Novákoviny

Češi se rádi chlubí tím, co všechno dali světu, rádi však zamlčují, že se tak obvykle dělo navzdory ostatním příslušníkům tohoto národa a za stálého házení klacků pod nohy. A tak někteří odešli, aby svůj talent uplatnili v zahraničí, zatímco jiní na svou věrnost národu a vlasti doplatili. Ukázkovým příkladem je vynálezce gelových kontaktních čoček Otto Wichterle.

Příčinou krátkozrakosti nebo dalekozrakosti je nedostatečné nebo příliš velké zakřivení oční rohovky, což se koriguje předsazením opravné čočky - lidově řečeno brýlemi. Ty nosí na celém světě desítky ne-li stovky miliónů lidí a mnohým z nich pořádně znepříjemňují život. Znemožňují řadu činností včetně mnoha sportů, snadno se ztrácejí a rozbíjejí, ne každému sluší.
Myšlenka vyrobit místo nich miniaturní čočky, které by se vsadily přímo na povrch oka, se nabízela skoro sama. Poprvé tuto možnost popsal už Leonardo da Vinci roku 1508. Jenže od nápadu k realizaci vedla velmi dlouhá cesta protože kontaktní čočky ze skla nebo s tvrdých umělých hmot oko dráždily a daly se nosit jen po velmi krátkou dobu. Zdálo se, že u klasických brýlí už lidstvo zůstane.

Pokud by ovšem někdo na řešení přesto přišel, stal by se pohádkově bohatým člověkem. Za jedné podmínky: nesměl by žít v tehdejším Československu, tak jako Otto Wichterle.

Začátek silonového věku

Otto Wichterle se narodil roku 1913 v Prostějově, kde jeho rodina měla továrnu na výrobu zemědělských strojů. Po absolvování gymnázia se roku 1931 přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. Začátek údajně nebyl slavný: na jedné z prvních hodin si nevzpomněl na vzorec dvojchromanu draselného a měl co dělat, aby počáteční nepříznivý dojem odčinil.

Diplomovou práci vypracoval u slavného profesora Votočka, u kterého pak pracoval až do zavření vysokých škol během německé okupace. Ještě předtím, v roce 1936 ale získal doktorát technických věd.

obr: Oto Wichterle při práci

V roce 1940 nastoupil ve Zlíně v Baťově výzkumném ústavu, kde se zabýval výzkumem polyamidů. Cíl byl ryze praktický: vytvořit umělá vlákna, která by bylo možné spřádat přinejmenším stejně dobře jako přírodní a která by byla využitelná v obuvnickém a textilním průmyslu. Výzkum probíhal v obtížných podmínkách, protože vědci nechtěli, aby technologie padla do rukou nacistů.

Mezitím v USA vyvinul koncern DuPont obdobné vlákno - nylon, který si okamžitě získal světovou oblibu zejména jako materiál pro punčochy. Voják na džípu rozdávající žvýkačky a silonky se pro mnoho lidí stal synonymem konce druhé světové války. Československá obdoba tohoto materiálu - silon - sice přišla do výroby až na počátku 50. let, v mnoha ohledech mu však dokázala konkurovat.

Když byly opět otevřeny univerzity, vrátil se Otto Wichterle zpět na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii. Napsal několik učebnic a v roce 1949 rozšířil svou habilitaci i na obor technologie umělých hmot. Zřídil a vedl katedru technologie plastických hmot. Tam se roku 1952 začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které by bylo možné využít v očním lékařství. Cesta ke kontaktním čočkám začala.

Velkovýroba na dětské stavebnici

Nápad s využitím hydrofilních gelů v oftalmologii se údajně zrodil v rychlíku z Olomouce do Prahy. Wichterle tam prý nahlížel přes rameno spolucestujícímu, který byl zabraný do jakési zprávy o využití titanu při výrobě očních protéz. Chemika okamžitě napadlo, že hydrofilní gely by byly pro tento účel podstatně vhodnější. Na katedře byly nakonec za vydatného přispění Drahoslava Líma připravena sloučenina s názvem poly-hydroximethylmethakrylátový gel (HEMA), který měl potřebné vlastnosti: pohlcoval až čtyřicet procent vody a byl průhledný.

Jenže padesátá léta se řídila vlastními zákony, které na vědecký výzkum nebraly žádný ohled. I přes určité zmírnění po Stalinově smrti a nástupu Nikity Chruščeva si nikdo na významnějším místě nemohl být jist, zda na tomto postu zálibně nespočine oko některého zasloužilého soudruha. V roce 1958 proběhla na VŠCHT čistka, při níž byl Wichterle spolu s dalšími pedagogy vyhozen.

obr: První gelové kontaktní čočky vznikly na dětské stavebnici Merkur

Nedopadl však tak úplně nejhůř. Téhož roku byl založen Ústav makromolekulární chemie Československé akademie věd a vyhozený chemik se stal jeho ředitelem. Jenže instituce zatím nikde nesídlila, a tak se výzkum gelů přenesl do Wichterleho
domácnosti.

Padesátá léta v Československu si potrpěla na vědu pro praxi a především na průmyslovou velkovýrobu. Wichterlemu bylo od počátku jasné, že hydrogely pro oční náhrady nikoho příliš nezaujmou, zato mají perspektivu jako kontaktní čočky. Tou dobou se již v USA čočky vyráběly, jenže z tvrdých plastů na bázi plexiskla, které dráždily oko.

Zbývalo vymyslet technologii vhodnou pro sériovou velkovýrobu čoček z hydrogelů. Pokusy odlévat je do formiček vedly k velkému množství zmetků nedokonalých tvarů. Nakonec prý Wichterleho inspiroval pohled do šálku kávy při jejím míchání - kapalina díky odstředivé síle zaujme vydutý tvar, přičemž míra zakřivení závisí na rychlosti otáčení lžičkou.

Na vánoce roku 1961 sestrojil Otto Wichterle za pomoci synovy stavebnice Merkur, dynama z jízdního kola a zvonkového transformátoru prototyp odstředivého licího zařízení, na němž vznikly čtyři dokonalé čočky.

Vražda slepice přinášející zlaté vejce

Po "mokrém" gelu následoval patent na "suchý" gel, který šlo mechanicky opracovávat. Vše bylo patentováno a licence přinášely Československu více než milion dolarů ročně. Později k nim přibylo dalších přibližně 500 000 dolarů za prodej licence na novou technologii výroby čoček.

Jenže státostrana se ve své nevyzpytatelné moudrosti raději rozhodla vykuchat slepici, která přinášela zlaté vejce: v roce 1977 normalizační vedení Československé akademie věd zrušilo licenční smlouvy na předchozí technologie a patenty jednorázově prodalo do zahraničí. Cena přitom činila přibližně tolik, kolik předtím přinášely licence za jediný rok. O jaké sumy přitom náš stát přišel, dá určitou představu snad jen odhad, podle něhož dnes na světě čočky používá asi sto milionů lidí.

obr: Roku 1990 stanul Oto Wichterle v čele Akademie věd

Otto Wichterle to ostatně se státní mocí neměl nikdy lehké. Přinesl sice do státní pokladny tolik peněz, jako patrně žádný jiný občan, jenže současně se provinil hned několika přečiny. Jednak byl úspěšný a příliš vyčníval, což se u nás nikdy neodpouští. Jednak dal v roce 1968 jasně najevo své občanské postoje: podepsal výzvu Dva tisíce slov a předsedal přípravnému výboru Společnosti pro lidská práva. Následovalo vyhození z místa ředitele a šikanování zacházející až do směšných maličkostí.

Přestože v Ústavu makromolekulární chemie dál pracoval, nesmělo se jeho jméno objevit ani na tabuli profesorů, kteří na škole působili. Když chtěl Jaroslav Dietl použít jeho osud jako látku k televiznímu seriálu (pod jiným jménem a s jinými osobními charakteristikami) bylo mu to z vlivných míst zakázáno. Nicméně peníze za patenty a licence na výrobu čoček státostrana dál vesele utrácela.

Otto Wichterle se - na rozdíl od mnoha jiných podobně postižených lidí - ještě dočkal roku 1989. Roku 1990 byl zvolen za předsedu Československé akademie věd a tuto funkci vykonával až do rozdělení státu v roce 1993. Téhož roku po něm byla pojmenována planetka 1982 SNI objevená hvězdárnou na Kleti.

Otto Wichterle, jeden z našich nejvýznamnějších vědců a techniků 20. století, zemřel roku 1998.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments