Novákoviny

Kdyby tak chtěl ten mobil selhat, měl bych důvod se rozzuřit a třeba na něj šlápnout. Jenže to on zrovna ne; věrně slouží, oddaně na mě hledí zastaralým nedotykovým displejem, spolehlivě i když trochu těžkopádně plní každý příkaz. Nebudete tomu věřit: už čtvrtým rokem.

Vlastně jsem si na něj zvykl a mám ho rád - a v tom je ten problém. Protože všude se na mě směje tolik nových přístrojů, které umějí věci, o nichž se tomu starému ani nezdá. Chci je. Jenže, jak bych to mohl udělat tomu starému? A kdybych mu to přece jen udělal, co pak s ním? Strčit do šuplete k jeho předchůdcům? Už se tam nevejde. Hodit do popelnice? Ne, proboha, to si nezaslouží. Recyklovat - tedy ve skutečnosti odeslat kdovíkam, aby ho tam vykuchali? To je jako poslat starého koně na jatka...

Nějak mi to připomnělo, jak se můj otec kdysi loučil s autem. No, autem... ona to byla aerovka, otevřený dvoumístný vůz s dvoutaktním motorem a se sklápěcí plátěnou střechou, pocházející ještě z časů první republiky. Byla nádherná a užili jsme s ní spoustu věcí, jenže nakonec se do ní naše rodina nevešla. Dokonce ani když já sedával v kufru a mladší bratr v mezeře mezi sedadly za řadící pákou. Některé kopce jsme pak nevyjeli už ani na dvojku.

Jak říkám: otec se s aerovkou loučil těžko - ale nakonec byl rád, že za ní dostal mizerných pár tisíc. Přitom dnes se na trhu veteránů ceny těch vozů pohybují v řádu statisíců a za zachovalý kus může být i přes milion. Stačilo jen dobře zakonzervovat a pak s prodejem asi tak půl století počkat...

Počkat! Není to řešení mého problému s mobilem? Vysušit, zavařit do igelitu, zavřít do sklenice od kompotu a zakopat na zahradě? Potomkům pak odkázat souřadnice GPS?

Možná. Ale psst, nikomu to neříkejte. Protože kdyby to udělal každý, tak se cena mého starého dobrého mobilu do závratných výšin na veteránských burzách budoucnosti nikdy nevyšplhá. A on si posmrtný život obdivovaného unikátu v ráji nějaké milionářské sbírky opravdu zaslouží.

Jan A. Novák

Psáno pro Futurum.cz

You have no rights to post comments