Novákoviny

    Některé teorie na první pohled vypadají šíleně - ale právě ty nejšílenější se často ukáží být správné. Mezi tyto případy patří i hypotéza tvrdící, že kontinenty plavou na oceánském dně jako kry na vodě. Její autor Alfred Lothar Wegener se uznání nedožil. 

    "Wegenerova teorie je naprostá pohádka. Je t?eba ji ignorovat, aby nem?la špatný vliv na studenty," napsal ješt? roku 1944 americký geolog Bailey Willis. To už byl Wegener 14 let po smrti, jeho p?evratná hypotéza si ale m?la na definitivní uznání ješt? další léta ?ekat.

    "Dnes s myšlenkou posunu kontinent? nemáme žádné problémy, je to základ, o který se opírá celá v?da o Zemi," ?íká popularizátor v?dy Hal Hellman, autor knihy Velké spory na poli v?dy. "Když ji však Wegener vyslovil, byla reakce nejen negativní, ale také natolik intenzivní, že mnozí by v podobné situaci váhali ze strachu o své kariéry. P?t desetiletí byli její nepo?etní zastánci odmítáni."

    Přetržená země

    Když se podíváte na mapu jižního Atlantiku, nemůže vás to nenapadnout: obrys pobřeží Brazílie skoro přesně zapadá do Guinejskho zálivu v Africe. Je to, jako kdyby v těchto místech zemi někdo roztrhl o posunul od sebe. Není tedy divu, že si toho učenci všimli hned jak vznikly dostatečně přesné mapy této oblasti.

    Poprvé na nápadnou shodu obrysu kontinentů upozornil už renesanční génius Sir Francis Bacon roku 1620 ve spise Novum Organum. O 38 let později s ním souhlasil Francois Places, který se domníval, že kontinenty od sebe odtrhla biblická potopa. Další argumenty dodal okolo roku 1800 Antonio Snider-Pelligrini upozorněním na shodu fosilií v Severní Americe a Evropě. Jiní vědci si pak všimli na to, že shodný tvar mají i horská pásma na různých kontinentech.

    Nikdo ale nedokázal tyto skutečnosti spojit dohromady. Nebo možná dokázal - ale bál se to vyslovit, protože se to zdálo být příliš nepravděpodobné. Jen Alfred Wegener tyto zábrany neměl.

    "Wegener byl schopen rozpoznat les, tam kde jiní viděli jen stromy," napsal Hal Hellman.

    Wegenera k vyslovení odvážné domněnky paradoxně předurčilo především to, že nebyl geolog. Nezatěžovala jej dogmata oboru, podle nichž něco takového nebylo možné. A především si nejspíš neuměl představit smršť pohrdavého odmítání, jakou proti němu vypustí "skuteční odborníci".

    "Abychom uvěřili Wegenerově hypotéze, museli bychom zapomenout na všechno, co jsme poznali za posledních 70 let a začít úplně znovu," konstatoval roku 1928 americký geolog Rollin T. Chamberlin.

    Teorie z lazaretu

    Alfred Lothar Wegener se narodil roku 1880 v Berlíně. Na berlínské univerzitě vystudoval astronomii, zajímal se také o meteorologii a klimatologii. V mládí jej přitahovalo to, čemu se dnes říká adrenalinová dobrodružství. Patřil mezi ně i dálkový let balónem trvající 52 hodin, který absolvoval se svým bratrem Kurtem. V té době šlo o rekord. Podnikl také několik expedic do Grónska a byl jedním z prvních lidí, kteří dokázali přezimovat na tamním vnitrozemském ledovci. Při svých dobrodružstvích několikrát jen o vlas unikl smrti, nešlo však o samoúčelné riskování. Lety v balónu například Wegenerovi umožnily studovat proudění vzduchu. Měření, která během nich uskutečnil, se stala podkladem pro ceněnou knihu Termodynamika atmosféry.

    Po návratu z Grónska Wegener přednášel astronomii a meteorologii na univerzitě v Marburgu. Pak přišla první světová válka a spolu s ní i dobrodružství zcela odlišného kalibru. Wegener byl dvakrát vážně zraněn a nakonec jej kvůli následkům převeleli k armádní meteorologické službě. Právě v lazaretu během rekonvalescence se začala rodit jeho teorie kontinentálního driftu. Publikoval ji roku 1915 pod názvem Die Entstehung der Kontinente und Ozeane - O původu kontinentů a oceánů. Podobnost s názvem stěžejního díla Charlese Darwina (O původu druhů) nejspíš nebyla náhodná. V každém případě měly obě odvážné hypotézy podobný osud.

 Superkontinent Pangea

    V té době naprostá většina geologů vysvětlovala jevy na povrchu Země (vznik horských pásem atd.) jejím chladnutím a smršťováním. Stejné zkameněliny na různých kontinentech pak vykládali jejich spojením prostřednictvím pevninských mostů - šíjí, podobný té, která leží mezi Jižní a Severní Amerikou. Zdálo se, že vše je jasné a není důvod vymýšlet nic nového. Jenže právě to Wegener udělal.

Alfred Wegener se domníval, že před několika stovkami milionů let byl na naší planetě jen jeden obrovský kontinent, který nazval Pangea. Tuto gigantickou kru tvořil jiný materiál než z jakého se skládá dno oceánu, takže na ní plavala. Přitom se později rozlámala na menší kusy - dnešní kontinenty - které se od sebe postupně vzdálily, až dopluly na svá dnešní místa.

    Wegenerova teorie kontinentálního driftu elegantně vysvětlila všechny tehdejší nejasnosti: podobný tvar pobřeží kontinentů, shodné zkameněliny, stopy po zalednění a podobně. Wegener ale neuměl přesvědčivě vysvětlit, jaká síla Pangeu rozlámala a jednotlivé kry pak rozehnala po celé planetě.

    To byl ale jen jeden z důvodů odmítnutí teorie kontinentálního driftu. Svou roli ale hrály i další faktory: geologům připadala nejen nesmyslná, ale i zbytečná a navíc s ní přišel člověk nepocházející z jejich oboru. Ještě ke všemu nešla ani rychle dokázat, což se často považuje za základní znak všech chybných teorií. Ale Hal Hellman k tomu správně podotýká: "Teorie širokého rozsahu se špatně dokazují již ze své podstaty. Je nepravděpodobné, že by geologickou teorii šlo ověřit v laboratoři. A pozorování v přírodě je obtížné pro požadavky na čas a prostor."

     Smrt ve sněhové bouři

    Alfred Wegener se nenechal odradit reakcemi, které by slabší povahu zadupaly do země: navzdory odmítání své stěžejní dílo několikrát znovu vydal. Bez větší odezvy - přestože ještě za jeho života britský geolog Arthur Holmes přišel na něco, co mohlo teorii kontinentálního driftu podpořit. Zjistil, že v zemském plášti existují tzv. konvekční proudy, jimiž teplo z hlubin Země stoupá k povrchu ve zvýšené míře. Později se ukázalo, že právě tady se ukrývá pohon pro pohyb kontinentů. Tehdy ale tento zásadní objev nevzbudil větší pozornost.

    Wegener se mezitím dál věnoval meteorologii a výpravám do Grónska, zabýval se ale i meteority a otázkou vzniku měsíčních kráterů. Roku 1924 se stal profesorem meteorologie a klimatologie na univerzitě v rakouském Gratzu. Roku 1930 se mu podařilo v Německu zmítaném krizí získat značné prostředky na vybudování dlouhodobé meteorologické stanice v Grónsku a vyrazil na svou poslední expedici. Jeho smrt byla jak vystřižená z románů o Severu: v listopadu téhož roku se svým psím spřežením navždy zmizel ve sněhové bouři.

obr: Alfred Wegener na grónské základně roku 1930 

Až o půl roku později se podařilo najít Wegenerovo tělo. Má se za to, že srdce silného kuřáka nevydrželo extrémní podmínky. Ostatní členové expedice jej pohřbili v ledovci a vztyčili kříž.

    Teprve během 50. a 60. let se podařilo zjistit, že nad místy, kde k povrchu vzlíná teplo z hlubin Země, se tvoří takzvané rifty. Jde o jakési švy, v nichž na dně oceánů v nich vzniká nová zemská kůra, zatímco na pevnině se tam lámou kontinentální desky. Tlak z hlubin pak odsouvá kry zemské kůry stranou. Ukázalo se, že meteorolog a vysmívaný diletant ve skutečnosti vytvořil teorii, která objasnila většinu geologických jevů na naší planetě.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments