Novákoviny

Poslední dinosauři opustili náš svět před více než 60 miliony let. Doba, o kterou jsme se s nimi minuli v čase, je tedy dostatečně dlouhá na dokonalé zapomenutí - mnoho zcela současných událostí se z mysli vypaří nesrovnatelně rychleji. Nicméně i letmý pohled kolem ukazuje něco zcela jiného: dávní ještěři tu jsou stále s námi. Nejen proto, že se jimi zabývají vědci. Jsou přítomni i v každodenním životě, od oddechových filmů až třeba po dětské hračky a omalovánky.

Spekulovat, čím si tito tvorové zasloužili svou poněkud opožděnou popularitu, by asi bylo na dlouhé povídání - a tak to přenecháme jiným. Mnohem zajímavější je otázka, zda si slávu přetrvávající geologické éry něčím zaslouží současný člověk. Představte si tvory, kteří nás po stovkách miliónů let nahradí, jak si pouštějí vymyšlené příběhy o lidech, z nichž znají jen pár kostí. Jak si jejich mláďata hrají s našimi nafukovacími figurkami...

Bylo by docela zábavné vidět, jak budou ty figurky vypadat. Můžeme jen doufat, že jejich vědci nespojí dohromady naše kosti s kostmi jiných obratlovců, jak se to nejednou stalo současným paleontologům. Pak se nám asi budou naše rekonstrukce podobat v základních proporcích a snad i v přibližných rysech obličeje - ale možná právě ta přibližnost z nás udělá kreatury, při jejichž spatření bychom řvali hrůzou.

Nejspíš se nepodaří vystihnout barvu a sotva se dochovají skutky, protože žádný současný záznamový prostředek nemůže přetrvat tak dlouhou dobu. Mohou vůbec zjistit, že člověk uměl žít pod vodou, létat, zkoumat jiné planety? Že měl něco, čemu říkal kultura? Budou lidé v jejich legendách hloupé přemnožené stvůry, nebo tvorové, budící respekt? Dobří nebo zlí? Slepá ulička vývoje, nebo druh, který měl smůlu?

Na první pohled je to trochu pochmurné přemítání, přece jen však v něm je něco optimistického. Dinosauři zanechali trvalou stopu v dějinách planety, přestože většina z nich nejspíš žádnou mimořádnou inteligencí nevynikala. Člověk má všechny předpoklady dokázat víc.

Záleží jen na nás.

Jan A. Novák