Novákoviny

   Jméno Trofima Denisoviče Lysenka dnes už zná jen málokdo, svého času ale představovalo noční můru tisíců lidí. Ukrajinský agronom vytvořil "novou sovětskou biologii" a ve spojení se Stalinovým vyvražďovacím aparátem likvidoval všechny, kdo s ní nesouhlasili.   

    Zlověstně vyhlížející černovlasý muž s pichlavým pohledem, Rasputin sovětské vědy, chorobně ambiciózní kariérista, člověk, který poslal do Gulagu nebo rovnou před popravčí četu zástupy vynikajících sovětských vědců - to všechno byl Denis Trofimovič Lysenko.

Americká historička vědy Helena Sheenanová o této obskurní postavě sovětské vědy říká: "Lysenkismus nemůžeme brát jen jako příběh osobního prospěchářství v podmínkách politického teroru. Je to především problém vnášení politických a filosofických prvků do vědy. Skutečná věda je nezbytně nepolitická, neideologická a nefilosofická."

Právě Lysenko by s ní ale nesouhlasil. Roku 1935 z tribuny druhého všesvazového sjezdu družstevních rolníků prohlásil: "Třídní nepřítel je vždy nepřítel, ať už je to ve vědě, nebo kdekoliv jinde." A přítomný Stalin prý přitakal: "Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!"

   Cesta vzhůru

   Lysenko se narodil 17. září 1898 v ukrajinské vsi Karlovka v chudé vesnické rodině. Vystudoval kyjevský zemědělský institut, pak působil ve výzkumné agronomické stanici v Azerbajdžánu. Poprvé na sebe upozornil roku 1927, kdy prováděl pokusy s tzv. jarovizací (vernalizací) osiva některých zemědělských plodin. Metoda spočívá v tom, že namáčením a zchlazováním naklíčených semen lze údajně z letních plodin získat ozimé, a tak výrazně zvýšit výnosy. Ve skutečnosti tuto techniku zkoušel již před ním N. A. Maximov, kterého však Lysenko rychle smetl z cesty.

   Ukrajinský lidový komisariát (ministerstvo) zemědělství viděl v jarovizaci naději pro zvýšení výnosů a mladému agronomovi dal zelenou. Ani Lysenko neponechával věcem volný průběh: na leningradském Všesvazovém sjezdu genetiků a šlechtitelů v lednu 1929 zorganizoval kampaň propagující jeho metodu a představil se stranickým špičkám jako prototyp proletářského vědce nového typu. Zabralo to; v Oděse pro něj vybudovali samostatný výzkumný ústav (Všesvazový institut genetiky a šlechtění rostlin), který vydával vlastní časopis nazvaný Jarovizace. Lysenko tu zveřejňoval výsledky svých pokusů, které vypadaly jako zázrak - ovšem jen díky tomu, že je prováděl na malých souborech vzorků a zpracovával pochybnými metodami.

   Založil také vlastní učení (lysenkismus), v němž tvrdil, že změnami prostředí je možné měnit libovolné vlastnosti živého organismu a že se takto získané vlastnosti dědí. Nikoliv prostřednictvím chromozómů, ale jakési substance rovnoměrně přítomné v celém obsahu buňky.

Lysenko také rychle pochopil, že cesta na vrchol vede přes ideologii ve vědě. Ve 20. letech se díky americkému genetikovi Thomasu Morganovi stala známá Mendelova teorie dědičnosti. Biologové se tehdy rozdělili na dva proudy, z nichž jeden na dědičnost věřil, zatímco druhý (tzv. lamarckisté) se přikláněli k názoru, že rozhodující vliv na vlastnosti organismu mají podmínky prostředí.

   obr: Trofim Denisovič pózuje pro bolševické propagandisty 

    Vůdci SSSR brzy pochopili, že lamarckismus lze lépe sladit s cíli proletářské revoluce - vytvořením nových podmínek zformovat nového člověka. Od poloviny 20. let tu začali genetikové ztrácet půdu pod nohama. Na zvláštním zasedání Leninské akademie zemědělských věd v prosinci roku 1936 byly označeny dva hlavní trendy sovětské biologie - první jako zcestný a buržoazní mendel-morganismus, druhý jediný přijatelný darvinismus-mičurinismus.

    Případ Mičurin

   V teoretické rovině Lysenko toužil po splynutí darwinismu s marxismem, k čemuž mu pomohly zejména výroky samorostlého vševěda Engelse týkající se přírodních věd: "Engels správně poukázal, že teprve Darwinem vznikla skutečná biologie, " konstatoval Lysenko. Po Darwinovi se ale biologie dostala na rozcestí. Po správné cestě k světlým sovětským zítřkům nesl pochodeň jeho odkazu sovětský šlechtitel Ivan Vladimírovič Mičurin, zatímco na stezku bludů se dal moravský mnich německé národnosti Gregor Mendel (1822-1884) a jeho americký následovník Thomas Morgan (1866-1945). Pologramotní bolševičtí politruci pak z těchto dvou velikánů vědy vytvořili strašidlo jménem Mendelmorgan, které se stalo vědeckým ideologickým nepřítelem, jak vtipně popisuje Josef Škvorecký v jedné ze svých knih.

Mičurinova role v této truchlohře je složitá. Díky Lysenkovi si z něj totalitní režim udělal maskota. Ironií osudu se tato modla socialistické biologie narodila ve šlechtické rodině - Mičurinův otec vlastnil padesátihektarový statek ve rjazaňské gubernii. Bizarní jsou i okolnosti jeho narození. Podle vlastních pamětí k tomu nedošlo na rodovém statku Veršina, ale v malém domku v lesích, kam rodina prchla před pološílenou otcovou matkou. Teprve o rok později se Mičurinovi vrátili do vsi, kde otec nechal pro nebezpečnou stařenu vybudovat pevně uzamykatelnou místnost.

   Svéráznou povahu měl i Ivan, takže z gymnázia byl vyhozen a po krachu otcova statku se stal železničním úředníkem. Roku 1888 nebo 1889 od dráhy odešel a založil vlastní šlechtitelskou stanici. I tady se rozhodl kráčet po svérázných cestách: "Pokládám za nutné varovat ruské ovocnáře před tradičním zalíbením ve všem cizím, jakož i před teoriemi o vypěstování nových odrůd, jež jsou rozšířeny v západní Evropě nebo v Americe..." Roku 1915 napsal článek "O nepoužitelnosti Mendelových zákonů při hybridizaci", v němž se o učení moravského biologa s pohrdáním vyjadřuje jako o "hrachových zákonech".

Nelze ovšem popřít, že už za carského režimu se Mičurin stal uznávanou osobností doma i v zahraničí a jeho nově vyšlechtěné odrůdy měly úspěch. Dostal dokonce nabídky k přesídlení do USA a dva carské řády

.

    Nepotrestané vraždy

   Skutečné slávy se ale Mičurinovi dostalo až v sovětském režimu - patrně především Lysenkovou zásluhou, který se prohlásil za jeho žáka. Byly o něm natáčeny oslavné filmy, pojmenovávány školy, ulice, nádraží, ústavy, vesnice i celá města. Ke své práci dostal prostředky a podmínky, o jakých se žádnému šlechtiteli ani nesnilo. Když 7. června 1936 zemřel, komunistická strana mu vypravila státní pohřeb. Z mičurinismu se stalo cosi mezi vědou a náboženstvím, které provozovali lidé označovaní za mičurince.

   Přitom Lysenkův obdiv k Mičurinovi zřejmě byl dost jednostranný. Přestože mág stalinské biologie léta usiloval o sblížení se slavným šlechtitelem, Mičurin se tomu vyhýbal. Na sklonku života se údajně dokonce přiklonil k Mendelovým teoriím. Ani v nejodpornějším totalitním režimu minulého století Mičurin nepřestal být šlechticem - výstředním ale poctivým v tom nejlepším slova smyslu.

obr:  Ivan Vladimirovič Mičurin: šlechtic šlechtitelem. Lysenka si udržel od těla, ten z něj ale udělal modlu svého učení. 

   O Lysenkovi něco takového nešlo říci ani omylem. Obludným vyvrcholením jeho kariéry se stala vražedná kampaň nejen proti zastáncům mendel-morganismu, ale proti všem, kteří stáli (nebo mohli stát) v cestě jeho kariéře. Během ní byli vědci označováni za rasisty, fašisty, trockisty, Goebelsovy rezidenty a síly temnoty. A hlavně za sabotéry socialistického zemědělství, což ve Stalinově Rusku úplně stačilo k nejvyšším trestům. Lysenko také organizoval sledování a donášení na své odpůrce. Hlavní útok překvapivě mířil proti mezinárodně uznávanému botanikovi Nikolaji I. Vavilovovi, přestože ten nejenže nestál v přímé opozici vůči lamarckismu, ale dokonce Lysenkovi pomohl v začátcích jeho dráhy. Vavilovovi ještě uškodily časté cesty do zahraničí a respekt, který tam požíval, V roce 1940 byl Vavilov zatčen, obviněn ze špionáže a o tři roky později ve vězení zemřel na podvýživu. Rehabilitace v roce 1955 už mu život nevrátila - stejně jako dalším obětem Lysenkovy nezřízené ctižádosti. Patřil mezi ně například Solomon Levit, ředitel Institutu lékařské genetiky (zemřel ve vězení), významný biolog Israel Agol (zastřelen), jeho kolega Max Levin (zastřelen) a zástupy jiných. Lysenkova hvězda začala pohasínat až po odsouzení Stalinova kultu osobnosti v polovině 50. let. Přesto mohl dál vědecky pracovat. Zemřel v listopadu 1976.

   Jan A. Novák

   Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments