Novákoviny

Šambala, Shamballa, Shambhala, Xambala ... říše možná ještě tajemnější než Atlantida, protože se rozkládá všude a nikde a její podstata má být především duchovní. Často bývá spojována se jménem Nikolaje Konstantinoviče Roericha, muže, který byl stejně záhadný, jako Šambala sama.

"Neuvěřitelná škála barev!" vykřikl ve své kosmické lodi Jurij Gagarin, když jako první člověk spatřil východ slunce z oběžné dráhy. "Je to úplně stejné jako na obrazech Nikolaje Roericha!"

Roerichovy obrazy ale neznázorňovaly vesmír. Zato se nápadně často zabývaly právě Šambalou a jinými mystickými motivy - jejich autor však zdaleka nebyl jen malíř.

 

Roku 1935 Roericha nominovali na Nobelovu cenu míru, napsal několik desítek knih a velké množství filosofických pojednání, zabýval se etnografií, archeologií, geografií, náboženstvím i mystikou, podnikl několik výzkumných expedic, pohyboval se v politických kruzích, byl přítelem mocných a slavných, od viceprezidenta Spojených států Henryho A. Wallaceho až po Alberta Einsteina. Pravděpodobně byl i špiónem a agentem Kominterny. Vším čím byl, byl rád a s přesvědčením, že tak pomáhá nastolovat nový věk moudrosti.

Podstatná část Roerichových aktivit se týkala mystické Šambaly - a oblasti centrální Asie, o níž věřil, že ukrývá klíč k nevyčerpatelnému zdroji vědění a síly neviditelné říše. Zvláštní shodou okolností sem napřel své úsilí v téže době, kdy se tu pohybovali jiní mystikové z opačného tábora: muži z Himmlerovy společnosti Ahnenerbe, pátrající po kořenech árijských nadlidí a snad i po tajných vědomostech tibetských mystických řádů.

Čintamani a ptáci

Pokud jste četli Čapkovy Povídky z druhé kapsy, možná si vzpomenete na tu, která se jmenovala Čintamani a ptáci. Jen znalci mystiky vědí, že do zdánlivě humorného motivu geniální spisovatel zakomponoval podivný odkaz na Šambalu: koberec, který se pro zuřivého sběratele doktora Vitáska stal tak zvláštním způsobem nedosažitelný, nese symbol Čitnamani - aniž by Čapek cítil potřebu vysvětlovat, co to je. Jistě to ale věděl, stejně jako Roerich.

 

obr: Nikolaj Konstantinovič Roerich: Kůň a kámen chintamani. Jeden z častých motivů Roerichových obrazů

 

Čintamani je kámen mimozemského původu a podivuhodných vlastností zjevující se v buddhistické tradici. Jde o jakousi asijskou obdobu kamene mudrců, či Svatého grálu, možná je to dokonce totéž.

Nejčastějším symbolem Čintamani je trojice koulí, buď v kruhu, v plamenech, nebo na boku bílého koně. Roerich tento symbol ve svých obrazech často používal - a jsou to výjevy, z nichž mrazí v zádech. Divoké pusté hory a bílý kámen s hrubou rytinou koně nesoucího symbol tří koulí. Ohnivá bouře v oblacích mezi nimiž se zjevuje ženská postava držící symbol Čintamani. Madona se závojem s třemi koulemi v kruhu. Bohyně na kamenném trůnu s rouškou přes oči, za níž světélkují tři kruhy...

Podle tradice kámen Čintamani kdysi přinesl na Zemi okřídlený kůň ze souhvězdí Orion. Dnes se nachází v držení mahátmů - mudrců Šambaly, což je jakési neviditelné město (nebo tajná společnost) řízená ochránci vědomostí zděděných po zaniklé vyspělé civilizaci a skrytě ovlivňujících vývoj lidské civilizace.

Vše nasvědčuje tomu, že Roerich mýtu věřil a Šambalu usilovně hledal. Nechybí ale ani názory, že byl jejím vyslancem.

Galahadův duchovní vůdce

Nikolaj Konstantinovič Roerich se narodil 9. října 1874 v rodině petrohradského právníka. Vystudoval současně práva i umění, velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným malířem, kromě malování ale také cestoval, navštěvoval historické památky a zabýval se mystikou, dějinami Východu i orientální filosofií.

První světovou válku strávil Roerich převážně ve Finsku, po bolševické revoluci sice navázal kontakty s Maximem Gorkým (a zřejmě i dalšími činiteli nového režimu), přesto roku 1921 zamířil do USA.

 

obr: Autoportrét N. K. Roericha. Pohled naznačuje, že se bere velmi vážně a se světem to myslí dobře - takovým je lépe uhnout z cesty... Roerich byl podle všeho i agent Kominterny.

 

Ve Spojených státech se Roerich spřátelili mimo jiné s Henrym A. Wallacem (1888-1965), čelním představitelem levicové Progressive Party, která pod jeho vedením neměla daleko ke komunistům. Dochovaly se Wallaceho dopisy, v nichž Roericha oslovuje "Drahý Guru" a podepisuje se jako Galahad, což bylo jméno rytíře z Artušovských legend, které mu Roerich přidělil. V dopisech mluví o novém věku, který nastolí jacísi "lidé Severní Šambaly". Wallace mířil vysoko a za časů levicově a prorusky orientovaného prezidenta F. D. Rosewelta to dotáhl nejdříve na ministra zemědělství, později až na vicepresidenta USA. Kontakty s ruským mystikem (a pravděpodobně i agentem) sice na oko přerušil, ve skutečnosti však skrytě pokračovaly dál. Z politiky Wallace definitivně odešel až roku 1948, kdy zcela propadl v prezidentských volbách.

Už dřív se ale Roerich zaměřil jiným směrem: konečně se mohl vydat do vytoužené Indie a Tibetu.

Ve službách armád noci

Roerichovo pátrání po Šambale zřejmě nebylo soliterním činem osamělého výstředníka, protože podobné tendence se v sovětských tajných službách zrodily už dřív.

 

obr: N. K. Roerich: Prokleté město. Mocně opevněná města ukrytá ve skalách maloval Roerich velmi často.

 

Ukrajinský učitel a později profesionální revolucionář Gleb Boki (1879-1937), jeden z vůdců zlopověstné tajné policie Čeka, iniciátor rudého teroru a zakladatel Gulagu viděl spojitost mezi myšlenkou komunismu a principy Šambaly a hledal možnosti, jak se spojit s její mocí. Bokiho semlel jeho vlastní smrtící stroj: zastřelili ho při stalinských čistkách roku 1937. A stroj pak pracoval dál - možná nejen na milionech vražd, ale i na dalších záměrech mrtvého tvůrce. Včetně hledání Šambaly.

Roerich paradoxně věřil v něco velmi podobného názorům, které zastával vůdce SS a nacistický mystik Heinrich Himmler - jen s jedním malým rozdílem: v Tibetu nejsou mystické kořeny Germánů, ale Slovanů. Proto ani nepřekvapí, že jeho asijské cesty se často křížily s trasami archeologů a etnografů společnosti Ahnenerbe - dědictví předků, která byla součástí SS. On i oni tu kromě bádání prováděli také špionáž a navazovali kontakty poněkud nebadatelského rázu. Všichni dohromady pak věřili, že tu jsou blízko magickým silám, které mohou měnit osudy světa. Rozdím mezi nimi spočíval jen v tom, že sloužili jiným pánům - kteří se od sebe ale zas tak moc nelišili.

Hledání Učitelů

Poprvé se Roerich dostal do Indie s celou svojí rodinou roku 1923. Podnikl přitom řadu expedic do málo prozkoumaných oblastí Střední Asie, sbíral staré mýty, prováděl vykopávky a zapisoval rozhovory s domorodci i mnichy v horských klášterech. Z jeho literární pozůstalosti je zřejmé, že značnou část svých aktivit věnoval hledání Šambaly a snaze o navázání kontaktu s Učiteli, kteří střeží její odkaz. Kromě Tibetu, Číny a Mongolska se při tom jaksi mimochodem na čas ocitl také v Rusku. V Moskvě hojně navštěvoval vlivné osobnosti sovětského režimu včetně Naděždy Krupské a ministra zahraničí Čičerina.

Podle některých článků v sovětském tisku ze sklonku socialistické éry právě tehdy posloužil jako prostředník mezi ochránci odkazu Šambaly a prvním státem dělníků. Mudrcové údajně vzkázali, že jejich cíle jsou shodné s cíli proletářské revoluce a dali jaksi najevo, že Šambala si nad SSSR bere patronát. Střízlivější autoři se ale přiklánějí spíš k názoru, že šlo o kontakty mezi ruskou tajnou službou a protibritským podzemím v Indii...

 

obr: N. K. Roerich: Madona se symbolem čintamani

 

První Roerichova indická mise skončila roku 1928, druhou mu pozoruhodným způsobem umožnil Wallace roku 1934: jménem ministerstva zemědělství USA ho poslal hledat rostliny, které by ochraňovaly půdu před erozí. Nikomu kupodivu nevadilo, že Roerich pak za peníze amerických daňových poplatníků botaniku velkoryse hodil za hlavu a věnoval se svým původním zájmům - ať už za nimi bylo cokoliv.

Roerich zemřel v Indii roku 1947 a s výjimkou jeho pozoruhodných obrazů se na něj rychle zapomnělo. Zajímavé vzkříšení prodělala jeho památka až v polovině 70. let, kdy se náhle v několika významných ruských časopisech objevily články o jeho mystických teoriích a tajuplném propojení zakladatelů marxismu-leninismu s Tibetem. Vzápětí se v SSSR stal také hrdinou sci-fi povídek pochybné úrovně. Kdo za tímto opožděným propagandistickým pokusem stál, se můžeme domýšlet, jisté je jen jedno: snaha dodat rozpadajícímu se režimu aureolu východní mystiky Svaz sovětských socialistických republik před zánikem nezachránila.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

Malá galerie obrazů N. K Roericha:

 

 

 

You have no rights to post comments