Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Mořský had: mezi legendou a skutečností

had1

Příšera dlouhá i několik desítek metrů, která se s námořníky vůbec nemazlí - to je mořský had, někdy také nazývaný kraken, jak ho znají staré kroniky a bestiáře. Ale i z moderní doby existují svědectví o jeho spatření. Většina mořských biologů jim nevěří, někteří se ale záhad? snaží přijít na kloub. Kryptobiologové přitom nepochybují, že některé staré zprávy mohou mít pravdivé jádro.

"Já ho bohužel viděl," odpověděl na novinářskou otázku týkající se existence mořského hada jistý americký námořní kapitán. "Bohužel" proto, že mu vyprávění o té příhodě přineslo řadu nepříjemností a posměšků, takže se na toto téma už odmítal dál bavit. To může být i jedním z důvodů, proč svědectví o mořském hadovi není víc - námořní důstojník, o jehož duševním zdraví existují pochybnosti, se může s další kariérou rozloučit. Přesto byli a jsou i takoví, kteří se rozhodli promluvit. Známý kryptobiolog a autor několika knih o pátrání po neznámých mořských tvorech Bernard Hewelmans shromáždil téměř 500 zpráv o živočichovi, kterého je možné označit jako gigantického mořského hada.

Věří na něj i kryptobiolog a publicista David Clarke ze Sheffield Hallam University, který studoval lodní deníky v archivu britské Royal Navy: "Je tu hned několik záznamů o pozorování podivných tvorů, jevících všechny znaky bájného mořského hada."

 

Svědectví z lodi Daedalus

Jedno z nejznámějších a také nejpřesnějších vyprávění o setkání s mořským hadem pochází z roku 1848 od kapitána Peter M°Quhaeo, který tehdy velel válečné lodi HMS Daedalus plavící se z Východní Indie do britského Plymouthu:

had04"Šlo o obrovského hada, jehož hlava a část krku byly neustále vztyčeny asi metr nad hladinou vody.

 

obr: S obrovským mořským hadem se roku 1848 setkala loď Daedalus 

 

Podle stínu, který vrhalo košové ráhno hlavní plachty do vody, byl viditelný kus těla dlouhý nejméně 20 metrů a žádná jeho část - jak se nám zdálo - nesloužila k tomu, aby se tvor pohyboval vertikálně ať už nebo horizontálně. Kdyby to byl nějaký druh zvířete, které znám, snadno bych jej rozpoznal pouhým okem..."

Kapitán M°Quahe ve své zprávě pro Admiralitu tvrdil, že si mohl mořského hada prohlížet z poměrně malé vzdálenosti téměř půl hodiny - a to i přesto, že živočich plul pozoruhodnou rychlostí 12 až 15 uzlů (přibližně 21 až 27 km/h). "Hlava se po celou dobu neponořila pod hladinu, na zádech bylo cosi jako vlající koňská hříva..."

Zprávu tehdy obratem zveřejnil deník The Times a kapitánu M°Quhaeovi to moc nepomohlo - i navzdory tomu, že jeho výpověď potvrdili dva důstojníci z jeho lodi, kteří obludu viděli také. V následujících letech musel kapitán čelit záplavě nařčení ze snahy o podvod, touhy po laciných senzacích nebo pochyb o svém duševním zdraví.

Ani to ale o deset let později neodradilo Georga Harringtona velícího lodi Castillia, aby nepřišel s podobným svědectvím.

"Poblíž ostrova St. Helena jsme spatřili mimořádně dlouhé mořské zvíře, jehož měřila v průměru přes dva metry," uvedl tehdy Harrington. "Kolem hlavy asi půl metru od jejího vrcholu ji obepínal záhyb volné kůže. V okruhu sta metrů měla voda změněnou barvu."

 

Postrach norských rybářů

Už staří Řekové byli pevně přesvědčeni, že v moři žije gigantický had, obvykle popisovaný jako obluda s hrbem na hřbetě a jakousi hřívou. Objevuje také se ve skandinávské mytologii pod jménem Jörmungadr nebo Midgarösrmr a byl tak velký že mohl obepnout celý svět. Což občas opravdu dělal, takže se mohl zakousnout do vlastního ocasu. Znalci alchymie v tom možná rozpoznají Ouroborose - hada rovněž zakousnutého do vlastního ocasu, který byl symbolem základního kosmického principu věčné obnovy. Je možné, že had z nordických mýtů má s Ouroborosem společný původ ztrácející se v temnotě dávné minulosti.

had2Středověk o existenci mořského hada vůbec nepochyboval. Poněkud konkrétnější popis přinesl švédský duchovní a spisovatel Olaus Magnus (1490-1557): "Ti, kdo se plaví na sever kvůli obchodu s rybami, by měli vědět, že zde v podmořských jeskyních na útesech žijí hadi dlouzí 200 stop a širocí 20 stop. Za jasných nocí vyplouvají ze skal, požírají telata, jehňata a prasata... Z jejich zad splývá hustá hříva a mají strašlivé rudé oči. Napadají lodě a požírají lidi z jejich palub..."

Na první pohled to vypadá jako trochu naivní snaha odradit konkurenci od rybolovu v norských vodách, některé části popisu ale jsou podezřele shodné s vyprávěním novověkých anglických kapitánů, kteří Magnusovo dílo skoro určitě neznali. Navíc Magnusův kolega a rodák Eric Pontoppidan o dvě století později napsal něco podobného.

"Hřbet obludy vypadá jako množství ostrůvků obklopených chaluhami," napsal Pontoppidan ve své knihe o Norsku. "Potom se objevují větší výstupky podobné písčinám... Obluda silně typicky páchne."

Mořský had se objevoval i ve 20. století. Například roku 1965 spatřili turisté z lodi plavící se poblíž Velkého bariérového útesu hadovitého živočicha dlouhého asi dvacet metrů. Několik pozorovatelů se potopilo pod hladinu a po vynoření tvrdili, že živočich měl asi metr dlouhou hlavu a neustále otvíral tlamu. Snímky z hladiny, které byly při té příležitosti pořízeny, nevynikají kvalitou a jsou často označovány za podvrh. A to i navzdory tomu, že podobná setkání bývají z australských vod popisována průběžně již sto let.

 

Gigantický úhoř?

Na to, čím by bájný mořský had mohl být, existuje nepřeberné množství názorů. Skeptikové obvykle mluví o podvodech, optickém klamu, plovoucích chomáčích mořských řas nebo delfínech plujících v řadě za sebou. Trochu ale zapomínají, že námořní velitelé mají v pozorování jevů na hladině dlouhou praxi a na jejich správném vyhodnocování závislí osud lodi, posádky i jich samých.

had3Někteří biologové proto nevylučují, že jde o dosud neznámý druh (nebo několik druhů) skutečných hadů s poněkud nadstandardními rozměry. Zatím ale známe pouze obávané jedovaté vodní hady běžných velikostí okolo jednoho metru, kteří ovšem také nejsou nezajímaví. Jejich jed patří k nejprudším na světě.

 

obr: Fotografie pořízená údajně na Velkém bariérovém útesu u Austrálie

 

Původně to byli suchozemští živočichové, kteří se však v průběhu vývoje vrátili zpět do vody. Dnes by již na souši žít nemohli, na staronové prostředí se však adaptovali natolik, že vydrží pod vodou na jedno nadechnutí půl druhé hodiny. To je umožněno tím, že vedle zásoby vzduchu v plicích had přijímá i kyslík z vody prostřednictvím pokožky. Navzdory vražedné síle svého jedu nejsou útoční a potápěče neohrožují, nejsou-li sami ohrožováni.

Jinou možnost naznačil dánský biolog Anton Bruun. V šedesátých letech minulého století ulovil úhoří larvu - monté - dlouhou bezmála dva metry a podařilo se mu zdokumentovat několik dalších podobných nálezů. Ohromující na nich je to, že monté běžného úhoře (Anguilla anguilla) má v tomto vývojovém stádiu délku jen 10 až 12 centimetrů. Prostou extrapolací tedy dojdeme k závěru, že z tohoto obřího monté by vyrostl úhoř dvaceti až třicetimetrový!

Doktor Robert J. Menzies z Duke University se pokusil takového tvora ulovit. Vybavil se na to padesáticentimetrovým "háčkem", k němuž jako návnadu použil velkou sépii. Cosi se v hloubce opravdu zaseklo, ohnulo hák a zmizelo v nenávratnu...

 

Torpédem na plesiosaura

Někteří kryptobiologové upozorňují na to, že svědkové ve většině případů nejspíš viděli jen část těla, takže důležité anatomické znaky jim zůstaly skryty. To co vypadalo jako mořský had by tedy ve skutečnosti mohl být gigantický hlavonožec, nebo něco úplně jiného. Při pozorování z hladiny by skoro jistě nebyly vidět také ploutve, takže nechybí spekulace o neznámých druzích obrovských tuleňů, druhohorních vodních dravců mososaurů nebo basilosaurů - třetihorních předchůdců velryb. Favoritem této kategorie hypotéz ale jsou především druhohorní plesiosauři - což je mimochodem stvoření, kterému jsou připisována také svědectví týkající se takzvané lochnesské příšery.

had5Tomu nasvědčuje i vyprávění několika důvěryhodných námořních důstojníků z časů první světové války. Roku 1916 se velitel německé ponorky U28 svobodný pán Georg von Foerster se svým plavidlem v severním Atlantiku přiblížil k anglickému parníku Iberian a torpédoval ho. Ještě s pěti členy své posádky pak ve věži ponorky sledoval potápějící se loď. Ta těsně pod hladinou explodovala a výbuch vyhodil do vzduchu nejen hromadu trosek a sloupy vody, ale také podivnou téměř dvacet metrů dlouhou obludu s dvěma páry nohou vybavených ploutvemi a s dlouhou protáhle sosákovitou hlavou. Popis zvířete, které se nešťastným způsobem připletlo do světového konfliktu, na plesiosaura dokonale sedí.

Zdechlinu podobného tvaru, i když jen sedm a půl metru dlouhou, vyhodilo moře na břeh v roce 1934 poblíž Cherbourgu ve Francii. A nelze vyloučit, že do stejné kategorie patří i některé z tzv. globsters - neidentifikovatelných zdechlin velkých rozměrů, které se občas zapletou do rybářských sítí, nebo jsou nalezeny na pobřeží.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates from JoomlaShack.com