až k nám. V několika "záhadologických" publikacích, které zde masově vycházejí od počátku 90. let, je samozřejmě vydávána za skutečný příběh.

 

Sláva bez autora

Brit Rodney Davies, autor překvapivě poctivě napsané knihy Záhadná zmizení, si dal tu práci, aby některé novinářské výtvory zjevně inspirované Bierceho Stopou Charlese Ashmorea, ověřil. Obrátil se proto na Oddělení pro místopisná studia jednoho britského hrabství, kde se další varianta příběhu (tentokrát ovšem chlapce jménem Oliver Thomas) rovněž vyskytla v tisku. Odpověď archiváře byla příznačná: "Tato historka má ve zvyku se čas od času vracet... Nenašel jsem žádný důkaz, že by se tento nebo podobný příběh v okolí přihodil."

 

obr.: Ambrose Bierce - snímek z mládí

 

 

Důkladný Davies si však nedal pokoj a prostudoval také meteorologické záznamy ze Štědrého dne roku 1909, kdy měl nešťastný Oliver zmizet i se svým džbánkem. Všetečného publicistu už ani příliš nepřekvapilo, když se dozvěděl, že chlapec ani žádné stopy ve sněhu zanechat nemohl - z toho prostého důvodu, že právě toho dne nastala prudká obleva...

Možná právě proto v jiných podobných historkách stopy záhadně nekončí ve sněhu, ale pro jistotu v písku, prachu nebo blátě. Nechybí ale ani záhadné šlépěje otištěné do betonu a v jednom poválečném časopise se dokonce vyskytla historka o podivných stopách v radioaktivním prachu Hirošimy. S příchodem horečky létajících talířů se už hlas pohřešovaného neozýval ze stran, ale shůry.

Kdoví - možná i v měsíčním prachu či v pouštích Marsu už nejspíš čeká další příležitost pro vypravěče historek, při nichž má mrazit v zádech. Biercemu se tak zjevně stalo něco, co se občas smolařským literátům stává: jejich příběh dosáhl nesmrtelnosti, aniž by ke své slávě přizval i svého autora.

 

Posedlost práznotou

Tajemná zmizení zajímala Ambrose Bierceho po celou jeho literární kariéru. Motiv se vyskytuje například v povídkách Nedokončený závod a Jak těžké je přejít pole. V první záhadně mizí muž, který se v opilosti vsadil, že uběhne úctyhodnou vzdálenost 60 kilometrů, v druhé naopak farmář, který se chystal přejít nevelké pole, aby dohlédl na koně. V obou případech nešťastní muži před několika svědky zakopli - a už nedopadli. Prostě se rozplynuli ve vzduchu a nikdo nikdy je už neviděl.

 

obr: Bierce byl posedlý podivnými zmizeními, jinými dimenzemi a cizími světy. V nějakém z nich možná i skončil - aspoň po tom velmi toužil.

Obraz od Mauritse Eschera

 

 

I tyto příběhy se tváří jako vyprávění skutečné příležitosti, avšak účinku pozdější Stopy Charlese Ashmorea už nedosahují.

Přesto i ony občas straší v "záhadologické" literatuře coby události, které se zaručeně staly a které dokazují, že je cosi mezi nebem a zemí. Cosi, v čem se dá snadno a nenávratně zmizet.

Máte pocit, že alespoň cesta od stolu do lednice ve vašem vlastnímm důvěrně známém bytě je bezpečná? Nebuďte naivní.

Bierceho posedlost jinými dimenzemi dosvědčuje i jeho báseň The Passing Show. Líčí v ní svůj příchod do jiného světa, který popisuje těmito verši:

 

Byla to zvláštní země plná melancholie

Tichá a prázdná. Na druhé straně dál a dál

Prostíraly se vody oceánu jak mrtvá pláň

A ještě mrtvější byly kopce, na kterých jsem stál

 

Kdo byl člověk fascinovaný "krajinou na druhé straně" - nejspíš tou, do níž odešel nejen Charles Ashmore a další hrdinové jeho historek, ale nakonec i on sám?

 

Štěstí mezi masakry

Ambrose Gwinett Bierce se narodil 24. června 1842 v Meigs County v Ohiu. Horší rodinu a horší místo si snad už vybrat ani nemohl: jeho otec chudý, leč o to bigotnější farmář a diktátorský násilník vlastnil pouze srub z neotesaných klád - a pak už jen dalších sedm dětí. Bierce svou rodinu upřímně nenáviděl a co nejdříve se odtud vytratil. Už v dětském věku se živil nejdříve jako dělník, později jako číšník. V patnácti letech prý měl dlouhodobý intimní vztah se sedmdesátiletou ženou z lepší společnosti, která v něm probudila zájem o literaturu. V sedmnácti se mu také dostalo jediného vzdělání: na vojenském institutu v Kentucky. Vydržel tam jen rok.

 

obr.: Ambrose Bierce v pozdějších letech - s dekorací odpovídající jeho spisovatelskému zaměření

Olejmalba od J. H. E. Partingtona

 

 

Pak vypukla americká občanská válka a Bierce (který měřil sotva 160 centimetrů) se okamžitě přihlásil jako dobrovolník. Bitevní vřava mu šla k duhu - nevyhýbal se nebezpečí, vyznamenal se v několika bitvách, byl raněn a rychle stoupal v hodnostech. Když byla jižní Konfederace poražena, měl už Bierce hodnost poručíka a čestnou hodnost majora. Do konce života se netajil s tím, že léta konfliktu Severu proti Jihu - první války vedené technickými prostředky, které měly na svědomí dosud nevídaná jatka - považuje za nejšťastnější období svého života.

Štěstí mezi masakry ovšem netrvalo dlouho. V míru o jeho bitevní zkušenosti nikdo nestál, a tak se Bierce začal rozhlížet po něčem jiném. Rozpomněl se na své literární zájmy a stal se novinářem. Roku 1871 se také oženil s dcerou jednoho z nemnoha zlatokopů, kteří v rýžovací pánvi skutečně našli bohatství. Díky tomu se během své novinářské a literární kariéry nemusel potýkat s tolika existenčními problémy, jako jiní spisovatelé jeho ražení. I tak si v životě užil dost problémů: nejdříve zabili jeho staršího syna ve rvačce (1899), pak mu utekla žena (1901), nakonec zemřel na následky nemírného požívání alkoholu druhý syn (1910).

Také literární tvorba Ambrose Bierceho nepatří k těm, o nichž by se učilo ve školách. Bývá označován za proletářského spisovatele, sloupkaře a břitkého až cynického komentátora, který se ovšem nikdy nezatěžoval nejen stylistickými kudrlinkami, ale ani touhou po nějaké hlubší analýze či citech. Prostě jen přímočaře vypráví - nejraději o tragédiích, záhadná zmizení nevyjímaje.

"Nacházíte jen kuriózní cynismus, sardonický úšklebek, jakési potěšení z pitoreskních krutostí: namísto lidí figury z makabrózní frašky, namísto soucitu misantropii, nerafinovanou, nezintelektuálnělou, přímou, jasnou a prudkou jako rána do nosu, " píše o něm Josef Škvorecký.

Navzdory tomu (nebo možná právě proto) byl ve své době čtenářsky vyhledávaným autorem.

 

Bez návratu

Po finančně výhodné svatbě strávil Bierce se svou manželkou několik let v Anglii, kde psal pro humoristické časopisy. Načerpal tam mimo jiné také inspiraci pro své první povídky o záhadných zmizeních. Právě v Británii se totiž odehrává povídka Nedokončený závod.

V Anglii Bierce také vydal své první sbírky. Po návratu do San Francisca začal psát krátké sloupky. Jejich rostoucí obliba mezi nejširšími čtenářskými vrstvami vedla k tomu, že neměl o nabídky práce v redakcích nouzi. Nakonec zakotvil jako stálý zaměstnanec koncernu známého tiskového magnáta Hearsta a přispěvatel dodnes existujícího časopisu Cosmopolitan.

 

obr.: Bierceho manželka Molly (Mary Elen za svobodna Day). Manželství se nevydařilo a skončilo rozvodem

 

 

Tou dobou už Bierce zdaleka nebyl nejmladší a měl i četné neduhy - včetně těžkého astmatu. Přesto dál snil o válce jako o jediném důstojném způsobu života (i smrti) pro opravdového muže. Když se v Mexiku rozhořela série revolucí a občanských konfliktů, usoudil, že temperamentní země v bezprostředním sousedství USA je to pravé místo pro něj. Rozhodl se, že odtud bude psát válečné reportáže a vydal se směrem na jih.

Mexickou hranici překročil Bierce v listopadu roku 1913 ve městě Juarez. To je bezpečně doloženo, neboť zde si vyzvedl své cestovní doklady. O pár týdnů později, 16. října 1913 měl vystoupit z vlaku ve městě Chihuahu. Jeho úmyslem prý bylo setkání s vůdcem povstalců Pancho Villou, o tom že k němu došlo však neexistují žádné důvěryhodné zprávy. Toho dne se stopa Ambrose Bierce zcela ztrácí - stejně jako stopy jím stvořeného Charlese Ashmorea ve sněhu u rodné farmy.

O posledních dnech Ambrose Bierceho existuje několik hypotéz. Podle jedněch byl prostě pohlcen vírem krvavé mexické revoluce - stejně anonymně jako tisíce jejích dalších obětí. Podle jiných si své zmizení životem unavený a nemocný muž sám zinscenoval. Existují svědkové, kteří tvrdí, že již dříve tento stárnoucí a zahořklý literát mluvil o sebevraždě hodné vojáka - výstřelem koltu do mozku. Co víc pak mohl pro své dílo udělat, než zanechat legendu: mistr fabulace tajemných zmizení, který se nakonec sám beze stopy ztratil v cizí exotické zemi.

Buď jak buď Ambrose Gwinett Bierce už ví, jak doopravdy vypadá jím tak často zmiňovaní mrtvá krajina na druhé straně. Nelze vyloučit, že jako zkušený vypravěč záhadných historek si připravil scénář i pro svůj vlastní tajemný odchod. Skutečná pravda o jeho osudu však už asi navždy zůstane tajemstvím.

Jan A. Novák

 

 

 

You have no rights to post comments