Novákoviny

Náhodou jsem v rádiu zaslechl přes 40 let starou píseň "Denně čekám dál" s Martou Kubišovou - a docela mi to vyrazilo dech, protože něco takového se dnes hned tak neslyší. Složitá a propracovaná melodie, za kterou je vidět opravdovost a talent, stejně tak i aranžmá, k tomu úžasný výkon zpěvačky, která je osobnost a ne loutka, netriviální text... Samozřejmě jsem to kdysi znal, tehdy to byl obyčejný pop, ale dneska mi to připadalo, jako kdyby se člověk po brodění blátem dostal k čisté vodě. A že ten pocit není jen o hudbě.

 Našel jsem si pak na YouTube další věci z 60. let - a stejný dojem. Jistě, tehdy byl taky i škvár, na provedení klipů je navíc vidět tehdejší naivita, i to, že kontinuita s minulostí už byla dlouho přetržená (dragoun střílející z revolveru, vozová lampa na voru...). Ale když špičku 60. let porovnám s běžně dostupnou "špičkou" dnešní, tak ten pád dolů najednou vynikne obzvlášť truchlivě. V hudbě, v textech, v aranžmá. A taky v nějaké vnitřní čistotě, v přítomnosti ideálů i mnoha dalších věcech.

Při poslechu těch písní se mi taky živě vybavila atmosféra té doby. To nebyla jen naděje a očekávání, jak se pak říkalo, byla v tom také  vnitřní najednou uvolněná síla, pocit, že čas jde správným směrem a že je potřeba začít dělat velké věci. Tajemná konstelace historických proudů, Zeitgeist, Duch času, ale takový, jaký přijde jednou za století a možná ani to ne.

Pak to někdo utnul - ne my jsme dovolili, aby nám to uťali. A nechali jsme si místo těch velkých věcí podstrčit brak. Postupně  jsme i ten projedli, až zbyl jen amorální odpad. Kdyby mi někdo koncem 60. let řekl, že za další čtyři desetiletí už tu nebudou vládnout komunisti, vůbec by mě to nepřekvapilo, koneckonců od budoucnosti jsme čekali jen zázraky. Ale kdyby mi přitom pustil kterýkoliv z dnešních televizních programů, určitě bych se zhrozil. Tohle přece nikdo nechtěl.

K diskusi u jedné z těch písní někdo napsal:

"To tu dnes chybí, umění v popu. Už jsem se naučil nevnímat ten komerční mechanický a vulgární sliz, co člověku všude tepe do hlavy, ale dám zlatý krejcar za to, že bych se snad rozplakal, kdybych cítil, že se lidé vracejí k těmto hodnotám..."

Souhlas - a nejen v popu. Jenže oni sami se k nim nevrátí.

Možná je to donkichotství, ale když jsme dvakrát dvacet let vydrželi (řečeno slovy Karla Kryla) rýt držkou v zemi, měli bychom aspoň v závěru ukázat, že nás přece jen tak úplně nedostali. A třeba ještě napnout síly (byť by byly poslední) a dodělat  to velké, co jsme si tehdy nechali tak snadno vzít.

Jan A. Novák

Psáno pro Novákoviny. Text je k volnému použití