Novákoviny

Vědecké poznání je získané za cenu mnoha omylů. Některé jsou pochopitelné a byly přirozenou cestou překonány. Jiné se ale staly slavné, protože jejich nositelé na nich z osobních důvodů trvali. Navěky tak připomínají, že ani věhlasné jméno, ani honosné tituly či funkce nikomu nezajišťují patent na pravdu.

 

"Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců," řekl prý francouzský spisovatel a publicista Albert Camus. Moudrá slova - jenže i majitelům nejvýkonnějších mozků se občas stává, že zapomenou na Sokratovo slavné "Vím, že nic nevím". Zvlášť pokud ve vědecké, církevní či jiné hierarchii zaujmou pozice, kde mohou rozhodovat o tom, co má či nemá být považováno za pravdu. Zajímavé přitom je, že mnohem víc takových mylných postojů obsahuje tvrzení o nemožnosti něčeho, než myšlenek, které ve své době vypadaly jako příliš odvážné.

"Vaše teorie je šílená - ale ne dost na to, aby bylo pravděpodobné, že je pravdivá," řekl jednomu svému kolegovi fyzik Niels Bohr, aby vyjádřil, že je v povaze našeho vesmíru překonávat i ty nejdivočejší představy. Možnost věcí zdánlivě nemožných ostatně naznačil i Johann Wolfgang Goethe svým výrokem "Šedivá je každá teorie, zatímco strom života se zelená".

 

Vzduch patří ptákům, země dobytku...

Po tisíciletí byl nejrychlejším dopravním prostředkem kůň - a od 18. století to najednou přestávalo platit. "Autority" všeho druhu se s tím občas vyrovnávaly dost těžko. Po vynálezu lokomotivy například někteří učenci varovali, že díky rychlé jízdě zešílí nejen cestující, ale i náhodní svědkové, kteří tak k úhoně přijdou zcela nezaslouženě.

 

obr: Učenci zcela vážně varovali, že vlak způsobí šílenství i náhodným svědkům jeho jízdy.

 

Toto přesvědčení pak vyvracel mimo jiné i český fyziolog a jeden z nejvýznamnějších zdejších vědců Jan Evangelista Purkyně. Psychiatr Vladimír Vondráček o tom napsal: "Lékaři začali psát učené traktáty o tom, že pohled na vlak řítící se strašnou rychlostí může na lidi působit neblaze, ba že by mohl vyvolat i šílenství. Ten vlak se řítil rychlostí 20 kilometrů za hodinu a cválající kůň běžel 60 kilometrů za hodinu..."

Podobné to bylo i s létáním. Některé autority odmítaly myšlenku letu s odůvodněním, že kdyby Bůh chtěl, aby člověk létal, nejspíš by mu stvořil křídla. Vzduch proto patří ptákům. O vynálezci vzducholodi s pevnou kostrou hraběti Zeppelinovi se říkalo, že na toto tvrzení reagoval větou "...a země dobytku", čímž si vysloužil vyzvání na souboj.

Ferdinand von Zeppelin pak postavil řiditelnou vzducholoď i navzdory tomu, že renomovaný fyzik Hermann von Helmholtz (1821-1894) roku 1873 vydal spis v němž se k možnosti řízeného letu staví skepticky. Podobné nepochopení pak potkalo i letadla těžší než vzduch. Když roku 1911 armádní sekce pro letectví žádala po Kongresu USA 200 000 dolarů, jeden kongresman reagoval: "Kristepane, nač letadlo, vždyť už jedno máme!"

 

Kameny z nebe padati nemohou

Slavný francouzský chemik Antoine Lavoisier (1743-1794) se zabýval i meteority a dospěl při tom k pozoruhodnému závěru: vznikají působením blesků. Jeho autorita vedla k tomu, že francouzská Akademie - nejváženější vědecká instituce své doby - vyjádřila přesvědčení, že "kameny z nebe padati nemohou, neb tam žádné nejsou".

 

obr: Ani stovky svědectví nemohly bohorovné akademiky přesvědčit o jejich neomylnosti: "Kameny s nebe padati nemohou, neb tam žádné nejsou."

 

Nepohnulo s ní ani svědectví 300 osob, které roku 1790 viděly padat meteorický déšť nad obcí Barbotan v kraji Bordeaux. Na výpověď samotného starosty prý její představitelé reagovali slovy: "Je třeba politovat obec, jejíž představitel i v našem osvíceném století věří, že z oblohy padá kamení." Krátce na to Akademie dokonce vydala rozhodnutí, že se těmito případy už nebude zabývat.

Historka o omylu ctihodných akademiků je všeobecně známá, mnohem méně se ale ví, jak záležitost s meteority dopadla. V dubnu 1803 se nad francouzským venkovem nebe znovu rozzářilo. Tentokrát kosmický návštěvník poctil obec L°Aigle v Normandii, kam za dramatických světelných i zvukových efektů dopadlo 37 kilogramů kamení. Do případu se vložil sám francouzský ministr vnitra a do L°Aigle vyslal mladého fyzika Jean-Baptiste Biota, aby záležitost důkladně prozkoumal. Ten vyslechl svědky, mezi nimiž nechyběli ani ctihodní představitelé místní správy, a provedl chemické analýzy, aby jejich výsledky porovnal s jinými nálezy, k nimž došlo již dříve za stejných okolností. Tentokrát nebylo pochyb: materiál je skutečně mimozemského původu. Skutečná věda nakonec přece jen zvítězila nad akademickou arogancí.

Ani to ale nezabránilo americkému prezidentovi a amatérskému vědeci Thomasu Jefferson, aby netrval na starém dobrém omylu podepřeném autoritami. Když profesr Benjamin Sillman z univerzity Yale zveřejnil zprávu o pádu meteoritu ve Westonu (Connecticut) roku 1807, reagoval na to prezident slovy: "Spíš uvěřím, že americký profesor lže, než tomu, že kameny padají z nebe."

 

Všechno už známe

Fyzik Albert Abraham Michelson (1852-1931) určitě nebyl žádný hlupák. Zabýval se především optikou a usilovně se snažil změřit rychlost světla. Spojené státy tehdy zdaleka ještě nepatřily mezi světové vědecké velmoci a o velikánech, jaké produkovalo Německo, Británie nebo Francie si mohly jen nechat zdát. Svého Michelsona (který ovšem ve skutečnosti pocházel z Německa, odkud jeho židovští rodiče odešli do příznivějších poměrů za oceánem) si proto hýčkali - a právem, protože se nakonec stal prvním americkým laureátem Nobelovy ceny za fyziku.

 

obr: Albert Michelson roku 1894 tvrdil, že všechny fyzikální zákony už byly objeveny. Legrační? Možná - ale mnozí takzvaní skeptikové dnes tvrdí prakticky to samé... 

 

Jenže úspěšná akademická kariéra Michelsonovi trochu stoupla do hlavy. Nikdy se například nevzdal představy, že světový prostor vyplňuje substance nazývaná éter - i navzdory tomu, že jeho objevy vedly až k Albertu Einsteinovi a jeho teorii relativity, která existenci éteru popřela. Michelson zůstal éteru věrný i v době, kdy už na něj většina jeho kolegů dávno nevěřila.

Obzvlášť vedle ale šlápl ve svém projevu, který roku 1894 přednesl na University of Chicago: "Všechny důležité fyzikální zákony a skutečnosti už jsme objevili. Jsou tak pevně dokázány, že je prakticky nemožné, aby byly nahrazeny jinými... Naše další objevy už budou spočívat pouze ve zpřesňování čísel někde na šestém místě za desetinnou čárkou."

Tento typický příklad provinčního myšlení nebyl ve Spojených státech 19. století vůbec výjimečný. Možná se Michelson inspiroval u šéfa washingtonského patentového úřadu, který roku 1832 podal návrh na zrušení této instituce, protože všechno důležité už bylo vynalezeno.

 

Ve stínu totalit

Vědeckým omylům se obzvlášť daří v totalitních režimech. V nacistickém Německu zaostával jaderný výzkum mimo jiné i proto, že tato oblast byla považována za doménu židovských vědců. Šéf SS Heinrich Himmler si raději pěstoval "vědce" hledající archeologické důkazy o nadřazenosti árijské rasy. Přesto tu vznikly rakety, ponorky, trysková letadla a další stroje, které předběhly vývoj a celá desetiletí.

 

obr: "Vím, že nic nevím," prohlásil moudrý antický filosof Sokrates. Zdaleka ne všichni moderní vědci tuto pokoru sdílejí

 

Komunistické režimy autoritativní zásahy do vědy postihly hůř. Z ideologických důvodů byla zavržena kybernetika, genetika, psychologie a další vědy. Mezi elektroniky se traduje historka, podle níž papaláš odpovědný za vývoj tranzistorů, prohlásil: "K čemu nám jsou polovodiče? Vytvořte rovnou celovodiče!"

V někdejším Československu se staly proslulé zejména "výzkumy" normalizačního ministra školství profesora Jaroslava Hrbka. Ten zkoumal gravitaci tak, že do opuštěných šachet příbramských dolů nechal házet koule vyrobené z platiny. Jeho nástupce v ministerské funkci profesor František Kahuda jej pak následoval i na cestě neortodoxních výzkumů. Vynalezl základní částici života psychon, která se po opuštění živého organismu mění na mention. Ten je rychlejší než světlo a způsobuje telepatii. V Kahudově éře se Československo také stalo světovou velmocí na poli parapsychologie - aniž by to ovšem světová věda nějak zvlášť zaznamenala.

I v totalitní společnosti byly vědecké omyly spíš okrajovým jevem, protože v konkurenci moderního světa deformovaná věda svou zemi znevýhodňuje. Právě tady ale nejlépe předvedly jak se rodí: v prostředí, kde nejpádnějším argumentem vědecké diskuse je autorita a moc.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

You have no rights to post comments