Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Nebezpečí neviditelných hlasů

podprah

Vypadá to skoro jako svatý grál reklamy: sta?í vložit do filmu nebo televizního záb?ru polí?ko s n?jakým p?íkazem a divák ud?lá, co po n?m chcete - i navzdory tomu, že ten obraz se mihl tak rychle, že ho ani nemohl zaznamenat. ?íká se tomu podprahové vnímání (subliminal stimuli) a názory na ú?innost metody se diametráln? liší. Zatímco jedni v??í, že jde o mocný nástroj reklamy a propagandy, nebo dokonce jeden z prost?edk? jímž elity ovládají sv?t, jiní tvrdí, že to funguje jen omezen? a za ur?itých okolností, nebo dokonce v?bec ne.

 

Pro jistotu je ale metoda ve většině zemí (včetně naší) oficiálně zakázaná - což však nejspíš neznamená, že to přinejmenším občas někdo nezkouší. Jak moc a jak často, to ale nikdo neví, protože případy, které se provalily mohou být jen vrcholem ledovce.

 

Patrně nejznámějším případem jsou subliminály ve filmu Fight Club z roku 1999, kde však neslouží k reklamě, ale (snad) k podtržení atmosféry díla. Jsou tu například vložená políčka se záběry postav, které do děje vstoupí až později. Takových pasáží fanoušci v díle režiséra Davida Finchera našli více než deset, a tak možná ani nepřekvapí hodnocení jednoho z diváků: "...stále se mi vrací na mysl útržky z filmu..." Vzhledem k tomu, že ho někteří považují za "neokázalé sraní na systém" a jiní v něm vidí "návod na vytváření ohnisek občanského odporu" je to dost na pováženou.

 

Za průkopníka metody podprahového vnímání bývá považován Američan James Vicary. Ten roku 1957 vkládal do filmů políčka s nápisem "Pijte colu" nebo "Jeze popcorn" a pak zaznamenával rozdíly ve spotřebě těchto poživatin mezi kiny promítajícími neupravená a upravená díly. Jeho závěr, že to opravdu funguje, vzbudil velký ohlas. Přesto sám roku 1962 prohlásil, že si výsledky experimentu vycucal z prstu.

 

To už mu ale mnozí nevěřili. Roku 1973 vydal Wilson Brian Key knihu Subliminal Seduction (Podprahové svádění) v níž popsal metody a tvrdil, že se v reklamě i politice běžně používají. A používaly se i potom. Podprahové vnímání sehrálo svou roli mimo jiné také ve francouzských prezidentských volbách roku 1988. Tehdy se podařilo mediálním expertům pracujícím pro Francoise Mitterranda propašovat do hlavních večerních zpráv státního televizního kanálu Antenne 2 kandidátův portrét. Mitterrand pak volby vyhrál. Američtí republikáni šli roku 2000 ještě dál, když ve svých volebních spotech pod záběry související s demokratickou konkurencí zabudovali políčka s nápisy "Úředníci rozhodují" a "Krysy".

 

Kupodivu do ztracena roku 2001 vyšuměla aféra české TV Nova, která tehdy v pořadu Peříčko vysílala subliminály s anglickými sděleními typu "Shrábni, co můžeš", "Láska je nenávist" a další. Kdo měl na masovém šíření často poněkud destruktivních příkazů zájem, jsme se nikdy nedověděli. Podprahové poselství "Hlasuji pro mír!" se našlo dokonce i v kreslené pohádce Pane pojďte si hrát (Jak lovili ryby) z 60. let. Jak se tam dostalo, opět nikdo neví.

 

Podprahové příkazy ale nemusí dávat jen filmy. Mohou být zakomponované také do audionahrávek, buď jako příkazy nahrané pod prahem slyšitelnosti, nebo jako určité frekvence přímo ovlivňující stav mysli. Hudba v supermarketech proto nemusí znít vždy jen za účelem dobré pohody. Se subliminály si rádi zahrávají také interpreti showbusinessu. Někdy jde jen o samoúčelné hraní, nezřídka ale přímo o ovlivňování mysli posluchačů. Roku 1990 čelila britská heavymetalová skupina Judas Priest obvinění, že vyprovokovala pokus o sebevraždu dvou svých fanoušků tím, že do jedné ze svých písní začlenila podprahový signál rozkazující "Udělej to!" Procesu se jako svědek účastnil i Wilson Brian Key. Soud sice obvinění neuznal, ale jen proto, že úmysl se v těchto případech těžko dokazuje.

 

O to ale jsou subliminály nebezpečnější: oběť cítí nutkavou potřebu něco vykonat, aniž by měla možnost zjistit, odkud pochází zdroj této touhy. Ne náhodou se o tento jev zajímají i různé sekty a extrémistická hnutí.

 

Subliminály se dají také zakomponovat do obrazů, nebo bilboardů, do textu (třeba v podobě anagramů), do neverbální komunikace (gesta, určité druhy pohybů) nebo šířit mnoha dalšími kanály. Podprahové vnímání je totiž postavené na schopnosti mozku vyhodnocovat i slabé a zdánlivě nevýznamné signály, které nejsou ve středu naší pozornosti. Schopnost zareagovat i na to, co se děje v záběru periferního vidění, na podvědomá gesta, která jsou v rozporu s tím, co se nám snaží řečník namluvit a podobně - i to je podprahové vnímání. A v průběhu evoluce tahle schopnost svým majitelům nepochybně zachraňovala životy. Dokud se jí nezmocnila reklama, politikové a showbusiness...

 

Je ale snaha využít metodu i k pozitivním účelům, například pro odvykání závislostí (koření, alkohol, drogy, přejídání se, gamblerství) nebo při léčbě některých nervových poruch. Na účinnost však není jednotný názor: zatímco část odborníků je chválí, jiné v nich vidí šarlatánství.

 

Podprahové vnímání patří k těm jevům, které jsou intenzívně zkoumány, ale obvykle se to neříká moc nahlas. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že většina prostředků na výzkum reklamních metod jde právě tímto směrem - o výzkumu tajných služeb ani nemluvě. Spekuluje se ostatně i o důvodech, proč vlastně "otec-zakladatel" James Vicary tak snadno zpochybnil svůj vlastní výzkum, když k tomu neexistoval žádný viditelný důvod.

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack