Novákoviny

Paleontolog Joachim Barrande je jednou z největších postav české vědy 19. století. I on ale byl jen člověk - a velkou část své energie věnoval dokazování omylu, který se dostal do historie jako spor o kolonie. Bez zajímavosti není ani spor o tom, zda byl skutečným otcem spisovatele a básníka Jana Nerudy.

Když legendární paleontolog Joachim Barrande zkoumal zkameněliny z okolí Prahy, nemohl si nevšimnout, že na některých místech nachází společně živočichy, kteří žili v různých geologických obdobích navzájem oddělených miliony a desítkami milionů let. Vysvětlil si to tak, že mladší a pokročilejší formy života nejdřív vytvořily malé ostrůvky, z nichž se teprve později rozšířily po celé planetě. Nazval tato společenstva "kolonie".

Přestože Barrandeho vědecká autorita byla velká, už tehdy se proti teorii kolonií mezi paleontology zdvihla bouře nesouhlasu. Barrande na to zareagoval svým typickým humorem: společenstvům, která považoval za kolonie, dával jména svých největších odpůrců. Tak se v jeho pracech objevují názvy jako "kolonie Haidinger", nebo "kolonie Krejčí". Wilhelm Karl von Haidinger (1795-1871) byl významný rakouský geolog, mineralog a paleontolog. Barrandův největší odpůrce ve věci kolonií Jan Krejčí (1825-1887) byl řádným profesorem české univerzity a autorem první české učebnice geologie.

Ale ani nesouhlas autorit Barranda od jeho kolonií neodvrátil. Považoval je za svůj největší objev a dál se intenzívně věnoval jejich zkoumání. Teorii o nich shrnul do pěti knih s výmluvným názvem Defense des Colonies (Obrana kolonií), které vyšly v letech 1861 až 1881 - a svůj životní omyl tak učinil nesmrtelným.

Legenda o prvním trilobitovi

 Joachim Barrande se narodil roku 1799 v jižní Francii ve staré šlechtické rodině, která patrně pocházela za Španelska. S hodnocením nejlepšího žáka vystudoval strojírenství a přírodní vědy na pařížské Ecole Polytechnique, nějaký čas pracoval jako projektant, později přijal místo vychovatele v rodině krále Karla X. Po revoluci v roce 1830 společně s Bourbony odešel do exilu a nakonec s nimi skončil v Čechách.

Roku 1833 královskou rodinu opustil a nechal se zlákat ke starému povolání - stal se inženýrem projektu lánské koněspřežné dráhy.

obr: Joachim Barrande. Původně stavební inžinýr a vychovatel královské rodiny v exilu se v Čechách stal nadšeným sběratelem zkamenělin a nakonec jedním z nejvýznamnějších světových paleontologů

Kresba: archiv

V literatuře se občas objevuje historka, jak Francouz, který do té doby žil jako bohém, náhodně spatřil kdesi za Prahou na haldě kamení svého prvního trilobita a jeho život náhle dostal smysl: prozkoumat dosud zcela neznámý svět českých zkamenělin a proslavit tak k cizinci pohostinnou a jím tolik milovanou českou zemi v širém světě.

Někteří autoři dokonce přesně vědí, kde se to stalo: údajně to mělo být v dodnes existujícím lomu na Dívčích hradech nad Smíchovem.

Původ legendy nejspíš leží v Arbesově povídce Trilobit, kde je Barrandeho setkání s jeho prvním pravěkým členovcem barvitě vylíčeno. O hýřivém životě se tu ale nemluví - ostatně vychovatel královských potomků sotva mohl být rozevlátý bohém. Tím spíš, že většina pamětníků na něj vzpomínala jako na velmi zbožného a střídmého muže.

Barrande také rozhodně nebyl prvním, kdo se o zdejší pravěkou faunu zajímal. Sbírání zkamenělin bylo tehdy nejen vědeckou prací, ale i oblíbeným koníčkem lidí z vyšších kruhů a čeští trilobité byli známí po celé Evropě.

Barrande jako stavební inženýr a geolog se s nimi musel setkat na stránkách odborných publikací už ve své staré vlasti - přinejmenším proto, že za studií navštěvoval přednášky velkých přírodovědců a zakladatelů paleontologie Georga Cuviera a Jeana B. Lamarcka. Jeho zájem o geologii a paleontologii se tedy rozhodně nezrodil až v Čechách.

Otec Jana Nerudy?

Legendou naopak není Barrandův vztah k Janu Nerudovi. Barbora Nerudová, matka později slavného spisovatele u staromládeneckého Francouze pracovala jako hospodyně a nechybí ani názor, že mu byla i něčím víc.

Obr: Barbora Nerudová a Jan Neruda na dobových fotografiích. Existuje názor, že skutečným otcem Jana Nerudy byl Barrande. Podoba Barbory z mladších let se bohužel nedochovala

Barbora Nerudová (1795-1869) rozená Leitnerová se o Barrandeho domácnost starala více než tři desetiletí. Antonína Nerudu si vzala roku 1831, Jan se narodil o tři roky později.

Barrandeho Barbora poznala dlouho předtím, pravděpodobně během služby u vévody de Guiche na pražském dvoře krále Karla X, kterého z Francie vyhnala revoluce. Barrande krále doprovázel od roku 1826 jako vychovatel jeho vnuka.

Barbora s velkým vědcem mluvila jeho rodným jazykem, přestože není jasné, kde se mu dcera chudého venkovského zedníka naučila - a paleontolog po ní zase pojmenovával nově objevené pravěké tvory.

V každém případě se Barrande o Nerudovu výchovu živě zajímal a pokoušel se mu rozmluvit zájem o literaturu. "Víte, básně psát, to není nic pro váš národ. Třeba vám budou kamarádi připíjet, ale chcete-li svému národu opravdu prospět, zanechte veršů a věnujte se vědě." To ovšem v poněkud opožděném českém prostředí, které teprve pracně hledalo svou identitu, tehdy málokdo chápal.

Nelze ale ani vyloučit, že Barrande Nerudu od vědy mimoděk už dávno před tím odradil. Spisovatel později vzpomínal, jak chtěl vlídnému ale nepřístupnému Francouzi udělat radost a přinesl mu ukázat vlastní sbírku zkamenělin. Barrande ji bez jediného slova pochvaly prostě zabavil - a malý chlapec odešel s pláčem. Na hluboký pocit trpkosti té chvíle Neruda nezapoměl ani v dospělosti. Kdo ví, možná právě to byla zlomová chvíle, kdy se rozhodlo, že Češi přišli o velkého přírodovědce, aby dostali básníka.

Kolumbus pravěkých moří

Barrande se ale od vědy nenechal odradit nikým - stal se Kolumbem odplouvajícím do světa minulosti, aby detailně prozkoumal ztracený život prvohorního moře, které zaniklo před stovkami milionů let. Aby mohl tento dávný svět objevit, desítky let procházel krajinou v okolí Prahy, zaznamenával průběh geologických vrstev i zkameněliny, které se v nich nacházely.

obr: Trilobiti byli jen jednou ze skupin pravěkých tvorů, kterým Barrande věnoval pozornost - ale rozhodně jsou skupinou nejpopulárnější. Francouzský paleontolog jich v Čechách objevil, popsal a pojmenoval velké množství druhů

Foto: Jan A. Novák

Barrande dal celé jmění lidem, kteří pro nej fosilie sbírali (a občas je přitom i dost podváděli) - a další nemalé prostředky věnoval na kresby nálezů a tisk svých knih. Jeho čtyřpokojový byt na Malostranském náměstí se proměnil ve sluj plnou zkamenělin, kde zbylo jen trochu místa na pracovní stůl.

Výsledkem toho všeho bylo mnohosvazkové dílo Sistéme silurien du centre de la Boheme (Silurský systém středních Čech). Za svého života stihl vydat 22 svazků, v nichž bylo popsáno více než 3500 prvohorních tvorů. Dílo mělo bezmála 6000 stran a přes tisíc litografických tabulí - jde o nejrozsáhlejší vědeckou práci všech dob, kterou vytvořil jeden člověk. Po jeho smrti bylo z pozůstalosti vydáno ještě dalších 7 svazků. Z Barrandových prací citoval i Charles Darwin.

Vedle tohoto monumentálního díla a několika dalších Barrandových publikací je omyl týkající se kolonií jen okrajovou záležitostí. Ve své době ale přitahoval pozornost a měl i některé mimovědecké aspekty.

Za pravdu - a za dědictví...

Barrandovo přijetí v českém světě zdaleka nebylo tak idylické, jak se často líčí. Maloměstská společnost zmítaná nacionalistickými vášněmi se náhle ocitla tváří v tvář aristokratovi, který provozoval vědu s poctivostí v těchto končinách dosud nevídanou.

Byl to zřejmě takový šok, že se proti cizákovi nakrátko dokázali spojit i Češi s Němci. Když Barrande zvěřejnil úmysl publikovat rozsáhlé dílo o zdejších fosiliích, lokální patrioté pověřili amatérského sběratele Ignatze Hawleho a botanika Augusta Cordu, aby ještě předtím urychleně vydali dílo se stejným zaměřením.

obr: Grafický list s ilustracemi z Barrandova díla. Jeho práce byla zpracována s precizností, která dodnes budí obdiv

Repro: archiv

Tak roku 1847 spatřila světlo světa kniha Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten (Úvod do monografie o českých trilobitech). První díl Barrandova Silurského systému sice opravdu předběhla o 5 let, byla však snůšku omylů a unáhlených hypotéz. Je ale možné, že některé aspekty tohoto soupeření později doznívaly ještě ve sporu o kolonie.

Podle některých zdrojů našel Barrande svou první "kolonii" poblíž pražské Letné, podle jiných nad Chuchlí. V každém případě šlo o zkameněliny mladších a pokročilejších tvorů mezi staršími a Barrande v nich viděl průkopníky razící cestu příchodu nové éry života. Už tehdy ale mnoho geologů poznala, že věc se má jinak: v důsledku pohybů zemské kůry se starší vrstvy hornin nasunuly na mladší.

Nejdůraznějším odpůrcem kolonií byl český geolog Jan Krejčí: "Dokázal jsem...že vložení mladších vrstev do starších pochází od převratu vrstevní soustavy silurské a přešinutí jedněch vrstev přes druhé...Vskutku nejsou kolonie nic jiného nežli kusy vrstev mladších, které byly do hlubších vrstev vklíněny."

Barrande ale na koloniích trval a věnoval jejich dokazování nemálo energie, času i prostředků. Ani Krejší nemínil ustoupit, roku 1869 však své názory náhle odvolal. Dnes se má za to, že šlo o taktický manévr: v české společnosti zavládla obava, že Barrande své sbírky, dílo i prostředky odkáže do zahraničí.

"Život je velký a nádherný dar, jen se nesmí promarnit," řekl prý Barrande příbramským horníkům, když ještě ve svých 80. letech sfáral do tisícimetrové hloubky dolu Vojtěch. On jej nepromarnil - i navzdory tvrdošíjnému lpění na "koloniích". Zemřel roku 1883 a celé své dílo odkázal českému Národnímu muzeu.

Jan A. Novák

Psáno pro HN - Víkend

You have no rights to post comments