Novákoviny

Ocitnout se v silniční zácpě není nic příjemného - a asi každý si v té chvíli představí, jak by bylo pěkné uniknout z kolony směrem vzhůru. O létající automobily konstruktéři usilují už více než půl století. Zatím sice s poněkud rozpačitými výsledky, přesto věří, že jejich čas přijde.

"První létající automobily se na trhu objeví během několika málo let," prorokuje dopravní expert Alex Davies na serveru Business Insider. Přesně to samé si ale možná mysleli i konstruktéři berlínské karosářské firmy Ambi-Budo, kteří předvedli model vzdušného vozidla už roku 1932.

Asi nejblíže k realizaci snu byl kalifornský letecký konstruktér Moulton Taylor, jehož Aerocar roku 1949 opravdu létal. Křídla a ocasní plochy si však po silnicích musel tahat v přívěsu za sebou a před vzletem se řidič proměnil v mechanika, který to všechno smontoval. Takže ani nepřekvapí, že o sériovou výrobu žádný podnikatel neprojevil zájem.

obr: Aerocar konstruktéra Moultona Taylora roku 1949 opravdu létal, vzbudil zájem médií - ale nikolivk investorů nebo zákazníků. Kříženec letadla s autem je obvykle špatné letadlo a hodně nepraktické auto. Tudy cesta nevede 

Podobnou koncepci má také Aeromobil 2.5 slovenského konstruktéra Štefana Kleina, který loni v říjnu podnikl zkušební let pár metrů nad letištní plochou. I v tomto případě je ale označení "létající automobil" poněkud nadsazený. Rozměrná skládací křídla k dobrým jízdním vlastnostem na silnici nepřispívají, o hledání parkovacích míst ani nemluvě. A ke startu i přistání si stejně musíte najít něco jako letiště. Tudy cesta řidičů do vzduchu zjevně nevede.

To dobře pochopil Paul Moller který za snem o létajícím voze tvrdohlavě kráčí už půl století. Od samého počátku konstruktérské kariéry se zaměřil na stroje se svislým startem a přistáním (VTOL).

Roku 1964 začal Moller ve své garáži stavět první skutečný létající automobil pojmenovaný XM2. Krátce na to založil firmu Moller Aircraft Company, která se tento sen snaží se střídavými úspěchy realizovat dodnes - v současnosti pod jménem Moller International.

obr: Jeden z létajících automobilů Paula Mollera při pokusném letu. Stroj je ale pro všechny případy zavěšen na laně - zřejmě kvůli problémům se stabilitou. Moller správně pochopil, že létající vůz musí především umět startovat a přistávat svisle, protože letiště nemá u domu každý

Moller postavil řadu prototypů, které často opravdu létaly, do praktického využití však měly daleko. Nicméně s každým novým strojem financovaných z vysokoškolských grantů a výnosů Mollerových patentů (zabýval se mj. vývojem prvků létajících robotů pro US NAVY a obrannou agenturu DARPA) rostly zkušenosti a zlepšovaly se parametry.

Roku 1989 vynálezce svůj stroj Skycar M200X poprvé veřejně předvedl zástupcům médií a poté s ním vykonal více než 200 letů. Nejpokročilejším produktem z Mollerovy dílny je futuristicky vyhlížející Skycar M400.

"M400 je zcela nový druh létajícího zařízení, které spojuje výhody letadel a vrtulníků, aniž by měl nevýhody obou," tvrdí o své poslední konstrukci Paul Moller.

"Nebeský automobil" M400 startuje a přistává kolmo jako vrtulník, nemá však rozměrný a komplikovaný rotor, ale malé překlopné vrtule chráněné prstenci. Díky tomu může přistávat na velmi malé ploše (obdélník s úhlopříčkou okolo 11 metrů).

Protože principem letu se podobá známým britským svisle startujícím letounům Harrier, může - na rozdíl od vrtulníků - při poměrně hospodárném provozu dosahovat značné rychlosti i slušného doletu. Ovládání je údajně velmi jednoduché, protože konstruktér uplatnil svá řešení elektronického řízení určená pro létající roboty.

obr: Létající automobil Transition firmy Terrafugia z roku 2009. Kompaktní design je působivý, krátká křídla ale nejpíš povedou k nestabilitě za letu a obtížnější pilotáži. Nasazení elektroniky by ale mohlo pomoci. Bez rozjezdové plochy se ale letadélko opět neobejde

Problémem ovšem zůstává cena milión dolarů, vysoká hlučnost při startu a kompatibilita s předpisy o řízení letového provozu. Lidé z Moller International ale neztrácejí optimismus: "Po dalších úpravách bude moci řídit Skycar každý vlastník řidičského průkazu, přistávat bude možné i na zahrádce za domem v hluboké mlžné noci, aniž vzbudíte sousedy či potrháte šňůru s prádlem."

Podobnou cestou se ubírá také firma Terrafugia z Woburn v Massachusetts. Roku 2009 předvedla létající automobil Transition, který pak prošel všemi úskalími úředního schvalování. Přesto se ohlašovaná sériová výroba zatím nerozeběhla - možná i proto, že zase šlo jen o vozítko se skládacími křídly, které se hned tak někam nevejde a k létání potřebuje letiště. Proto zakladatel firmy Carl Dietrich loni v květnu představil nový projekt s názvem TF-X. Stejně jako Mollerovy stroje vychází ze zkušeností získaných při práci na armádních létajících robotech a má startovat kolmo díky překlopným vrtulím. Dietrich věří, že na trhu by se mohl objevit už roku 2015 nebo 2016.

Technická řešení jsou ovšem jen jednou stránkou problému. Další - a možná mnohem větší - je nebezpečí, že špatní řidiči už nebudou jen na silnicích, ale také všude ve vzduchu. Představa opilců, psychopatů a zamindrákovaných teenagerů řítících se jako bomby nad střechami domů vede k tomu, že letecké orgány příliš velké pochopení pro létající automobily zatím nemají.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

obr: Paul Moller se svými prototypy

You have no rights to post comments