Novákoviny

Existenci nebo naopak neexistenci sněžného muže - yetiho - se vědci, cestovatelé a dobrodruzi snaží dokázat už desítky let. Zatím bezvýsledně, možná se ale blížíme k bodu obratu. Tentokrát se totiž problému chopili tradičně houževnatí Číňané.

 "Mnoho zpráv o podivném tvorovi pochází z oblasti Hubei," tvrdí Wang Šankai, viceprezident čínské výzkumné organizace HWMRA, chystající se záhadu rozluštit. "Například roku 1983 místní list otiskl výpověď venkovana, který přenocoval v horách ve své lesní chýši. V noci prý vyrazila dveře chatrče divoká chlupatá žena s modrýma očima, přinutila ho k pohlavnímu styku a na několik minut vedle něj usnula. Pak zase odešla do lesa. Venkovanovi ale trvalo několik hodin, než se vzpamatoval a přivolal pomoc..."

V této oblasti se tvorovi známému u nás jako yeti nebo sněžný muž říká yeren. Organizace HWRMA (Hubei Wild Man Research Assotiation) chce zorganizovat několik pátracích týmů, které by tamní krajinu systematicky pročesaly.

"Máme celou řadu indicií dosvědčujících, že neznámý primát tu opravdu žije: chlupy, exkrementy, lesní hnízda, která si staví. A také stovky svědectví od místních obyvatel. Použijeme při výzkumu nejmodernější techniku včetně kamerových pastí," řekl Wang Šankai reportérům listu The Telegraph. "Máme osmdesátiprocentní šanci uspět."

Není ale první, kdo se do pátrání pustil s poněkud předčasným optimismem. A nejspíš ani poslední.

Zklamání přemožitele Everestu

Takzvaná seriózní věda sněžného muže většinou vnímá jako pavědu nebo podvod - tedy cosi na způsob UFO, lochneské příšery nebo komunikace se záhrobím. Jenže ti, kteří s oblastmi, kde se má vyskytovat, opravdu znají, na něj většinou věří. Patřil mezi ně i slavný přemožitel Mt. Everestu Edmund Hillary. Ten v 50. letech minulého století dokonce Himálaje podnikl štědře sponzorovanou expedici, která měla jediné poslání: přinést rozhodující důkaz. Pátrání provádělo šest set zkušených horolezců a místních Šerpů, žádné výsledky však nepřineslo.

Nakonec zklamaný Hillary získal od mnichů z jednoho lamaistického kláštera alespoň "skalp sněžného muže" - kus chlupaté kůže ve tvaru jakési kápi. Skutečně navozoval představu, že pochází z temene tvora podobného velké gorile. Byla z toho velká senzace - do doby než skalp dostal k prozkoumání belgický kryptobiolog Bernard Heuvelmans. Jeho diagnóza byla jednoznačná a zdrcující: mimo veškerou pochybnost byl "skalp" ve skutečnosti zhotoven z kůže horské kozy. Hillary přesto zůstal o existenci sněžného muže přesvědčen.

obr: Přemožitel Mt. Everestu, Sir Edmund Hillari v existenci yetiho pevně věřil. Jeho výprava, která ho měla chytit, ale neuspěla

Jiný slavný horolezec, již zmíněný Reinhold Messner měl více štěstí: podle svého tvrzení roku 1986 yettiho skutečně na vlastní oči spatřil. Ve své knize Yetti - legenda a skutečnost, ale zastává názor, že nejde o hominida, ale o druh velkého vysokohorského medvěda. Přestože horolezec odvážně prohlásil, že záhada je tím definitivně rozřešena, ostatní badatelé tento optimismus nesdílejí. V Himálaji a sousedních horstvech se sice velcí medvědi vzácně vyskytují (tu a tam je tu možné zastihnout místní rasu medvěda hnědého a nedávno byl objeven dokonce nový druh - medvěd nepálský), podobnost se známými popisy sněžného muže je ale dost vzdálená.

Jak ale sněžný muž vlastně vypadá?

Ten, který se toulá po lese

Podle většiny popisů má yeti nejblíže ke gorile. Je vyšší než člověk (až téměř 2,5 metru), celý porostlý rezavou nebo rezavohnědou srstí, s mohutným hrudníkem a zašpičatělým temenem hlavy. Chodí většinou po dvou, jeho přední končetiny přitom ale dosahují téměř až k zemi. Nejvíc pozorování bylo hlášeno ze střední Asie od Himaláje přes Čínu a Mongolsko až po Sibiř, podobný tvor ale prý občas bývá k vidění také v Kalifornii (tzv. bigfoot nebo také sasketch) a na jiných místech světa.

Legendy o opičích lidech jsou zřejmě velmi staré. Jakutští Evenkové tuto bytost nazývají čučuna, zatímco v povodí Obu jí říkají uten-jechti-agen, tedy "ten, který se toulá po lese", jinde zase almast, lakšir i jinak. Číňané mají svého jie-žena, který je údajně 2,5 metru vysoký a má rudou srst. Z Mongolska zase v jedné ze svých knih přináší zajímavá svědectví známý český záhadolog Ivan Mackerle.

obr: Rekonstrukce podoby sněžného muže podle charakteristik udávaných svědky

V Mongolsku se také roku 1958 českému antropologovi Emilu Vlčkovi podařilo v jedné tamní budhistické knihovně nalézt patrně nejstarší známé vyobrazení záhadného tvora. Bylo součástí dvě stě let starého spisu, který je jakýmsi atlasem tibetské zvířeny. Stará kniha mezi běžnými živočišnými druhy té oblasti zcela samozřejmě uvádí i jakéhosi divokého muže. Na obrázku jsou zřetelně patrné rysy primáta vývojově blízkého člověku: s plochým "lidským" obličejem a obratnými dlouhými prsty, který stojí na zadních končetinách. I proto se mnoho kryptobiologů (badatelů hledajících dosud neznámé nebo domněle vyhynulé tvory) domnívá, že yeti je některý z mnoha druhů hominidů, kteří se oddělili od vývojové linie člověka.

Stopy ve sněhu

Moderní historie hledání yetiho začala roku 1889, kdy britský důstojník a přírodopisec Laurence A. Waddell (1854-1938) informoval o svém nálezu stopy velkého bosého chodidla v jednom z tibetských průsmyků. Od domorodců se při té příležitosti dověděl, že pocházejí od divokých chlupatých lidí žijících ve velkých nadmořských výškách. Sám se ale klonil spíš k názory, který mnohem později zastával i Messner, totiž že pověrčiví domorodci ve skutečnosti občas vídají horské medvědy.

obr: Stopa yetiho na snímku pořízeném Ericem Shiptonem. Podle některých teorií jsou stopy yetiho jen šlépěje běžných zvířat zvětšené sluncem. Tato stopa však má zcela zřetelné obrysy a znaky velkých primátů.

Také pozdější badatelé většinou viděli jen stopy ve sněhu nebo v blátě a dnes existují jejich četné fotografie i sádrové odlitky. Podle nich je chodidlo dlouhé, bez drápů a s výrazně odděleným palcem. Nejzachovalejší otisky mají patrné i takové detaily jako daktyloskopické rýhy. Vyvracejí tak nejen tvrzení o padělcích, ale i hypotézu, podle které jde o sluncem zvětšené a zdeformované stopy běžného tvora, například lišky nebo některého hlodavce. Tento názor zastával například i známý britský spisovatel a lovec záhad Arthur C. Clarke.

Setkání na útěku z Gulagu

Těch, kteří tvora opravdu viděli, zřejmě bylo mnohem méně. Patřil k nim například řecký cestovatel, geolog a fotograf Nikolaos A. Tombazis (1894-1986), člen britské Královské geografické společnosti. Když během 20. let pracoval v britské geologické expedici zkoumající Tibet, podařilo se mu ze vzdálenosti přibližně 200 metrů pozorovat na sněhu "tmavou bytost chodící vzpřímeně, která nebyla oblečena". Ani on si ale nemyslel, že má před sebou neznámého primáta. Zpočátku svůj zážitek odmítal komentovat, později se přiklonil k názoru, že zřejmě viděl mnicha nebo poustevníka.

Za zvláštních okolností o několik let později yetiho spatřil Polák Slawomir Rawicz. Prchal z komunistického Gulagu v Rusku přes Indii a jaksi mimochodem přitom potkal i dvojici chlupatých bytostí podobných lidem. Dospěl ke svéráznému názoru, že jde o křížence medvěda a orangutana.

Na dosah ruky možná měl rozřešení záhady sovětský generál Pavel S. Rybalko 1894-1948), který během 30. let působil v Číně. Jeho jízdní oddíl tehdy údajně polapil primáta podobného vyhynulému pitekantropovi. Rybalko jej chtěl v kleci dopravit do Moskvy, tvor však po několika dnech zahynul a tím celá věc skončila - budoucího maršála nějak nenapadlo, že i mrtvé tělo by mohlo mít mimořádnou vědeckou hodnotu.

Po druhé světové válce konečně nastala doba vypravit do oblasti skutečné vědecké expedice. Zdálo se, že tajemství bude brzy rozluštěno - vzdoruje však dodnes.

Jan A. Novák

Psáno pro hospodářské noviny . Víkend

You have no rights to post comments