Novákoviny

Havárie ve Fukušimě se vyšplhala na pěkné druhé místo ve světovém žebříčku nehod jaderných elektráren, i tak by se ale asi mělo říct, že štěpení je zdroj energie, který nejde pominout. No, mělo, jenže to jde nějak špatně přes jazyk. Ne proto, že bych se bál jádra, ale proto, že se bojím lidí, kteří z něj žijí. 

Právě diskuse kolem Fukušimy ukazuje, že jim žádná demagogie není cizí - což v kombinaci s povahou nukleární energie vytváří směs, která z reaktorů opravdu může dělat bomby. Obraty jako "mají pod kontrolou", "nevýznamný únik" a "nehrozí", zněla ještě ve chvíli, kdy se už druhá reaktorová budova měnila v trosky a oblast opouštělo 140 000 osob – a u nás znějí stále. Ještě pochybnější je ale tvrzení, že bez jádra přijdeme o elektrické pohodlí, na které jsme zvyklí. Jednak proto, že kdyby se do výzkumu jiných zdrojů a akumulace energie nalily tak astronomické částky jako do atomu (včetně obzvlášť drahé a zjevně neperspektivní termojaderné fúze), tak už bychom je nejspíš dávno měli. A za druhé proto, že pokud by to měl být důvod, proč omlouvat další a další nehody, pak před pohodlím vylepšeným rakovinou z ozáření dávám přednost tomu nepohodlí. Jenže, když ony se následky radiačního znečištění dají tak pěkně schovat mezi chemikálie v jídle, kouření, stres nebo špatný vzduch... Jaderná energie zkrátka má něco společného s komunismem: je to dokonalá věc, pohříchu však jen pro dokonalé lidi.

 Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny – text ale musel být výrazně upraven, protože „neodpovídá názoru redakce“. Zde je v původní podobě.

You have no rights to post comments